Šedesátkou po dálnici. Ekonomika je hluboko pod svým potenciálem a Česko nemá odvahu s tím něco udělat, říká ekonom Pavel Kysilka

Jeden z nejuznávanějších českých ekonomů Pavel Kysilka v rozhovoru pro Ekonom vysvětluje, proč česká ekonomika navzdory silnému průmyslu a schopným firmám nedokáže využít svůj potenciál. „Nejde o nedostatek analýz, ale o politickou vůli vzít hotová doporučení a skutečně je realizovat,“ vysvětluje bývalý viceguvernér ČNB a šéf České spořitelny, který se dnes věnuje své sklářské Galerii na Milovské huti. V rozhovoru mluví o reformách, které zůstávají v šuplících, o dotacích jako „prokletém daru“ i o tom, proč není dobré automaticky se identifikovat s Německem. Varuje také před dopadem „destruktivních ideologií“, které Evropská unie přijímá v souvislosti s ochranou klimatu.

Přece jen mozkovna? Světové firmy v Praze potichu vybudovaly svá vývojářská a inovační centra

18. 2. 2026 ▪ 5 min. čtení

V debatách o budoucnosti České republiky stále častěji zaznívá, že je potřeba změnit strukturu domácí ekonomiky tak, aby si zachovala konkurenceschopnost. Víme ale, jak na to?

Osobně problém české ekonomiky nespatřuji v nedostatku receptů, jak dlouhodobě zvýšit její výkonnost. Na základních krocích panuje mezi národohospodáři poměrně široká shoda. Ostatně svědčí o tom i doporučení některých externích institucí. Problém tedy není v nedostatku ekonomického know‑how. Problém je primárně politický. Jde o neschopnost nebo spíše neochotu k těmto reformám skutečně přistoupit. Pokud se nějaké změny dělají, bývají jen dílčí a nedotažené. V řadě případů naopak převládnou kroky, které jsou krátkodobě populární, ale z dlouhodobého hlediska ekonomice škodí.

Kde nejvíce ona politická vůle chybí?

První oblastí je dlouhodobá podinvestovanost některých klíčových sektorů, zejména energetiky. Na to doplácí průmyslová ekonomika, jakou je ta naše. Potýkáme se s vysokými cenami energií a současně s faktory, které jsou z ekonomického pohledu obtížně obhajitelné, například s existencí systému emisních povolenek. Ty dopadají jak na podniky, tak nově i na domácnosti. Základní problém však spočívá v tom, že jsme energetiku dlouhodobě nerozvíjeli dostatečně, bez ohledu na to, zda důvody byly takzvaně ekologické, ve skutečnosti ideologické.

A další oblasti?

Nejen v Česku se k tomu přidává až likvidační administrativní a regulační zátěž, která zatěžuje podnikání a stále se zvyšuje. Nejen že může vytlačovat část lidí z podnikání, například drobné živnostníky a malé firmy, ale je pro všechny nákladná. Regulaci totiž nestačí vytvářet, je třeba ji také kontrolovat a vynucovat. Administrativní aparát tak dlouhodobě roste. Představuje významný výdaj veřejných rozpočtů a zároveň nepřímou ztrátu výkonu ekonomiky, protože firmy místo rozvoje svého byznysu řeší administrativu. Pro část lidí je tato zátěž bariérou vstupu do podnikání, a tím i brzdou růstu HDP. Zároveň odčerpává schopné lidi z produktivní části ekonomiky do úředních a administrativních pozic.

Dobře, ale v Česku je necelých osmdesát tisíc úředníků. Zbytek z přibližně milionu zaměstnanců veřejného sektoru tvoří například učitelé nebo policisté. Úředníci tak představují zhruba jedno a půl procenta všech zaměstnaných.

