Kolaps krajiny předchází kolapsu společnosti. Nad suchem zvítězíme jen změnou myšlení

Proč je sucho?

Příčiny, proč Česko vysychá, můžeme hrubě shrnout do tří okruhů. Prvním jsou přirozené cykly vývoje klimatu, se kterými jednoduše nic nenaděláme.

Druhý okruh lze vymezit negativním příspěvkem člověka k vývoji klimatu, tedy především zvyšující se produkcí takzvaných skleníkových plynů. Ty způsobují nekontrolovatelné ohřívání spodní vrstvy atmosféry a zemského povrchu.

Třetí skupinu faktorů můžeme souhrnně označit jako člověkem podmíněnou devastaci krajiny a degradaci půdy. Za dva ze tří okruhů příčin, proč Česko vysychá, si tedy můžeme sami. Jinými slovy s prvním okruhem nenaděláme nic, v rámci druhého musíme svojí důležitou, byť spíše symbolickou troškou přispět do globálního mlýna.

Takže jedinou možností, jak zabránit vysychání Česka, kterou máme výhradně ve svých rukách, je obnova retenčních a klimatických funkcí půdy a krajiny a jejich další posílení s ohledem na nové klimatické podmínky. Po roce 1990 jsme měli za to, že noví, resp. původní vlastníci učiní vše pro to, aby po desetiletích degradace půdy začali znovu obnovovat její přirozenou úrodnost a schopnost zadržovat vodu. Část vlastníků a hospodářů tak opravdu činila a činí. Bohužel větší část české zemědělské půdy vykazuje trendy degradace i v průběhu posledních třiceti let.

Přirozenou schopnost půdy jímat vodu a v suchých obdobích ji postupně uvolňovat jsme za posledních 50 let omezili zhruba o třetinu. V dnešní době tak tento přirozený rezer­voár vody, který nás nestál ani korunu, není schopen pojmout 3−4 miliardy kubických metrů vody, které by pojmout mohl, kdyby byla půda zdravá. Jen pro představu, přehrada Lipno dokáže pojmout méně než desetinu takového množství a její realizace by nás dnes stála desítky miliard korun. Navíc voda zadržená v půdě je distribuována rovnoměrně v krajině a to je veliká logistická výhoda při jejím využívání všemi ekosystémy včetně těch, na nichž pěstujeme zemědělské plodiny nebo lesy.

Dali jsme zabrat i naší krajině. Její schopnost zadržovat vodu byla dramaticky snížena hlavně v 60. až 80. letech minulého století. Scelování polí, odstraňování přírodních prvků z krajiny, zkracování vodních toků, řízené vysoušení krajiny formou odvodnění, a to velmi často i takových pozemků, které odvodnit vůbec nepotřebovaly… Ničili jsme přirozenou vodohospodářskou funkci i nejdůležitějších částí krajiny, když jsme odvodnili pramenné oblasti a nivy vodních toků. Jako bychom s vodou nechtěli na našem území vůbec pracovat, ale chtěli se jí zbavit a co nejrychleji ji poslat do Německa, Rakouska a Polska.

Po roce 1990 se v české krajině udála řada pozitivních změn. Revitalizace, částečná diverzifikace hospodaření, agro-envi programy, pozemkové úpravy, aktivní územní ochrana přírody… Většina příčin negativních trendů byla částečně či zcela utlumena. Bohužel některé jiné, třeba suburbanizace, nabraly na dynamice. Přesto, respektive právě proto jsme za posledních třicet let nedokázali dostat naši krajinu do formy, která by v konfrontaci se současnou klimatickou změnou obstála. Stále máme v průměru největší bloky polí v Evropě a tempo návratu rozptýlené zeleně, revitalizace vodních toků, mokřadů nebo pramenišť není zdaleka takové, jaké si současná vážná situace žádá. Monotónní produkční lesy si v podmínkách sucha začínají vybírat svoji daň v podobě kůrovcových a jiných kalamit. Díky tomu všemu mají obdobné klimatické podmínky na českou krajinu daleko tvrdší dopad než třeba na krajinu rakouskou nebo polskou. A když na krajinu, pak i na společnost.

