Politici se obávají, že se přijde na to, že jejich politika nefunguje

HN: Podle Českého statistického úřadu šlo jen v letech 2011–2020 na výzkum a vývoj ze státního rozpočtu 300 miliard korun. Jak je možné, že ani přes desítky a stovky miliard, které stát dlouhodobě investuje do výzkumu, nemáme kvalitní podklady pro rozhodování státu?

Má to dva hlavní důvody. V Česku se dlouhodobě podporuje kvalitní výzkum v oblasti přírodních věd více než v jiných zemích. Přírodní vědy jsme zdědili v dobrém stavu do začátku transformace v 90. letech a v průběhu následujících let se těmto oborům v rámci tzv. Topolánkovy reformy navýšil jejich podíl v rámci podpory výzkumu a vývoje a inovací. Přírodní vědy také potřebují drahé přístroje a ty jsme tedy za miliardy postavili v rámci významných výzkumných infrastruktur a budeme pokračovat v jejich financování.

Oproti tomu jsou sociální vědy, které připravují datové analýzy veřejných politik, v Česku v mezinárodním srovnání výrazně podfinancované, jak v akademické sféře, tak v oblasti resortního výzkumu. Jen málo politiků, ale i vědců z jiných oborů má dobré povědomí o tom, co mohou společenskovědní obory pro řízení věcí veřejných nabídnout.

Výsledkem je, že je tady v mezinárodním srovnání méně kvalitních vědců z oblasti sociálních věd, kteří publikují na světové úrovni, a také méně kvalitního aplikovaného výzkumu, který vyžaduje vazbu na výzkumné metody z badatelské oblasti. A druhý důvod je ten, že když už tady kvalitní výzkumníci jsou, tak svoje disertace často nepíší na českých datech, ale třeba na dánských nebo německých, protože ta data jsou pro výzkum dostupná.

Na vyhodnocení dopadů reforem totiž potřebujete přístup k datům, a to i k individuálním datům. Samozřejmě anonymizovaným, chráněným, ale musí to být data na úrovni jednotlivých pracujících, firem, obcí, nemocnic atd.

HN: Jak je možné, že nemáme data?

Většinu potřebných dat vlastně máme. Ale nejsou dostupná pro výzkumníky a nepropojují se napříč resorty, protože každý z nich má vlastní informační systém. Pro každý resort je jednodušší říci, že data nikomu nedá, protože je nesbírá pro výzkumné účely nebo protože nemá připraven způsob, jak data anonymizovat a chránit.

Hlavní důvod tohoto stavu je fakt, že nemáme nastavenou legislativu, která by přístup k veřejným datům regulovala tak, jak je to běžné ve vyspělých zemích. Výsledkem je, že potřebná data nejsou vůbec k dispozici, a když už se k nim někdo někde dostane, pak jde o specifický, někdy náhodný přístup. Tak to dobře fungovat nemůže.

HN: Je možné využít zákon o svobodném přístupu k informacím?

Ten je dobrý například na získání přehledových údajů z jednoho resortu, třeba zjištění zločinnosti v konkrétní ulici. Ale nestačí na přístup, který by umožňoval kvalitní analýzu veřejných politik.

Například když se měří, zda rekvalifikační programy pomáhají nezaměstnaným najít si a udržet práci, tak na to nestačí data z informačního systému o nezaměstnaných. Data o nezaměstnaných je nezbytné propojit s údaji o historii daného pracujícího na trhu práce několik let zpětně a také pár let po rekvalifikaci.

Teprve potom se dá vytvořit kontrolní skupina, která dovolí posoudit, zda ti, kteří prošli rekvalifikací, mají vylepšené postavení na trhu práce, zda si dokážou práci lépe udržet a za jaký příjem. K tomu je nutné propojit systém OKpráce s daty ze správy sociálního zabezpečení na základě osobních identifikátorů.

Někdy potřebujete propojit data napříč resorty. Pak už lze propojené údaje anonymizovat a na základě kontrolovaného přístupu umožnit data využít pro výzkum, který sleduje například  dopady politiky zaměstnanosti.

Taková data ale dnes dostupná nemáme. Na vyhodnocení dopadů rekvalifikací nestačí vědět, kolik lidí prošlo rekvalifikačním kurzem a kolik jich na konci kurzu práci získalo, takto se nedá odpovědět na otázku, zda by na tom nebyli stejně i bez kurzu. Data jsou potřebná stejně pro vyhodnocení dopadu léčebných postupů jako pro vyhodnocení sociální politiky. Lékařům by ve využití dat o pacientech nikdo nebránil, v oblasti veřejných politik, které ovlivňují každého z nás, se tomu bráníme systematicky.

HN: V Česku se často používá pojem Velký bratr. Do jaké míry lze při takovém využití dat zabránit jejich zneužití?