Nejde jen o úředníky ve státní správě. Firmy musejí zaměstnávat lidi, kteří se věnují plnění regulatorních požadavků a administrativě místo produktivní činnosti. Vedle desítek tisíc úředníků tak existují další desítky tisíc lidí v soukromém sektoru, kteří řeší agendu vyvolanou regulací. Zároveň je třeba vnímat i regionální rozměr. Administrativní pracovníci jsou koncentrováni především ve velkých městech, která zároveň trpí nedostatkem pracovní síly. V tomto kontextu už nejde o zanedbatelná čísla.

Rozhovor

Kryptoměny už nejsou pro velké banky tabu. Raiffeisenbank je chce letos dostat do své aplikace

11. 2. 2026 ▪ 13 min. čtení

Kde ještě chybí vůle politiků něco změnit?

Další zásadní oblastí je dlouhodobě neřešená a postupně se zhoršující situace na trhu s bydlením. Ta má přímé ekonomické dopady. I kdyby byl na trhu dostatek pracovní síly, lidé se nebudou stěhovat za pracovními příležitostmi, pokud je bydlení v daném regionu nedostupné. Stát dlouhodobě komplikuje stavební legislativu, procesy jsou složité a zdlouhavé, a tím se výstavba brzdí. Roli hraje i neochota některých měst pružně upravovat územní plány. Nedostupné bydlení zároveň výrazně zhoršuje náladu zejména mladých lidí. Pokud nevidí reálnou perspektivu dostupného startovacího bydlení a přirozené bytové mobility, má to nejen ekonomické, ale i širší společenské a politické důsledky. S tím souvisí ještě jeden velký a dlouhodobě přehlížený problém, a to přetrvávající nerovnováha mezi prosperujícími a zaostávajícími regiony. I tato regionální propast brzdí celkový rozvoj země a přispívá k napětí ve společnosti. To vše drží českou ekonomiku pod jejím potenciálem.

Kde se podle vás v minulosti stala chyba?

Bezpochyby v tom, že se v devadesátých letech nepokračovalo v klíčových strukturálních reformách. Nejen v oblasti důchodového a zdravotního systému. Tyto otázky se s námi vlečou dodnes a představují stále větší zátěž pro veřejné finance, zejména s ohledem na budoucí demografický vývoj. Nedotažená zůstala také privatizace, s výjimkou poměrně úspěšné transformace bankovního sektoru. Dodnes zde funguje řada velkých státních podniků, jejichž vlastnictví státem není z ekonomického hlediska přesvědčivě obhájitelné. Jejich privatizace mohla přinést významné zdroje, které by bylo možné využít například při financování důchodové reformy, tedy při přechodu na vícepilířový systém. Podstatné je, že když se podíváme na doporučení, která Národní ekonomická rada vlády (NERV) v minulosti vládám předkládala, konkrétní návrhy řešení tam najdeme. S výjimkou několika parametrických úprav však žádná z vlád nepřistoupila k hlubším systémovým změnám. Všechno tohle ve výsledku znamená, že ekonomika roste nedostatečně, což následně vytváří tlak na vyšší rozpočtové schodky. Dnes ekonomika sice mírně roste, ale pokud by dlouhodobě dosahovala tempa kolem tří až čtyř procent, rozpočtová situace by vypadala výrazně jinak a vyrovnaný rozpočet by nebyl nereálný. Problém tedy spočívá v politické podvázanosti celé ekonomiky.

Často zaznívá, že se máme posunout od „montovny k mozkovně“. Nezapomněli jsme ale mezitím spoléhat na to, v čem jsme tradičně silní – tedy na průmysl?

