Přijímačky bych zrušil, protože dětem škodí. Pořádáme krysí závody místo vzdělávání, říká spoluzakladatel EDUinu

Měly by se ve školách plošně zakázat mobily?

Myslím si, že by o tom každá škola měla rozhodnout sama. Ministerstvo může vydat metodický pokyn pro školy, které si s tím nevědí rady nebo které potřebují, aby jim stát v tomto omezení pomohl. Ale vydávat plošný zákaz používání mobilů mi nepřipadá šťastné, a to ze dvou důvodů. Zaprvé už některé školy s mobilními telefony aktivně pracují ve výuce a zákazem bychom vlastně dali jejich odpůrcům důvod si na to stěžovat. Zadruhé bychom tím zákazem jen posunuli na později dobu, kdy se děti naučí s telefonem kvalifikovaně zacházet. V běžném životě dětem používání mobilů nezakážeme a já si myslím, že je klíčové učit se zařadit technologie do života tak, aby neškodily.

Kdo má největší vliv na to, jak se s pronikáním digitálních technologií do školství české školy popasují?

Nejvíc o tom rozhodují ředitelé škol. Už teď v praxi vidíme, jak se k tomu různé školy staví různými způsoby, a vždy to závisí na komunikační kultuře školy. A tu nastavuje vedení školy. Zřizovatel do toho nemůže příliš mluvit, protože k tomu ve většině případů nemá pedagogickou kvalifikaci. A pokud jde o ministerstvo školství, to může zvážit, v jaké chvíli dává nebo nedává smysl vydat k tomu nějaký metodický pokyn. Ale v tuto chvíli si myslím, že náš vzdělávací systém je tak rozstřelený, že vlastně jakékoli centrální opatření nadělá až na výjimky více paseky než užitku.  

Co tím myslíte, když říkáte, že je náš vzdělávací systém rozstřelený?

Jako novinář jsem ten vývoj sledoval už v devadesátých letech, kdy současný vzdělávací systém vznikal a kdy nikdo pořádně nevěděl, jaký mu dát koncept. Tehdy se zrodil ne úplně dobrý nápad vrátit se k prvorepublikové tradici víceletých gymnázií a nějak ho liberalizovat. Do toho jsme zrušili školské úřady, které mohly celý systém koordinovat, základky jsme převedli na obce a střední školy na kraje. Tím jsme ten systém definitivně rozstřelili. Většina zřizovatelů základních škol dnes nemá pedagogické kompetence k jejich řízení a k pochopení toho, co se v nich děje. O středních školách zase rozhodují krajští zastupitelé, takže nakonec tu vlastně máme čtrnáct různých vzdělávacích systémů. A u každého z nich záleží na tom, co si kdo v krajském zastupitelstvu vylobbuje, protože tam jsou zástupci velkých firem, kteří logicky chtějí například učňovské obory místo gymnázií. Tohle je tedy přesně ta oblast, kde by stát a ministerstvo měly pomoci. 

S jakými pocity sledujete první kroky staronového ministra školství Roberta Plagy?

Rozhodně si myslím, že Robert Plaga patří za posledních 10–15 let mezi ty kompetentnější ministry, kteří rozhodují s rozmyslem. A také vidím, že má velkou podporu odborné veřejnosti. Zatím je ale ve funkci ještě krátkou dobu, za kterou se nestalo nic konkrétního, co bych mohl hodnotit.

Teď se například zasazuje o to, aby školy dostaly větší prostor přijímat žáky na základě vlastních kritérií. To je krok, o který jste už před třemi lety usiloval formou petice. Došlo na vaše slova?

Je to trochu jinak. Základní změnou má být to, aby se přijímací testy v současné podobě dělaly na základních, a ne na středních školách. To je myšlenka, kterou kolegové z EDUinu prosazují už dlouho. Nejdřív by se dělaly testy a pak teprve by probíhalo přihlašování na střední školy. Tím by se zpřesnil výběr uchazečů, protože dítě by už předem vidělo, jakou má nebo nemá šanci se na školu dostat.

