Nejen záchrana planety. Pro investory je ESG něco jako lupa na rizika

Kritici často vykreslují ESG jako byrokratický nástroj z Bruselu. Investoři ale mohou tuhle zkratku uchopit zcela jinak. Nikoli jako nástroj pro záchranu planety, ale jako způsob, jak lépe chápat rizika a odhalovat problémy firem, které se v účetních výkazech neukazují. Nejde totiž pouze o „dobré úmysly“, nýbrž o ucelený soubor informací, které mohou ovlivnit hodnotu firmy. A tím i výnosnost investice.

ESG reporty přinášejí data, která dřív – zejména pro menší investory – nebyla snadno dostupná. Ale pozor: souhrnné ESG skóre může maskovat konkrétní problémy. Mnohem důležitější než samotné číslo je pochopit, co se za ním skrývá. A proč to může být důležité pro budoucnost firmy i celé ekonomiky. Je potřeba nahlédnout pod povrch. „Přece nedává smysl riziko úniku ropy kompenzovat respektováním lidských práv nebo nízkými emisemi CO₂,“ říká výzkumník Florian Berg z MIT Sloan School of Management. V rozhovoru mluví o dalších limitech ESG skóre a riziku greenwashingu.

Proč by ESG mělo zajímat investory?

Začnu intuitivním příkladem. Například chcete investovat do start‑upu s deseti lidmi, a zjistíte, že osm z nich nedávno odešlo. Okamžitě začnete zkoumat, co se děje, proč se to stalo. Stejné to je ve velkých firmách. Když ji někdo chce koupit, nechá si udělat důkladný audit. Zajímají ho nejen finanční údaje, ale také ekologické závazky či problémy s porušováním lidských práv v dodavatelském řetězci. Všude číhají rizika, která by jednou mohla poškodit reputaci. ESG je pomáhá odhalit. Kdyby se informace o ESG nezveřejňovaly, menší investoři by k takovým informacím nikdy nedostali přístup.

Zprávy o ESG jsou tu ale jen pár let. Dříve investorům tyhle informace nechyběly?

ESG tu v podstatě bylo vždy, i když se tomu tak dříve neříkalo. Už ve finančních zprávách před patnácti či dvaceti lety najdete informace, které dnes řadíme pod ESG. V 70. a 80. letech minulého století firmy vydávaly krátké etické zprávy, třeba na dvě stránky. V nich říkaly, co dělají. Jednoduše proto, že to považovaly za správné. Později se tomu začalo říkat „zpráva o firemním občanství“. Od roku 2000 se tyto dokumenty začaly prodlužovat a víc soustředit na finanční hodnotu. Má to výhody. Témata se zúžila na ta, která mají reálný dopad na byznys, a umožnilo to lépe věci měřit. Na druhou stranu ale došlo i k částečnému vytěsnění morálního a etického rozměru.

ESG tvoří tři různé – a poměrně rozsáhlé – oblasti. Je skutečně možné změřit všechno, co obsahují?

Úplně všechno z ESG změřit nejde, jde ale sledovat zúžený soubor klíčových ukazatelů, zejména těch s dopadem na finanční hodnotu. Umíme měřit emise CO₂, fluktuaci a spokojenost zaměstnanců, korupci nebo porušování lidských práv. Ale komplexní dopady, třeba jak produkt ovlivňuje společnost nebo štěstí lidí, když řídí své auto při cestě na dovolenou, změřit přesně nedokážeme.

Vaše výzkumy ukázaly, že různí poskytovatelé ESG, ratingové agentury, dávají stejné firmě velmi rozdílná hodnocení. Proč k tomu dochází? 

Je to hlavně kvůli dvěma věcem: rozdílným definicím udržitelnosti a různým metodám měření. Někteří hodnotitelé považují korupci za klíčové ESG téma, jiní ne. U emisí CO₂ je shoda větší, ale i tam záleží na přístupu. Druhý problém je samotné měření. Každý hodnotitel pracuje s jinými daty, váhami a metodikou, což vede k rozdílným výsledkům. A protože ESG ukazatele často nejsou přesně měřitelné, rozdíly se přirozeně objevují. Přesto v datech určitý signál je. Jen ho zatím nedokážeme dokonale zachytit. To se ale díky technologiím, jako je strojové učení, může zlepšit. A podobně jako v běžném životě i tady platí: i nedokonalé měření může být užitečné, pokud si jeho limitů jsme vědomi.

BeNative

Zabila bezpečnost a konkurenceschopnost Zelenou dohodu EU?

▪ 3 min. čtení

Investory tedy tato rozdílná hodnocení, odlišná skóre ESG, nijak nematou?

Pro běžného investora nemusí být rozdílná ESG hodnocení, řekněme určitý šum při měření, zásadní problém. Klíčové je vědět, jak s nimi pracovat. Jedno souhrnné skóre pro celou sadu ESG ukazatelů totiž často maskuje konkrétní rizika. Přece by nedávalo smysl riziko úniku ropy kompenzovat respektováním lidských práv nebo nízkými emisemi CO₂. Lepší je jít hlouběji a prozkoumat dílčí ukazatele. A to investoři nebo akademici často dělají. Místo samotného ratingu využívají podrobnější data od ESG poskytovatelů a hodnotí konkrétní rizika. ESG skóre je spíš orientační – pokud je extrémně nízké nebo vysoké, může něco naznačit. Ale pro reálné rozhodování jsou důležité konkrétní metriky.