Především bych odmítl označení montovna. Česko nikdy nebylo montovnou, jsme špičková výrobní ekonomika. Když dnes navštívíte většinu průmyslových podniků v Česku, zjistíte, že vyrábějí technologicky náročné produkty s vysokou přidanou hodnotou a často mají vlastní kvalitní vývoj. Slabina je jinde. Mnoho firem nedokáže své schopnosti dostatečně zúročit na trhu. Často dodávají větším zahraničním celkům, například německým firmám nebo svým mateřským společnostem, a nejsou v přímém kontaktu s koncovým zákazníkem. Tím pádem neinkasují nejvyšší marži, která vzniká na konci řetězce. Dnes bych vám mohl ukázat řadu firem se skvělými produkty, které se však pohybují jen na několika procentech marže, protože jsou součástí silového dodavatelského řetězce. Aby přežily, věnují velkou část energie snižování nákladů, aby zůstaly konkurenceschopné vůči svým odběratelům. Jinými slovy, jsme výborná výrobní základna, ale nedokážeme v plné míře inkasovat vytvořené bohatství.

Jak tuto překážku překonat a posunout se od role kvalitního subdodavatele k dodavateli finálním zákazníkům?

Existují příklady průmyslových i IT firem, kterým se to podařilo. Vyrostly do takové velikosti, že začaly komunikovat přímo s finálním klientem a získaly vyšší marže. Aby takto mohlo vyrůst více firem, je třeba odstranit překážky, které jejich růst brzdí. Patří sem rigidní trh práce, vysoké ceny energií, složitá administrativa a státem způsobená nemobilita pracovní síly. Pokud firmám dlouhodobě házíme klacky pod nohy, soustředí se na přežití místo na rozvoj. Řešením nejsou další dotace, jak si někteří politici myslí. Byznysové dotace jsou jedním z největších jedů v ekonomice, jde doslova o prokletý dar. Narušují čistý a férový trh a vytvářejí špatné finanční signály. Zároveň kazí motivaci a morálku, protože vytvářejí prostředí, v němž firmy čekají a lobbují za podporu místo orientace na poptávku zákazníků.

Může být příkladem nové specializace, která může Česko posunout dál, například obranný průmysl, kde tuzemské firmy v posledních letech výrazně posílily?

Určitě se najdou v Česku lidé, kteří vám řeknou, že krizi v automobilovém průmyslu můžeme nahradit zbrojní výrobou. To je ale trochu spekulace na to, že napětí a války budou pokračovat. Samozřejmě, pokud tu budeme mít silný zbrojní průmysl schopný exportu, je to dobře. Ale ani sklady jednotlivých armád nejsou bezedné a v nějaké chvíli, až válka skončí, se jejich kapacity naplní. Šance pro Česko v této oblasti ale určitě je.

Dává smysl v době, kdy svět poměrně tvrdě bojuje o zdroje, držet se zelené ideologie a oslabovat pozici Evropy a její ekonomiky?

První věc je, že dnes už nelze popírat, že dochází ke globálnímu oteplování. To je fakt. Druhá věc, která je předmětem diskuse a na kterou upozorňují i mnohé seriózní studie, je míra lidského příspěvku k tomuto oteplování. Tam nejsou závěry, že by člověk velkou měrou přispíval k oteplování, vůbec jednoznačné.

Co z toho plyne ekonomicky?

Jako ekonom říkám, že klíčovou obranou proti důsledkům klimatických změn je ekonomická prosperita a dostatek zdrojů. Pokud máte zdroje, můžete zavlažovat suché oblasti, jako to dělá Izrael, nebo budovat ochranu proti zvyšování hladiny moří, jako to dlouhodobě činí Nizozemsko, a řešit migraci. V Evropě však postupujeme přesně opačně. Přijímáme destruktivní ideologie a opatření, která oslabují naši schopnost vytvářet zdroje, aniž by bylo zcela jasné, jak velký globální efekt tato opatření přinesou. Tím si současně snižujeme prostor pro investice do adaptace i do řešení sociálních dopadů změn klimatu. Problém vidím hlavně v tom, že diskuse je naprosto ideologizovaná a pramálo založená na empirických datech, seriózní statistické analýze a ekonomické racionalitě.

Evropa oslabila vlastní regulací svou ekonomickou pozici vůči USA a Asii. Má šanci tento vývoj ještě zvrátit?

