Pod taktovkou Klause Mäkeläho ožije na Pražském jaru legenda o finském Donu Juanovi

Podél břehů putoval, po písčitých březích kráčel, až dorazil ke své láskyplné matce.“ Tak končí příběh „pohledného, arogantního a bezohledného svůdníka“ Lemminkäinena, syna finské bohyně lásky Lempi, jehož dobrodružství vylíčená v eposu Kalevala inspirovala finského skladatele Jeana Sibelia k napsání stejnojmenné orchestrální suity. Na Pražském jaru ji uvede Filharmonie Oslo se svým šéfdirigentem Klausem Mäkeläm. Ten se na konci této sezony s orchestrem po šesti letech spolupráce rozloučí, aby od příštího roku naplno převzal závazky u Královského orchestru Concertgebouw a Chicagského symfonického orchestru.  

Právě hudba Jeana Sibelia se stala jedním z ústředních témat spolupráce třicetiletého finského dirigenta a špičkového norského orchestru. Svou roli sehrál paradoxně i covidový lockdown, který dal Mäkelämu prostor zavřít se s hráči do studia a nahrát všech sedm Sibeliových symfonií, které v roce 2022 vydala společnost Decca Records. 

„Mohli jsme společně strávit několik týdnů a soustředit se výhradně na Sibelia. Díky tomu se pro nás stala jeho hudba něčím naprosto přirozeným,“ vzpomíná Mäkelä. Filharmonii Oslo převzal v roce 2020 ve svých čtyřiadvaceti letech a nutno říct, že orchestr zažil pod jeho vedením své zlaté období. V loňské sezoně se společně představili na Salcburském festivalu, v té letošní v Labské a Pařížské filharmonii či ve vídeňském Konzerthausu. Jejich vystoupení s klavíristkou Yujou Wang na BBC Proms v roce 2022 ocenili kritici The Guardian a londýnských Timesů shodně plným počtem pěti hvězdiček.  

Pražské jaro

Debut Belcea Quartet na Pražském jaru bude jako dýchat vzduch z jiné planety

24. 4. 2026 ▪ 6 min. čtení

Počátky Filharmonie Oslo spadají do roku 1919. Řadí se tak ke skandinávským symfonickým tělesům s nejdelší historií. Zpočátku ji formovali šéfdirigenti Johan Halvorsen, Georg Schnéevoigt a Ignaz Neumark a dirigovala ji také celá řada významných hostů: ve dvacátých letech Arthur Nikisch a Jean Sibelius, ve třicátých Igor Stravinskij. Památným se stal koncert s německým dirigentem Wilhelmem Furtwänglerem 1. dubna 1940, jen osm dní před nacistickou invazí do Norska. Od šedesátých let minulého století se na pozici šéfdirigentů vystřídaly dirigentské legendy jako Herbert Blomstedt, Mariss Jansons, Jukka-Pekka Saraste nebo Vasilij Petrenko. „Filharmonie Oslo patří ke skandinávským orchestrům s více než stoletou tradicí. Sám Sibelius s ní oddirigoval několik koncertů a následovali ho další finští dirigenti jako Okko Kamu nebo Jukka-Pekka Saraste. To znamená, že si toto těleso vytvořilo k finské hudbě přirozený vztah, a to je důležité. Hudba je jazyk a u každého jazyka musíte ovládnout gramatiku a naučit se výslovnost,“ říká Mäkelä.

Příběh svůdníka a hrdiny

Čtyři symfonické básně suity Lemminkäinen nás zavádějí daleko do severských legend. V první části opouští Lemminkäinen rodný dům, vyplouvá na otevřené moře a na ostrově, ke kterému se svou lodí dorazí, svádí krásné dívky. Druhá část, slavná Labuť z Tuonely, byla inspirována slovy z Kalevaly: „Tuonela, země mrtvých, peklo finské mytologie, je obklopena černými vodami a divokými proudy, na kterých majestátně pluje labuť z Tuonely a zpívá.“ Tato nejslavnější část suity, která se často hraje i samostatně, měla být původně předehrou k opeře Stavba lodi, finské obdoby Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův. Ta však nebyla Sibeliem nikdy realizována. 

Černé vody a divoké proudy, které oddělují svět živých od světa mrtvých, demonstrují dramatická tremola v hlubokých smyčcích, která navozují atmosféru připomínající až jakýsi hudební thriller. Ve třetí části, Lemminkäinen v Tuonele, požádá hlavní hrdina o ruku bohyni smrti Louhi, vládkyni Pohjoly, která mu uloží tři úkoly. Posledním z nich je ulovit labuť z Tuonely. Dříve než Lemminkäinen labuť spatří, zabije ho pastýř, rozseká jeho tělo na kusy a hodí jej do řeky. Lemminkäinenova matka, která se dozví o smrti syna, se ho vydá hledat. Vyloví jeho ostatky, složí je dohromady a syna oživí. 

Sibelius v roce 1948 vzpomínal, že ukolébavka na konci třetí části líčí lásku, kterou pociťuje matka, když vytahuje z řeky kusy Lemminkäinenova těla. V závěrečné části se pak Lemminkäinen vydává zpět domů.

Jako v mraveništi

Skladatel Jean Sibelius byl známý tím, že „trpěl“ takzvanou synestezií, tedy způsobem vnímání, kdy je určitý vjem vyvolán jiným vjemem. V jeho případě to znamenalo, že když viděl barvy nebo předměty, slyšel zvuky, či dokonce cítil vůně. Slavná Labuť z Tuonely ze suity Lemminkäinen pro něj měla sametovou, tmavě hnědou barvu a ve svém domě v Järvenpää si nechal postavit krásná zelená kamna v optimistické tónině F dur. Vnímání hudby prostřednictvím tvarů a barev mu údajně pomáhalo tvořit architekturu skladeb.

„Když se podíváte do partitury a vidíte všechny ty drobné noty, divíte se, jak je vůbec možné, že spolu znějí tak dokonale,“ přibližuje hudební strukturu Sibeliových děl Klaus Mäkelä. „Jeho záměrem však nebyl dojem přesnosti. Teprve díky nepatrným posunům ve smyčcových partech vzniká ten nezaměnitelný, vznášející se zvuk, který nacházíme například v Ligetiho hudbě. Je to jako v mraveništi: na první pohled se zdá, že všichni mravenci chaoticky pobíhají sem a tam, ale ve skutečnosti každý z nich sleduje dráhu diktovanou vyšším principem,“ uzavírá Mäkelä.

Suitu Lemminkäinen provedl s Filharmonií Oslo již několikrát, jak doma v Oslu, tak na turné. Na Pražském jaru zazní tato skladba poprvé a je skvělé, že to bude v takto ryzím, autentickém provedení. Zavřete oči, přichází finský Don Juan!

Filharmonie Oslo

Klaus Mäkelä (dirigent), Truls Mørk (violoncello)
Dvořák, Sibelius

Obecní dům, 23. května