A zároveň – což považuji za velmi podstatné – by díky tomu dělaly testy všechny děti, včetně těch, které by jinak neměly ambici jít na maturitní studium. Některé z nich by mohly zjistit, že vlastně na maturitu mají, i když je k tomu nemotivovali rodiče nebo učitelé.

Testy k přijímacím zkouškám jsou každoročně terčem kritiky. Jaké řešení byste navrhoval vy?

Testy k přijímačkám vydává Cermat, stejně jako testy k maturitám. I u těch maturitních vidím spoustu vad, z nichž některé se dají po rozumné dohodě napravit nebo už napraveny byly. Přijímací zkoušky formou testů bych ale zrušil jako takové, protože jednoznačně škodí systému i samotným dětem. Osobně bych hledal jiný způsob nástupu na střední školu. Ale nevypadá to, že by se k tomu schylovalo. Takže vidím jako rozumné opatření alespoň přesunout testy ze středních na základní školy. Ale dodám k tomu ještě jednu věc. Když už testy v systému zachováme, je podle mě lepší, když je dělá Cermat, než aby si každá škola dělala svoje.

Jak konkrétně přijímačky dětem škodí?

Těch důvodů je víc. Rozřazovací testy fakticky fungují jako stínové kurikulum. To znamená, že školy se ve výuce samozřejmě zaměřují na to, co se objevuje v testech. Jenže v testu nikdy nemůžeme ověřit všechno, co je pro kurikulum důležité, ověříme vždy jen malou část. Spoustu věcí – těch podstatnějších – otestovat neumíme. Přitom ale nutíme školy, aby se v příslušných předmětech orientovaly jen na obsah „cermatích“ testů, a tím u velké části populace likvidujeme rozumnou míru vzdělanosti. Rámcové vzdělávací programy jsme si krásně postavili na kompetencích a pak v praxi rozhodujeme na základě testů, které jsou převážně znalostní. Nutíme žáky přizpůsobovat jejich myšlení určité testové logice. Podle mě je to zvěrstvo a prosím, aby v rozhovoru zůstalo tohle slovo.

Některé vládnoucí strany chtějí zakázat působení neziskových organizací ve školách. Jak tuto debatu hodnotíte?

Zajímalo by mě, koho myslí těmi neziskovkami a co považují za působení ve školách. Každopádně si ale myslím, že je to zase na rozhodnutí školy. V tom je přece škola autonomní, aby si mohla pozvat, koho potřebuje. Když třeba Člověk v tísni pořádá festival Jeden svět a nějaký učitel dějepisu nebo zeměpisu to chce využít ke své výuce, tak si to domluví s vedením své školy a je to v pořádku. Stejně jako když chce učitel občanské nauky uspořádat během své hodiny diskusi se zástupci Hnutí pro život a hnutí proFem.

Opět jsme u toho, že je tu nějaká snaha nepustit do škol něco, s čím se ale lidé v běžném životě setkávají. Ať už jsou to technologie nebo politika. Jak chceme předat mladým lidem nějaké občanské kompetence, když je budeme izolovat od témat, která ve světě většinou řeší neziskové organizace celého spektra? To mi připadá absurdní. Základní cestou k proměně škol je podle mě dostávat na místa ředitelek a ředitelů kvalifikované lidi. Ti mají převzít zodpovědnost za rozhodnutí o tom, jaké technologie nebo jaké organizace do školy pustí.

Ve veřejném prostoru se teď řeší nezávislost médií a objevuje se i názor, že další kapitolou může být ohrožení nezávislosti škol. Sdílíte tuhle obavu?

Vlastně ne, protože ten systém je tak rozstřelený, že paradoxně není snadné ohrozit nezávislost škol. I kdyby se teď změnilo vedení ministerstva školství a přišel by tam někdo z mého pohledu méně příčetný, kdo by chtěl nějak omezit autonomii českých škol, tak by mě upřímně zajímalo, jak by to udělal. Nejdřív by musel zřídit nějaké instituce, které by to koordinovaly, a posílit vliv ministerstva školství na to, co se ve školách děje. To by vzhledem k současné situaci bylo spíše žádoucí, ale dlouhodobě si s tím nikdo neví rady.

