Chcete pochopit, co dnes zažívají ženy na mateřské a jak pomoci rodinám s malými dětmi? Přečtěte si tuto knihu

Máme problém – rodí se extrémně málo dětí. Politici a odborníci analyzují data a vymýšlí, jak mladé lidi podpořit v tom, aby měli děti. Zabývají se tím experti nejen v Česku, nikdo však zatím zázračný recept na úspěch nevymyslel. Zkusme na chvíli připustit, že odpověď na tuhle otázku nemusí přinést jen exaktní věda. Mateřství se v posledních letech stává velkým tématem i v literatuře. Knihy, v nichž autorky dávají nahlédnout do života a duší matek, otevírají svět, který dříve zůstával za zavřenými dveřmi.

Co vlastně dnešní matky prožívají? Podle demografky Jiřiny Kocourkové je dnes dítě pečlivě připravený projekt, a když ho mají rodiče později, je těžší zakomponovat ho do života, na který jsou už oba partneři zvyklí. Zůstaneme u toho, že starší muži budou ženám říkat, co by měly dělat a jak by se měly cítit, nebo je zkusíme pochopit a nabídnout jim něco, co by je v chuti pustit se do mateřství opravdu podpořilo?

Grafika uvnitř

Jak se přestěhovalo Česko. Nová data ukazují, kde už nemá skoro kdo rodit. Co to udělá s nemovitostmi?

2. 6. 2025 ▪ 10 min. čtení

Na knižním veletrhu Svět knihy v Praze mluvila o své knize Pozor! Pohov! irská spisovatelka, lauerátka Rooneyho ceny Claire Kilroyová. Román, který se objevil v nominacích na Women’s Prize for Fiction, vychází nově v českém překladu nakladatelství Prostor. Jeho síla spočívá v tom, že velmi autenticky popisuje kolotoč emocí, které se v ženách po porodu odehrávají.

„Zastavují mě ženy a říkají mi, že popisuji přesně to, co zažívaly, i když měly dítě v jiné době nebo v jiné zemi,“ uvedla v diskusi Kilroyová. Samota, ztráta sebe sama, těžkosti s tím, jak zvládnout roli, na kterou je nikdo nepřipravil. S tím vším se ženy musí vyrovnat a neexistuje na to žádná příprava.

My tři v zrcadle. Ty, já a Hugo Boss. Už jsme nevypadali jako dva manželé. Ten že je s touhle? „Ahoj tati,“ řekla jsem za tebe a zamávala tvojí ručičkou. Tvůj otec nám dal oběma pusu a pak za sebou zavřel dveře, gilotinu, jež mě odřízla od mého světa. Čímž nechci říct, že by tvůj táta byl můj svět, jenom že se mohl volně toulat po mém světě, respektive teď už jeho světě, nebo snad jednoduše po světě, po hřišti dospěláků, z něhož já jsem byla vykázaná. Teď jsem žila ve tvém světě. Maličkém.

Podle demografů je hlavní problém v tom, že ženy nerodí včas. Odkládání rodičovství způsobuje, že rodiny pak mají dětí méně nebo je nemají vůbec, když jim v tom brání zdravotní důvody.

Ženy nechtějí rodit brzy, protože chtějí dostudovat, a když už konečně dostudují, tak i chvíli pracovat. Ale také proto, že je jim neustále předkládáno, že pak, pak to všechno skončí. Na závěr diskuse na Světu knihy padl jediný dotaz. Od nastávající mámy v osmém měsíci, která se ptala, jak si autorky našly čas na tvorbu, protože ji všichni straší, že až porodí, žádný už si nenajde. „Což vůbec není největší tlak, který na mě mohli přenést,“ konstatovala žena.

„Ty aspoň můžeš pracovat.“ 
„Chlap, co chodí do práce. Hajzl jeden!“
„Já už pracovat nemůžu.“
„Nikdo ti v tom nebrání.“
Ukázala jsem na tebe.
„Tak vstávej dřív. Třeba v pět.“
Málem mi vytryskly slzy. Membrána byla toho dne tenounká. Membrána mezi tím, co ještě ustojím a co už ne. „Když já jsem tak strašně unavená!“ Zakvičela bych nejraději.

