Téměř po pětatřiceti letech se na Pražské jaro vrátí Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, jedno z nejlepších německých symfonických těles. Po Lorinu Maazelovi a Vladimiru Ashkenazym jej bude tentokrát řídit Tomáš Hanus, který před nedávnem oznámil svůj debut v Metropolitní opeře a potvrdil tak svou pozici jednoho z nejvyhledávanějších českých dirigentů současnosti. Zazní díla dvou skladatelů Pražskému jaru velmi blízkých: Dmitrije Šostakoviče, který byl hostem festivalu již v roce 1947, a Antona Brucknera, jehož gigantické symfonie uvedli na Pražském jaru dirigenti jako Karl Böhm, Kurt Masur, Lorin Maazel nebo Daniel Barenboim. Coby sólista se v Šostakovičově Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1 představí charismatický vítěz Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro 2025, japonský violoncellista Yuya Mizuno.
DSO je někdy označován jako berlínský „orchestrální think-tank“. „Je to orchestr, který se nebojí zkoušet nevyzkoušené a má publikum, které to akceptuje. Nic z toho by ale nefungovalo, kdyby jeho členové nehráli naprosto špičkově. To je vidět v každodenní práci, ta touha hrát skvěle. Proto jim fungují i věci, které můžeme nazvat kuchyní či průzkumem. Ale samozřejmě hrají i klasický repertoár a já se vždycky moc těším, když ho s nimi mohu studovat,“ vysvětluje Tomáš Hanus. „Myslím, že Bruckner je opravdu jeden z kmenových skladatelů DSO. Slyšel jsem mnoho jejich brucknerovských kreací, mimo jiné s bývalým šéfdirigentem Kentem Naganem. Orchestr má schopnost zachovat si svou tvář a zároveň dát prostor a důvěru osobitosti interpretace dirigenta.“
K věhlasu DSO přispěly mezinárodně sledované projekty jako Kein Konzert ohne Komponistin! (Žádný koncert bez skladatelky) nebo Afrodiaspora – Composing While Black. Často také vyjíždí na koncertní turné, která ho vedle tradičních destinací zavedla například do Argentiny, Brazílie, Malajsie, Číny nebo Spojených arabských emirátů, na Salcburský festival či na BBC Proms. V roce 2011 získal společně s dirigentem Kentem Naganem cenu Grammy. „DSO vyrostl z rozhlasové tradice a tím je mu vlastní obrovská flexibilita. Řekl bych, že typickým rysem jeho členů je mimořádná hudební inteligence. Když spolu studujeme skladbu, kterou hrají poprvé v životě, stačí přehrát ji jednou a ještě, než si o to stihnu říct, dokážou sami při druhém provedení spoustu věcí napravit. A k tomu jsou nesmírně oddaní věci, což je další velká přidaná hodnota,“ dodává Hanus, jehož spolupráce s DSO trvá již desítky let. „Neřeknu vám rok, ale když jsem je dirigoval poprvé, byly ještě všechny vlasy na mé hlavě spolehlivě černé,“ usmívá se.
Brucknerovský pop
Rakouský muzikolog Hans Ferdinand Redlich označil Brucknerovu Symfonii č. 6 za „problémové dítě“. Sám skladatel ji naopak popsal jako nejodvážnější či nejdrzejší ze svých symfonií a nikdy necítil potřebu ji revidovat. „Někde jsem dokonce četl, že Šestá je ošklivé káčátko mezi Brucknerovými symfoniemi,“ říká Tomáš Hanus. „Vyznačuje se totiž poněkud netypickou stručností, trvá pouze hodinu. Janáček by za tu dobu stihl dvě jednání opery nebo dvě Sinfonietty! Brucknerova Šestá symfonie je skutečně velmi originální skladba, až bych řekl, že jestli se dá u něj mluvit o pop-music, tak někdy je to až takový brucknerovský popík, samozřejmě velmi vkusný a v omezené míře. Jde o dílo nesmírně odvážné i co se týče barev a instrumentace, sáhl si v něm na věci, které do té doby nevyzkoušel. Odvážná, avantgardní, mistrovsky zkomponovaná skladba,“ dodává.
