Dekarbonizace hutí v Evropě bez státní podpory není reálná. Čeští oceláři hledají inspiraci v Německu

Výroba oceli se loni v Česku dostala na historické minimum. Statisticky výrazný propad na pouhých zhruba 2,5 milionu tun nejvíce ovlivnil krach ostravské huti Liberty, která po celý rok 2024 nevyráběla. Jenže pro domácí produkci ocelových tyčí, drátů, kolejnic, plechů nebo trubek není hlavní problém krach jednoho podniku, který jeho kontroverzní majitel Sandžív Gupta „vyždímal“ do poslední kapky. Důvodem, proč je výroba oceli v Česku pod tlakem, jsou přísné požadavky EU na dekarbonizaci, jež vyžadují investice v řádu desítek miliard korun. Oceláři mají navíc konkurenční nevýhodu ve vysokých cenách energií a čelí také levným dovozům oceli z hutí z Asie nebo Turecka.

Podle studie Cevro Univerzity se strategické odvětví českého průmyslu nachází v závažné krizi. Modernizace výroby oceli směrem k nízkoemisním technologiím a investicím do elektrických obloukových pecí, jež vyrábějí ocel ze šrotu a bez využití koksu, je podle studie možná. Stejně jako budoucí využití zeleného vodíku, který se používá pro přímou redukci železa. Hutě v Česku, stejně jako jinde v Evropě, ale na podobné obří investice nemají, protože pokud by se náklady promítly do budoucích cen oceli, nemohly by konkurovat.

Bez státní pomoci to nepůjde

Podle docentky Kláry Čermákové, která zpracování studie vedla, není dekarbonizace hutí v Evropě reálná bez aktivní státní podpory a financování z EU. „Bez toho riskujeme postupnou ztrátu schopnosti konkurovat levné asijské oceli. Klíčové je zajistit rovné podmínky na trhu a podporu inovací,“ řekla Čermáková. Podle studie má podpora ocelářství zahrnovat přímou finanční podporu modernizace výrobních technologií. Dále kompenzace vysokých cen energií a nákladů na emisní povolenky, ale i vytvoření příznivějšího regulatorního prostředí. Další možností je podle analýzy útlum ocelářství, který by měl dalekosáhlé dopady na celou ekonomiku.

Po tom, aby se „něco“ stalo, už několik let volají i šéfové hutních podniků, které se cítí ohroženy. Momentálně největší výrobce oceli v Česku Třinecké železárny (s kapacitou 2,5 milionu tun oceli) je po vyhasnutí vysokých pecí v Ostravě jedinou firmou, která tento tradiční způsob pro výrobu surového železa za použití koksu využívá. Podobně jako 75 procent hutí na světě. Čtvrtina světové oceli se vyrábí v elektrických obloukových pecích, které jsou emisně méně intenzivní: na tunu surového železa ve vysoké peci vzniká asi 2,3 tuny oxidu uhličitého, v obloukových pecích je to 0,6 tuny. U přímé redukce železa je to jedna tuna CO₂.

Evropským Green Dealem požadované snížení emisí z výroby o 55 procent do roku 2030 bude huť podle jejích odhadů stát na investicích 25 miliard korun. Nejnákladnější je pořízení elektrické obloukové pece vyrábějící ocel ze šrotu, jejíž ekonomika bez státní podpory nevychází. Třeba německá ocelářská jednička ThyssenKrupp pokryje z dotace téměř tři čtvrtiny nákladů na dekarbonizaci. Od německé vlády a vlády spolkové země Porýní‑Vestfálsko ThyssenKrupp pro svoji největší huť v Duisburgu získá státní pomoc 550 milionů eur na dekarbonizaci a 1,45 miliardy eur na budoucí přechod k vodíku.

Podporu jednu miliardu eur dostane i huť Salzgitter, a to na výstavbu nového zařízení na přímou redukci železa, stavbu elektrické obloukové pece a elektrolyzér o výkonu 100 MW. Investice by měla být dokončena během roku 2026. Miliardové podpory získávají také další německé ocelárny. Tamní ocelářský svaz odhaduje celkové náklady na dekarbonizaci do roku 2050 na přibližně 30 miliard eur, tedy v přepočtu 750 miliard korun. Podpory dostávají hutě také jinde v Evropě, ale i v Japonsku.

