Od biozebry k druhé generaci ekofarmářů. Potřebují hlavně odbyt

Koupit si jogurt v biokvalitě nebo maso z regionální ekofarmy není dnes v Česku nic neobvyklého. Síť zemědělců hospodařících šetrně k přírodě se v tuzemsku stále rozrůstá, za posledních pětatřicet let se ze tří porevolučních pionýrů stalo více než šest tisíc ekologických zemědělců. Dnes už v ekologickém režimu hospodaří každá osmá farma v Česku a ekologická půda tvoří 17,7 procenta z celkové zemědělsky obhospodařované plochy.

To jsou pole, louky, pastviny nebo sady, kde se nepoužívají syntetická průmyslová hnojiva ani pesticidy, což chrání kvalitu půdy i vody a podporuje přirozené ekosystémy, které vedou k dlouhodobé udržitelnosti zemědělské produkce. A také k výrobě zdravých a kvalitních potravin.

Tohle už obvykle vědí i spotřebitelé, kteří si vybírají biopotraviny pro jejich nutriční benefity nebo kvůli ochraně krajiny a podpoře lokálních farem, přestože cena těchto výrobků je obvykle vyšší než u těch z konvenčního zemědělství. Podíl bioproduktů na celkové spotřebě potravin a nápojů v Česku tvořil v roce 2024 sice jen 1,87 procenta, v desetiletém horizontu to ale představuje nárůst o 150 procent. Potvrzuje to dlouhodobě rostoucí trend nabídky i poptávky bioproduktů na českém trhu a naznačuje, jak může tento segment růst i v příštích letech.

Většinu ekologické půdy tvoří v Česku travní porosty, orná půda představuje zhruba 20 procent a postupně narůstá, což je dobrá zpráva pro zajištění krmiva pro budoucí rozvoj chovu monogastrů. Trvalých porostů, jako jsou vinice a sady, na druhou stranu ubývá a to je o něco méně povzbudivé.

Co farma, to jiný příběh

V porovnání se zahraničím na tom Česko není vůbec špatně, z pohledu podílu ekologicky obdělávané půdy patří do první desítky evropských zemí. „Stále ale nejsme tam, kde kolegové z okolních zemí,“ říká Kateřina Urbánková, manažerka PRO‑BIO Svazu ekologických zemědělců. Myslí tím například Rakousko, Německo, Itálii nebo Francii, které začaly rozvíjet ekologické zemědělství o mnoho let dříve a mají tak z pohledu výroby, zpracování, distribuce i spotřeby biopotravin náskok.

Ekologické zemědělství v ČR

Česko má svůj zákon o ekologickém zemědělství od roku 2000, kdy byla stanovena pravidla pro výrobu biopotravin a vzniklo také jednotné označení těchto produktů známé jako biozebra. V roce 2021 si Česko schválilo Akční plán pro rozvoj ekologického zemědělství. Jeho ambice zvýšit plochy ekologicky obdělávané půdy na 22 procent a podíl biopotravin na celkové spotřebě na čtyři procenta se ale do původně plánovaného roku 2027 nepodaří naplnit. „Máme dobré strategie, ale minimální realizaci,“ hodnotí situaci Urbánková.

Posílit je třeba hlavně odbyt, například většími dodávkami biopotravin do školních a jiných institucionálních jídelen. „Tohle by bylo ideální spojit s edukací. Když se mladí strávníci seznámí s benefity biopotravin už ve škole, zařadí je do svého jídelníčku a v budoucnu si tyto produkty budou kupovat sami,“ dodává Urbánková.

Rezervy má tuzemské ekologické zemědělství také ve finalizaci výroby. Roste sice počet ekofarem, ale chybí ekologická jatka, sýrárny, podniky pro zpracování ovoce a zeleniny. „Pomohlo by zjednodušení legislativy pro faremní zpracování biopotravin a také větší sdružování zemědělců,“ radí Urbánková. To před pár desítkami let zbrzdila špatná zkušenost farmářů, kteří dnes obvykle nejsou ke vzájemné spolupráci příliš nakloněni. Podle Urbánkové se však tento postoj může změnit s nástupem nové generace ekofarmářů, kteří nyní přebírají hospodaření od svých rodičů.