Mámy musí odejít z práce, absolutně zakopat samu sebe a stát se někým jiným. Matkou. Matkou, od které má celá společnost velká a obvykle dost protichůdná očekávání, která nejde ani při sebevětší snaze naplnit. Obětovat se péči o děti, zavřít se doma, hlavně neobtěžovat normální lidi, kteří jedou do práce, nebo prostě nechtějí poslouchat křik či standardní projevování se dětí, jinak řečeno výchovu. Ta je taky záležitostí matek. „Jako společnost chceme, aby se děti rodily, ale nepotřebujeme je vidět ve veřejném prostoru. Chceme, aby se děti naučily chovat někde bokem a až pak vyšly ven na ulici,“ popsala spisovatelka Klára Vlasáková, která se účastnila diskuse s Kilroyovou a sama svou zkušenost zhmotnila v knize Těla. Ta popisuje mateřství z pohledu matky a dcery, která se zrovna má matkou stát.

Od začátku mi bylo jasné, že coby mámu mě budou vinit ze všeho. Pokud z tebe vyroste sériový vrah, budeš v lednici skladovat uřezané hlavy jako načaté tuříny, řeknou, že za to může tvoje máma. Netušila jsem ovšem, že to obviňování začne takhle brzy.

Během plné péče o děti, protože to je pro ně nejlepší, by žena měla sledovat trendy ve svém povolání, ideálně se do práce nějak zapojovat, aby se – jakmile se po třetím roce života dítěte uvolní místo ve školce – mohla zase naplno vrátit.

Jsme opravdu vděčné za všechny možnosti, které dnes máme. Stát v posledních letech salámovou metodou nabízí nějakou pomoc: dětské skupiny, možnost vybrat rodičovskou dříve než za tři roky, pracovat na zkrácené úvazky, ponechme teď stranou, do jaké míry je to realita. Možná ale ženy potřebují něco jiného. Možná potřebují víc pochopení.

„Nestačí vylepšovat stávající nástroje, politika bude muset hledat nové. Posílit význam rodiny pro jednotlivce, ve společnosti by se neměl cenit jen hospodářský růst, ale i to, že lidé mají děti,“ uvedla na konferenci Rodinná politika a opomíjené otázky pozitivního demografického vývoje Kocourková. O hodnotě rodiny by se podle ní a dalších odborníků měly učit děti ve školách.

Nevím, co se říká žákům ve škole teď, ale jako porevoluční dítě jsem ze všech stran slyšela jen: hlavně proboha nemějte děti moc brzo. Důležité bylo najít si práci, která vás naplňuje, ženy ještě tehdy měly co dohánět, aby dokázaly, že mají na vysokých školách své místo. Rozhodně nám nikdo neříkal, že starat se o děti zaslouží obdiv. Ze stránek časopisů na mě nevyskakovaly ženy, kterých si společnost váží za to, že pečují o děti. Byly to ženy, které něco – rozuměj pracovního – dokázaly. A to se moc nezměnilo ani dnes.

Myslím, že by stálo za to udělat mateřství ženám i mužům jednodušší. A to nejen opatřeními, která musí zajistit stát, ale i náladou ve společnosti, kterou můžeme změnit i my sami. Mateřství by zejména starší politici neměli prezentovat jako něco, za co mají být ženy vděčné, a tudíž si na nic dalšího nestěžovat. Zároveň by to nemělo vypadat tak, že je to jen nikdy nekončící utrpení a sebeobětování.

Ano, všechny ty hysterické záchvaty dětí a probdělé noci se bezdětným přibližují lépe než pocit sebenaplnění a lásky, který se moc popsat nedá a prostě vždycky vyzní jako klišé. „Víte, myslím, že klíč je v tom, nebýt na to sám,“ řekla mi Kilroyová po debatě. Nemohu než souhlasit.

Kniha Pozor! Pohov! je podle mě tak dobrá ne proto, že naprosto přesně popisuje všechny mateřské fuck upy a pocity neschopnosti – těch je dnes už plný Instagram, ale hlavně vyjadřuje obrovský boj mezi nepopsatelnou láskou a zároveň naštvaností na celý svět za ten biologický úděl, za to, že na všechny tyhle pocity ženy zůstaly samy. Kniha popisuje kolotoč emocí v prvních letech života dítěte, který hází celou rodinou. Zatímco na začátku je hluboké naštvání, ztracenost, na konci je pochopení, odpuštění, klid.

„Nezlobím se na svého muže, že mě nechápal. Jak by to mohl chápat, když jsem to neuměla ani já předtím, než jsem porodila?“ řekla Kilroyová v debatě. „Můj muž je Ir, irští muži nebrečí, nikdy. Knihu si dlouho odmítal přečíst, až jednou někam dlouho letěl a kniha zmizela. Pak mi volal a zdálo se mi, jako bych ho skutečně poprvé v životě slyšela plakat: Teď už tě konečně chápu, řekl mi.“

„Ten muž, o němž mě napadalo jen to nejhorší, si o mně nic špatného nemyslel.“

Kurzivou ukázky z knihy Pozor! Pohov!