Ocel jako strategická surovina

Podle generálního ředitele Třineckých železáren Romana Heideho by při dotaci ve výši tří čtvrtin nákladů, které se jen u obloukové pece odhadují na více než 10 miliard korun, mohla transformace hutě také fungovat. „Daleko lépe si však dokážu představit model, ve kterém by se ocel stala strategickou surovinou a my bychom byli prohlášeni za strategickou společnost,“ řekl Heide.

I zde hledá inspiraci v Německu, kde jde tímto směrem nová vláda kancléře Friedricha Merze. Mimo jiné kvůli potřebám zbrojního průmyslu. Pokud by ze stejných důvodů prohlásila ocelářství za strategický segment a v podobné výši podpořila jeho financování i česká vláda, měla by podle Heideho jistotu, že Třinecké železárny budou „dál plnit státní pokladnu daněmi“.

Největší česká huť má se státem od loňského jara podepsané memorandum, které naznačuje vstřícnost státu k volání posledního tuzemského oceláře. Zatím ale není jasné, jak hodlá stát hutnictví jako obor podpořit.

Třinecké železárny měly předloni tržby necelých 47 miliard korun, čistý zisk byl ale kvůli vysokým nákladům na energie a celkovému poklesu poptávky pouze 44 milionů korun. To činí ze strany majitelů podobné investice rizikovějšími. Proto Třinecké železárny v dubnu oznámily, že zatím rozjezd projektu elektrické pece o dva roky odkládají. Místo roku 2028 bude hotová nejdříve v roce 2030. Podnik pokračuje v přípravě dílčích projektů dekarbonizace – briketační linky, přechodu z uhlí na plyn či přípojky zvlášť vysokého napětí.

Export oceli do Evropy

Jedním z důvodů posunu dekarbonizace je „rozkývaný“ světový trh s ocelí. Kapacita světových oceláren je 2,5 miliardy tun ročně, tedy zhruba o 600 milionů tun více, než je celková poptávka. Výrazná je role Číny, která vyrobí více oceli než zbytek světa dohromady. Kvůli poklesu poptávky je ale na trhu od loňska zhruba 100 milionů tun volné čínské oceli.

A to ještě před zavedením cel ve výši 25 procent na dovoz oceli do Spojených států. Nová administrativa Donalda Trumpa je zavedla od letošního března a bez výjimek. To je rozdíl oproti roku 2018, kdy Trump zavedl cla poprvé.

Ocelářství

Stáhněte si přílohu v PDF

Kvůli clům se v USA podle statistik ocelářské organizace Eurofer neudá 27 milionů tun oceli, u nichž hrozí, že zamíří na otevřenější evropský trh. Podle předsedy Euroferu Axela Eggerta současná ochranná opatření (takzvané safeguards) masivní dovoz oceli za nízké ceny zastavit nedokážou. Proto vítá, že Brusel pracuje na jejich revizi. „Evropská komise oznámila, že do třetího čtvrtletí 2025 navrhne novou legislativu. My požadujeme, aby to bylo do července, protože jinak nový systém nebude do konce roku funkční,“ řekl Eggert.

Od ledna 2026 by také měl evropským ocelářům pomoci mechanismus CBAM (Carbon Border Adjustment Mechanism). Tedy uhlíkové clo na ocel pro mimoevropské výrobce, kteří nejsou zatížení přísnou regulací EU a vysokou cenou emisních povolenek. Podle předpokladů EU by to mělo srovnat konkurenční nevýhodu, již hutě v Evropě mají.

Celková roční produkce hutí v EU byla v roce 2018, před pravidelným cyklickým poklesem, který je normální, celkem 160 milionů tun. Další ochlazení na trhu, které trvá už od druhé poloviny roku 2022 a je ale delší než obvykle. Předloni, kdy se spojila velká nabídka mimoevropské oceli a o dost nižší poptávka ze strany evropských automobilek a stavebníků, vyrobily evropské hutě jen 126 milionů tun oceli. Katastrofický scénář organizace Eurofer předpokládá, že pokud se nic nestane, klesne do roku 2040 produkce evropských hutí na pouhých 40 milionů tun.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Ocelářství.