V posledním roce a půl je patrné, že z původního silného zápalu a odhodlání evropských politiků prosazovat některé kroky za každou cenu zůstává často spíše rétorika. Týká se to i opatření, která měla velmi nákladné dopady, například německé energetické transformace. Ukazuje to i rychlý obrat směrem k posílení obranného průmyslu v Evropě. Jak se bude vyvíjet přístup k jaderné energetice, uhlí nebo systému emisních povolenek, teprve uvidíme. Nelze přesně říci, kdy a jak hluboké změny přijdou. Už nyní je však patrné, že ochota nekompromisně prosazovat původní podobu některých opatření slábne.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová hovoří o dvourychlostní Evropě. Pokud by se tento scénář naplnil, kde by podle vás mělo být Česko, v jádru, nebo mimo něj?

Onen pojem má dva různé významy. Někdy se dvourychlostní Evropou myslí model, kdy jedna část bude velmi integrovaná, téměř federalizovaná, a bude prosazovat ekonomicky problémová a zhoubná opatření, třeba ona regulační a klimatická. Druhá interpretace je ekonomická. Můžete mít Evropu rozdělenou na rychle rostoucí a prosperující země, například Polsko, a na státy, které stagnují a mají dlouhodobé problémy s veřejnými financemi, jako Francie, Itálie nebo i Německo. Osobně bych byl zastáncem toho, aby Česko patřilo k dynamické a prosperující části Evropy, nikoli k bloku, který se jen vlastní vinou dostává do hlubší ekonomické krize.

V Česku často zaznívá názor, že pro nás je klíčové být tam, kde je Německo. Vidíte to stejně?

Při veškerém respektu k našemu silnému ekonomickému napojení na Německo si nemyslím, že bychom měli automaticky sdílet všechny jeho postoje. Německo má v řadě oblastí jiné zájmy než my. Typickým příkladem je euro. Německo z jeho zavedení profitovalo, protože společná měna je pro něj fakticky slabší, než by byla samostatná marka, což podpořilo jeho export i zaměstnanost. V českém případě by přijetí eura znamenalo ztrátu vlastní měnové politiky, aniž by bylo jisté, že bychom získali srovnatelné výhody. Naopak existují oblasti, kde dává smysl hledat společný zájem, například v energetice. V rámci širší spolupráce může Česko stavět na jaderné energetice, Německo na plynu a přímořské státy na obnovitelných zdrojích.

Kabinet Andreje Babiše se rozhodl nevyužívat expertní názory Národní ekonomické rady vlády. Nebyla spíše vládní PR nástroj při komunikaci s veřejností? Ostatně vy sám jste byl za vlády Petra Nečase členem NERV.

Náš NERV byl složen z velmi schopných lidí, včetně Michala Mejstříka a dalších respektovaných ekonomů. Vláda tehdy naše závěry přijala jako oficiální strategii. Problém ale byl v tom, že z těch doporučení se v praxi téměř nic nenaplnilo. V Česku byly schváleny stovky strategií a koncepcí, které skončily v zásuvkách. Formálně existují, ale do reálné politiky se nepropsaly. Upřímně řečeno, zrušení NERV ze strany vlády Andreje Babiše bylo možná otevřenější než situace, kdy vláda deklaruje, že má skupinu expertů, kterým naslouchá, ale jejich doporučení stejně nerealizuje.

K čemu tedy tento institut byl?

Pro vlády to vždy sloužilo jako alibi, že své kroky konzultují s odborníky. Ve skutečnosti návrhy existují a dlouhodobě se opakují. To, co chybí, nejsou další analýzy, ale politická vůle vzít připravená doporučení a skutečně je realizovat.

Česká ekonomika je relativně stabilní, přesto ve společnosti převládá nejistota a pesimismus. Proč?

Ano, ekonomika je stabilní, ale jede pod svým potenciálem. Je to podobné, jako když jedete po dálnici rychlostí 60 kilometrů za hodinu tam, kde je povoleno 130. Není to kolaps, ale není to ani úspěch.