Před pěti lety jste se podílel na tvorbě seriálu Ochránce, který českým divákům představil roli školského ombudsmana. Jak se dnes díváte na vývoj dalších podpůrných pracovníků ve školách, jako jsou psychologové, sociální pedagogové nebo asistenti?

Před volbami tady byla docela silná diskuse, která teď naštěstí tak trochu usnula. Část politické scény tehdy říkala, že zruší inkluzi. Zase bych rád věděl, co tím mysleli. Protože reálně zrušit inkluzi by dnes znamenalo vzít školám peníze právě na tyto podpůrné profese. Jenže tím by ty děti ze škol nezmizely.

V době, kdy jsme nejen my upozorňovali na to, že v českém vzdělávacím systému je nezdravě mnoho dětí (zvláště romských) ve speciálních školách, se tohle číslo pohybovalo kolem čtyř procent, zatímco většina jiných vzdělávacích systémů měla ve specializovaných školách zhruba 1,5 procenta populačního ročníku. A přesto když se dnes podíváte na běžnou venkovskou základku, tak tam ve třídě najdete možná třetinu nebo téměř polovinu dětí, které potřebují nějakou speciální péči. Dva tři žáci budou mít možná přiznanou podporu, tedy asistenta. A dalších šest dětí nebude mít přiznanou podporu, ale opravdu budou potřebovat, aby se s nimi pracovalo specifickým způsobem. Přece je všechny nepošlete do speciální školy, to je nesmysl. Takže je necháte v běžné škole, ale seberete jim peníze na podpůrné pozice? Z toho se učitelé zblázní a rodiče začnou dávat své děti na elitní soukromé základky, čímž situaci ve školství ještě zhorší.

Jakou strategii považujete za účinnější?

Účinnou cestou je, aby nejlepší škola byla ta za rohem, čehož můžeme dosáhnout jedině tím, že školy podporujeme, aby zvládaly děti, které tam reálně mají. Navíc je třeba upozornit, že problematické a inteligentní dítě může být jedno a totéž. Například děti s ADHD mají často vysoký intelekt, ale náročné chování.

Vzdělávání

Stáhněte si přílohu v PDF

Jak se podle vás mění role pedagoga? Mají to dnes učitelé těžší, nebo lehčí než před třiceti lety?

Určitě to mají těžší. Potřebují ke své práci daleko širší škálu kompetencí. Zní to možná ošklivě, ale v určité historické etapě dávala smysl škola založená na příkazu a poslušnosti. Mám na mysli dobu, kdy byla společnost ještě hodně hierarchická, škola vyučovala frontálně a jejím cílem bylo předávat informace, které byly vzácným zbožím. Svět se ale od té doby zásadně proměnil. Dnes už velká část profesí nemá žádné nadřízené ani podřízené. Lidé se řídí sami a také se musí samostatně rozhodovat, a to i ve firmách, které nějakou hierarchickou strukturu mají. Škola se tomu musí přizpůsobit a sama sebe se ptát, kolik času týdně věnuje tomu, aby si dítě vybíralo, co bude dělat a kdy, nebo si samo stanovilo, jak pozná, že to udělalo dobře.

Ve vedení redakce nebo v televizi jsem už mnohokrát vybíral lidi, kteří s námi budou spolupracovat. A ještě nikdy se mi nestalo, že bych se s někým musel rozloučit kvůli tomu, že mu chybí nějaká znalost. Třeba že si nepamatuje letopočet nebo nerozezná myš od myšice. Znalosti se dají dohledat. Trochu těžší je to s dovednostmi, ale i ty se dají doučit. Když ale někdo neumí komunikovat, neumí si rozvrhnout práci a naplánovat čas nebo nezvládá spolupracovat se svými kolegy, tak to už nezachráníte. Tohle rozhoduje v profesním životě a teď je otázka, jestli vás na to škola připraví.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Vzdělávání.