Východní Německo dostalo v roce 1990 něco, o čem se nám v Československu ani nesnilo: všechny ingredience pro západoněmecký ekonomický zázrak. Stejný jazyk, prakticky okamžitě stejné zákony, stejnou měnu, stejné politické instituce. Obrovské transfery, přístup ke kapitálu, know-how a dobrému jménu – nemluvě o marketingu – jedné z nejbohatších ekonomik světa. Nemuseli demokracii a kapitalismus stavět od nuly. Stačilo je, řečeno trochu technicky, nainstalovat.
V knize Duch Evropy, kterou právě dopisuji, rozlišuji dějiny nejen těla a duše Evropy, ale i ducha. Tělo je hmotný hardware: lidé, domy, továrny, silnice, stroje, půda. Duši beru jako nehmotnou organizující strukturu: jazyk, zákony, instituce, pravidla, smlouvy, měna atd. Je to jakýsi software společnosti. Duši lze kopírovat. Duch je něco jiného, i když také nehmotného. Není to další instituce ani další pravidlo. Je to smysl a směr, to, co systém táhne, čemu člověk věří, jakýsi životní elán. Duch je v našem podobenství majitelem počítače. Duch je to, co, řečeno novým trendem, duši promptuje, dává jí ty nejvyšší úkoly.
Co se dočtete dál
- Proč přenos institucí a zákonů nestačí k vytvoření „ducha“ společnosti?
- Jak komunismus systematicky vyráběl nedůvěru a jaký to mělo dopad?
- Jak Švýcarsko vybudovalo vysokou důvěru navzdory geografickým nevýhodám?