Směrnice CSRD nyní postupně zavádí pro evropské firmy povinnost vydávat zprávu o udržitelnosti. Nyní to vypadá, že okruh dotčených firem bude proti původnímu dokumentu zúžen. Pomůže to k větší srozumitelnosti?

Povinné a standardizované vykazování konkrétních ESG dat, jako jsou třeba emise CO₂, je krok správným směrem. Problémem ale je povinné zveřejňování ESG ratingů jako takových. Každý poskytovatel hodnotí firmy trochu jinak a žádné skóre není „to správné“. Jedno konkrétní hodnocení je zavádějící, může poskytovat dojem objektivity, která v něm ve skutečnosti není. V praxi se totiž může stát, že firma má u jedné agentury výborné hodnocení a u jiné špatné, a bez hlubšího kontextu to nic neříká. Nikdy se nedá říci, které z hodnocení je lepší. Jestli to od Sustainalytics, od MSCI, či od Refinitivu. Může to vést k manipulaci. Například správce portfolia si zvolí metodiku, která ukáže jeho portfolio v lepším světle. Proto si myslím, že je lepší zveřejňovat konkrétní data, a ne povinná souhrnná hodnocení.

Dosahují lepších výsledků v ESG americké, nebo evropské společnosti?

To se těžko porovnává. Hodnotitelé ESG posuzují firmy optikou vlastní kultury, evropská agentura může klást důraz na jiné věci než americká. Navíc se často používá jedna univerzální metodika pro firmy z celého světa, což nerespektuje místní specifika. Třeba brazilské, thajské nebo malajsijské firmy mohou dostávat horší hodnocení, ale ne nutně proto, že by měly horší standardy. Ale spíš proto, že se hodnotí podle západních měřítek. Rád bych sám takové srovnání udělal, ale chybí k tomu vhodná data. Nenašel jsem způsob, jak to zkoumat. 

Měla by být ESG hodnocení přizpůsobená konkrétní zemi?

Nemyslím si, že by státy měly přesně určovat, co má ESG hodnocení obsahovat. Snižuje to jeho využitelnost pro investory.

Nestačilo by, kdyby firmy uváděly informace samy podle nějakého klíče? K čemu ratingové agentury ohledně ESG potřebují?

Jejich úkolem je zasadit data, která společnosti poskytly, do nějakého kontextu. Rostoucí počet případů sexuálního obtěžování nemusí nutně znamenat zhoršení situace. Může to být důsledek větší transparentnosti a ochoty problémy řešit. Zároveň agentury posuzují záměry firem. Třeba když firma slíbí uhlíkovou neutralitu do roku 2040, hodnotitel zkoumá, zda to myslí vážně a má konkrétní plán. Tím se jejich práce blíží spíš prognózám analytiků než klasickým ratingům úvěrového rizika, a proto by neměla být striktně standardizována. Je na nich, aby si zjistili, co je jejich skutečný džob.

Jak současná politická situace v USA ovlivňuje ESG? Může to vést k ústupu od těchto standardů?

Už teď se určitý ústup projevuje. ESG bylo v posledních letech módním slovem, ale s rostoucím vlivem konzervativních postojů zejména kolem prezidenta Donalda Trumpa se některé firmy stahují. Ty, které ESG považují za klíčové pro svůj byznys, v tom pokračují. Ostatní jej omezují. Možná to ale není špatně. Zůstávají firmy, které udržitelnost myslí vážně, a ubývá „greenwashingu“. Na druhou stranu, některé společnosti za ESG přístup i platí. Třeba americký řetězec Target zaznamenal po stažení pravidel DEI (diverzita, rovnost, inkluze) po příchodu Donalda Trumpa do Bílého domu iniciativy pokles návštěvnosti asi o deset procent.

Řada evropských firem tvrdí, že je CSRD příliš zatíží. Může je to brzdit nebo ohrozit jejich investice?

Reporting podle CSRD určitě něco stojí. Je náročný na data, čas i peníze. Zatím ale nemáme seriózní odhady, jak velké tyto náklady skutečně jsou. Firmy si navíc často stěžují předem. Je pravda, že ESG reportingu je možná až příliš, a proto potřebujeme poctivou analýzu nákladů a přínosů – nejen ekonomických, ale i společenských, jako jsou nižší emise nebo lepší pracovní podmínky. Zveřejňování dat často firmy motivuje ke zlepšení, což může mít pozitivní dopad i na zaměstnance a odpovědnost podnikání. Problém je, že zatím není shoda, co má smysl měřit. Ani akademická sféra nenabízí jasné odpovědi.

Úkolem firem v kapitalismu je maximalizovat zisk. Jde to dohromady s etickým chováním?

Etické chování v mnoha případech pomáhá i byznysu. Posiluje důvěru zákazníků i dodavatelů a zvyšuje stabilitu. Etika ale musí dávat smysl i z hlediska nákladů a přínosů. Pokud firma dělá víc, než je pro zisk „výhodné“, může tím snížit výnosy. Problém je, že v ESG světě se často slibuje obojí – vysoký výnos i pozitivní dopad. Investoři pak mohou nabýt dojmu, že jen díky nálepce ESG zároveň vydělávají a „zachraňují svět“. Jenže takhle jednoduché to většinou není.

Text vznikl ve spolupráci s ISFC.