Kromě sdružování farmářů by ekologické zemědělství potřebovalo snížit administrativní zátěž a podpořit diverzitu. V Česku stále převládá chov masného skotu, rozšířit by se měl o více dojných krav a monogastrů, především prasat a drůbeže.

Větší pestrost by si zasloužila i rostlinná výroba, zákony a úřady to ale inovativním pěstitelům nedělají snadné. „U dotací na zeleninu jsou vypsané podporované druhy. Vždy, když chcete zařadit nový druh, je k tomu potřeba novelizovat nařízení vlády,“ vysvětluje Urbánková. V Česku se přitom díky klimatické změně začíná dařit zcela novým plodinám, například fíkům a kiwi. „Věřím, že za pár let v některých oblastech bude možné pěstovat v našich podmínkách i rýži nebo olivy,“ dodává Urbánková. Vlivem změny podnebí se v Česku začíná rozšiřovat i pěstování biokvalitní sóji. Ta má podle Urbánkové velký potenciál právě jako krmivo pro zmiňované dojné krávy nebo prasata.

Rozmanitost druhů je pro ekologické zemědělství charakteristická, jenže potřebuje pružné legislativní podmínky. Zatímco konvenční farmy jsou si většinou navzájem podobné z hlediska druhů i pracovních postupů, u ekofarem má každé hospodářství svá specifika, svou vlastní kombinaci chovaných zvířat nebo pěstovaných plodin a individuální potřeby.

Neekologicky už to ani neumíme

Mezi prvními ekologickými zemědělci v Česku byl například Miroslav Faflák, který v roce 1992 úspěšně privatizoval část státního statku v severních Čechách, kde chová především texaské longhorny (skot s typickými dlouhými rohy). „Péči o zvířata a půdu v souladu s přírodou jsem měl v sobě hned od začátku vlastního hospodaření, aniž bych tušil, že se jednou stane evropským standardem ekologického zemědělství,“ vzpomíná dnes pětasedmdesátiletý farmář, který před asi deseti lety předal statek svému synovi.

Ten v režimu ekologického chovu logicky pokračoval. „Já vlastně ani nevím, co to je nebýt ekolog,“ říká Miroslav Faflák mladší. Na farmě vyrůstal od narození a principy ekologického zemědělství se přirozeně naučil od svého otce. Samozřejmostí je pro něj celoroční pastva a výroba krmení z vlastní produkce, kterou farmář vytvořil a dobře zná. „V současné době vnímám jako důležité mít na straně institucí, se kterými probíhá interakce, spolupracovníky a osoby s pochopením k potřebám a vzniklým situacím, které s sebou ekologické zemědělství nese,“ sdílí svou zkušenost současný majitel farmy.

Zároveň potvrzuje, že by uvítal menší byrokratickou zátěž a návrat k tomu, co označuje za skutečné přirozené postupy. „Například hospodaření podle aktuálního počasí, a ne podle závazku na papíře,“ upřesňuje Faflák. Tyto závazky ho totiž někdy nutí k úkonům, které v praxi není možné naplnit. Přál by si také větší docenění a celkově více pozitivní pohled společnosti na ekologické zemědělství.

Tomu podle Urbánkové nejvíc pomáhá přímý kontakt spotřebitelů s konkrétní farmou. Ať už to jsou dny otevřených dveří, exkurze, trhy nebo různé ochutnávky. Prospěšný je také současný trend longevity, který se zaměřuje na zdraví, prevenci a dlouhodobě vysokou kvalitu života. „Nejde jen o to, aby člověk žil co nejdéle, ale aby žil zdravě a smysluplně,“ popisuje Urbánková.

Příznivci ekologického zemědělství totiž nehledají jen kvalitní potraviny, ale širší přístup k životu, který zahrnuje zdravou krajinu, péči o přírodní zdroje, uvědomělou spotřebu a podporu lokálních pěstitelů a chovatelů z okolí.

Text vznikl ve spolupráci se společností SZIF.