Změnit priority společnosti

Situace je velmi vážná a jako taková potřebuje systémové společenské řešení. Podobně jako třeba Izraelci i my bychom si měli jasně říct, že voda bude pro společnost hlavní prioritou. Stejně důležitou, jako je třeba bezpečnost země, protože nedostatek vody může i pro nás být již brzy tou největší bezpečnostní hrozbou. Voda se musí stát kritériem, kterým budeme poměřovat všechny naše aktivity. Ty, které by mohly ohrozit její množství nebo kvalitu, nesmějí být povolovány bez náležité kompenzace. Ty, které budou naopak nápomocné při ochraně vodních zdrojů, by měly být silně podpořeny. Je třeba začít u ústavy a postupně změnit naši legislativu tak, abychom uměli v této situaci rychle a účinně reagovat. Potřebujeme nejen finanční prostředky na realizaci celé řady opatření v krajině, ale musíme umožnit a zjednodušit jejich prosazení s ohledem na vlastnictví půdy a současně zrychlit povolování vodohospodářských staveb. Systémové změny by si zasloužily i daňové předpisy.

Jak je možné, že po třech desetiletích teprve současná vláda činí kroky k odstranění nesmyslných daňových restrikcí vůči vlastníkům a hospodářům, kteří dobrovolně chtějí na své půdě realizovat protierozní, protipovodňová nebo protidezertifikační opatření? Ano, český zemědělec je dnes berním úřadem v podstatě trestán, chová-li se zodpovědně.

Na řekách se stala zvěrstva a z půdy děláme mrtvý písek, sucho je výzva, říká Hrkal

Podporujme ty, kteří se chovají odpovědně

My ale nepotřebujeme jen odstranit podobné restrikce. Musíme nastartovat silný motivační systém směrem k zemědělcům, lesním hospodářům, ale i směrem k majitelům domů a pozemků uvnitř měst a vesnic. Musíme podpořit takové aktivity, které jsou v souladu se strategiemi mitigace a adaptace na klimatickou změnu. Ti, jejichž aktivity situaci zhoršují, by měli platit více, aby společnost mohla ocenit a motivovat jiné, jejichž chování je zodpovědné. V tuto chvíli se však k vlastníkům, na jejichž pozemcích je voda nebo zeleň a které slouží celé společnosti, chováme macešsky. Motivujeme je v podstatě jejich pozemky vyasfaltovat nebo zastavět. Teprve pak vydělají.

Stát musí do budoucna dávat na provádění nezbytných adaptačních opatření řádově více financí, než je tomu dnes. Podle našich odhadů 20 až 30 miliard ročně. Stát ale také musí dále vyladit současný systém dotací tak, aby motivační účinek dnes rozdělovaných peněz byl ještě lepší. Měl by platit za vodu, ne za produkci potravin. Stát by v takových aktivitách ovšem neměl zůstat sám.

Musíme ještě více motivovat hospodáře, vlastníky půdy a dalších nemovitostí k odpovědnému chování. Podpořme je v tom dotacemi, ale veďme je k vědomí, že za dostatek vody nejen pro jejich aktivity, ale pro celou společnost jsou spoluzodpovědní. Voda není zadarmo a zabezpečit její dostatečné množství a kvalitu bude stále těžší a dražší.

Větší zdanění nezodpovědných, více peněz zodpovědným. Takto obecně formulovaný princip bude pravděpodobně podporovat většina z nás. Jsme ale skutečně připraveni na takové změny společenského chování? Malý příklad: Umíme si představit, že by se třeba majitel pozemku se zelení v Praze stal jakýmsi novodobým rentiérem? Aby se mu nevyplatilo usilovat o jeho zastavění domy nebo parkovišti, nýbrž aby ho ponechal sloužit všem Pražanům a návštěvníkům města. Přiznejme si, takto konkrétně je to pro většinu z nás stále ještě fikce, možná dokonce i úlet. Ale je jiná cesta?