Podle řady ukazatelů, například poměru deficitu k HDP, není česká ekonomika v evropském srovnání v extrémních problémech. Je současná intenzita debaty o rozpočtovém deficitu opodstatněná?

Je. Naše zadlužení sice zatím není ve srovnání s některými jinými zeměmi extrémní, problém je ale ve struktuře rozpočtu. Vždy je nutné dívat se na příjmovou i výdajovou stranu. Na příjmové straně lze vždy optimalizovat, klíčem ke zdravým veřejným financím je však výdajová strana. Bez strukturálních reforem důchodového systému, zdravotnictví, regulací a administrativy nebo zrušení byznysových dotací se situace zásadně nezmění. Pokud bychom tyto změny provedli, mohli bychom rozpočet řídit anticyklicky. To znamená pomáhat ekonomice v době, kdy přijde vnější šok nebo útlum, a naopak vytvářet přebytky v období růstu.

Je vůbec politicky reálné prosazovat fiskální restrikci v prostředí, kde voliči dlouhodobě očekávají růst životní úrovně?

Anticyklická politika neznamená trvalé utahování opasků. Znamená to, že v době, kdy ekonomika roste, mzdy se zvyšují a nezaměstnanost je nízká, stát přibrzdí, část prostředků stáhne a snižuje například zadlužení vzniklé v minulosti. Naopak v době poklesu ekonomice pomáhá. Takový přístup umožňuje vyhlazovat hospodářský cyklus a stabilizovat ekonomiku. Některým zemím, například Polsku, se takto dlouhodobě daří udržovat růst bez výrazných propadů do stagnace či recese.

Český bankovní sektor patří dlouhodobě k nejziskovějším v Evropě. Loni vydělal celkem 124 miliard korun. Je to důsledek zdravého fungování, nebo nedostatečné konkurence?

Vysoká ziskovost má více příčin, ale konkurence na trhu existuje. Česká ekonomika má jedno specifikum. Domácnosti drží poměrně vysoké úspory, které jsou navíc relativně nízko úročené. Banky nevytvářejí zisk jen z poplatků a úvěrů, ale také z toho, že část přebytečné likvidity ukládají u centrální banky. Významnou roli hraje rozdíl mezi úroky vyplácenými klientům a sazbami, které bankám poskytuje ČNB.

Nakolik jsou tedy vysoké zisky bank výsledkem měnové politiky posledních let a nakolik kvalitou jejich služeb?

Bezpochyby se na ziskovosti tuzemského sektoru obří měrou podílí měnová politika ČNB. Po inflační epizodě přetrvává obava z návratu vyšší inflace, proto zůstávají sazby relativně vysoko. Banky tak mohou držet nižší úročení vkladů, zatímco prostředky uložené u ČNB jsou úročeny vyšší sazbou. To vytváří relativně tučný a bezpečný zdroj výnosu.

Hrozí tedy podle vás zavedení bankovní daně a uškodilo by to sektoru?

Co udělá budoucí vláda, to nemůžu vědět. Byť souhlasím s vámi, že ty zisky jsou vysoké a náš bankovní systém je extrémně stabilní. Ani během let 2008 až 2011 jsme při lehmanovské krizi neztratili jedinou korunu. Důvodem bylo, že naše banky byly velmi silně kapitálově vybavené a likvidní. V případě krize je cenná každá koruna, která v bance je. Vzpomínám, když jsem ještě jako šéf České spořitelny chodil do ČNB, že nás guvernér Miroslav Singer kontroloval, zda z ČR zbytečně neodtékají peníze k našim matkám. Stejně jako tělo potřebuje krev, ekonomika potřebuje peníze. A ty během krizí dramaticky mizí. Každá koruna kapitálu a likvidity je pro ekonomiku neuvěřitelně cenná. Určitě bych tedy nikomu nedoporučoval zdaňování bank v dobrých dobách, protože banky si musí vytvářet rezervy na horší časy.