O Brucknerovi se ví, že to byl hluboce věřící člověk. Dochovalo se jeho dvacet dva kapesních kalendářů, do kterých si zapisoval své denní modlitby. Používal systém načmáraných symbolů a iniciál, aby si zaznamenal počet modliteb za každý den, a takto je počítal od února 1882 až do své smrti 11. října 1896. Mimochodem stejně tak počítal takty ve svých partiturách a okna, či dokonce jednotlivé cihly obytných domů. Modlil se předtím, než usedl za varhany, modlil se, než šel komponovat, a dokonce se modlil i uprostřed přednášek. Jeho žák Franz Schalk prohlásil, že z Brucknerovy víry vyrůstalo úplně všechno.
Massenetova Máří Magdaléna? Romantická fikce, jejímž poselstvím je láska
„Pro mě osobně to důležité je,“ říká Hanus, který je sám hluboce věřící člověk, „ale nerad bych jeho hudbu definoval pouze tímto způsobem. Vím totiž, že může obejmout i člověka, který má úplně jiné vnímání života, jiné názory, a přesto ho Brucknerova hudba svým duchovním sdělením uchvátí. Protože hudba není omezena do slov, a to jí dává šanci nesmírně bohatého setkání s lidským nitrem. Bruckner umí dojmout k slzám a v jeho skladbách je něco nesmírně pravdivého, bezelstného, nevidím v nich žádný emocionální kalkul, nevidím, že by jako komponista cílil na úspěch, na nějaké vykalkulované vrcholy,“ mluví Hanus vášnivě nejen o této symfonii, ale o celém Brucknerově díle. „To, co se děje v hobojích v závěru druhé věty Šesté, to je něco, co nedokážu vůbec popsat. Esence hudební krásy.“
Šostakovič pro tři violoncella
V kontrastu s romantickou Brucknerovou symfonií stojí v programu Pražského jara Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Dmitrije Šostakoviče, dílo, které vzniklo v roce 1959 pro Mstislava Rostropoviče, mimochodem vítěze soutěže Pražské jaro 1950. Talentovaný cellista se ho naučil zpaměti za pouhé čtyři dny a proslavil toto náročné dílo, jež pracuje s motivem D-S-C-H a v závěrečné větě ironicky cituje Stalinovu oblíbenou píseň Suliko, doslova po celém světě.
Dnes má tuto skladbu v repertoáru většina cellistů a patří jednoznačně k nejpopulárnějším dílům autora. „Myslím, že právě proto, že byla tato skladba napsána pro Rostropoviče, potřebujete pro ni obrovskou fyzickou výdrž. Musíte utáhnout celých těch třicet minut. Je to opravdu úžasně vitální skladba. Když posloucháte Rostropovičovu nahrávku, je to, jako kdyby hráli dva nebo tři cellisté najednou,“ říká sólista večera, absolvent prestižního Mozartea Salcburk, Yuya Mizuno. „Šostakovič uměl vymyslet hudební motivy, které jsou nosné a takzvaně vám vlezou pod kůži. Nejsou ani pěkné, ani líbivé, jsou naléhavé. Vyjadřují tragický rozměr toho, co prožíval v reálném životě. To si myslím, že je jedna ze silných stránek cellového koncertu. Úžasná témata, úžasná motivická práce a neskutečné možnosti pro sólistu předvést svou virtuozitu. Je to opravdu jedna z nejlepších skladeb pro tento nástroj, extrémně obtížná,“ dodává Hanus. Yuya Mizuno ji zahraje na vzácný nástroj Pietra Giacoma Rogeriho z roku 1730. A kterou pasáž má nejradši? „Druhou část s celestou. To je Šostakovičův svět.“
Deutsches Symphonie-Orchester Berlin
Tomáš Hanus – dirigent
Yuya Mizuno – violoncello
Šostakovič, Bruckner
Obecní dům, 31. května
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