Mám za sebou osobní zkušenosti pětadvaceti let empirických výzkumů z mnoha zemí, kde přístup k veřejným datům funguje. V praxi jde o vysoce regulovaný přístup. Ten, kdo o data žádá, musí vysvětlit, k čemu je chce použít, potvrdí, že za ně osobně zodpovídá, a nakonec o jejich uvolnění k vědeckému či resortnímu zkoumání rozhodne komise odborníků. Rozhodně nejde o libovůli úředníka, zda je poskytne a komu, jako je to nyní někdy v Česku. Zpracování dat, která nejsou plně anonymizovaná, se odehrává na počítači dané instituce, který není připojen na internet. Na základě analýzy vznikne nějaký výsledek, třeba ve formě tabulky, odhadů dopadů reforem, která zůstane uložená na tomto bezpečném počítači. Za měsíc to správce dat, odborná komise zhlédne a schválí a pošle mi pouze tyto výsledky analýzy, které jsou plně anonymní. Vysoce anonymizovaná data jsou pak ve vyspělém světě dostupná ve volnějším režimu, s možností stažení mimo server správce dat, ale stále jde o regulovaný proces.

HN: Když nemáme data, znamená to, že pokud se tady vláda rozhoduje k zásadním krokům, dělá je výhradně na základě pocitů a názorů?

Občas nějaké empirické podklady existují, ale téměř nikdy nevycházejí z propojování databází napříč resorty, jen zcela výjimečně jde o měření kauzálních dopadů reforem.

Na zvládání krizí akutních, jakou byla třeba pandemie koronaviru, i dlouhodobých, kam patří například stárnutí, nerovný přístup ke vzdělání, adaptace na klimatické změny, oblast veřejného zdraví, nemáme často nejen peníze, ale ani potřebné analýzy. Protože nemáme data, ze kterých bychom mohli vycházet.

Když se ve Spojených státech baví Kongres o minimální mzdě, pozve si nejlepší vědce, reprezentující třeba alternativní výzkumy. Diskuse se odehrává na základě relevantních výzkumných podkladů.

U nás tohle státní správa téměř nedělá. Třeba data o kontaktech v průběhu pandemie, základním to podkladu pro rozhodování o protipandemických opatřeních, u nás sbírala společnost PAQ Research díky podpoře z různých zdrojů včetně soukromých. Což je ovšem zhruba stejné, jako bychom obranu země dělali doma o víkendu za své peníze nebo díky dobrovolné podpoře donátorů.

HN: Ale většina politiků říká, že má studie a podklady a že jich mají dost.

Oni mají studie, ale ty jsou často nedostatečně věrohodné, nepokládají klíčové otázky. Řekne se, že nejsou data, analýzy předchozích reforem chybí, tak se rozhodne na základě omezených podkladů. Můžete mít dvousetstránkovou studii, kde je spousta tabulek, které ale skoro o ničem nevypovídají.

Anebo můžete využívat metodologii běžnou v západní Evropě, kde propojíte data z ministerstev s akademickou sférou a také s aplikovaným výzkumem na resortech. A tu stále nemáme.

HN: Kdyby byly veřejné politiky pod drobnohledem, asi by pro mnohé politiky bylo obtížné vysvětlit, proč posílají peníze tam, a ne jinam...

Politici mají všude na světě obavu, že když se vyhodnotí jejich kroky, že se zjistí, že velká část vynaložených prostředků ničemu nepomáhá.

Ale to, že se zjistí, že něco nefunguje, nakonec ušetří spoustu peněz. Například před dvaceti lety v Německu, když se přijímaly tzv. Hartzovy reformy, tak se řeklo, že všechna veřejná data musí být přístupná pro výzkum.

Díky tomu se přišlo na to, že přibližně třetina programů aktivní politiky zaměstnanosti nikomu nepomáhá. Nejde o to, že by ty peníze někdo rozkradl. Ale kurzy nebyly užitečné. Ovšem to, že něco nepomáhá, není argumentem proti aktivní politice zaměstnanosti, ale pro to, aby se veřejné peníze nasměrovaly tam, kde pomáhají.

Stejným způsobem se dají vyhodnocovat dopady ostatních reforem. Je pravda, že všude na světě se politici obávají toho, že když se přijde na to, že jejich politika nefunguje, že z toho budou mít negativní politické body. Jenže kdyby takto fungovali lékaři, tak nám dodnes pouštějí žilou, protože by nechtěli zkoumat, jestli něco pomáhá, nebo ne.

HN: Změní se situace s přijetím zákona o správě veřejných dat, který připravuje ministerstvo vnitra?

Pokud se resorty nebudou silně bránit, pak existuje jistá šance, že budeme mít legislativní úpravu, která využívání dat veřejné správy pro výzkum umožní. Abychom na tom pak byli stejně jako Spolková republika Německo, Francie, Švédsko či Británie, kde jsou k dispozici stovky a stovky studií veřejných politik, které jsou podkladem pro rozumné a efektivní rozhodování vlád.

Politická vůle se může změnit ve chvíli, kdy politici díky lepší dostupnosti dat uvidí víc a víc vyhodnocení svých reforem. Stejně jako je tomu v dalších zemích, kde došlo ke kvalitativní proměně veřejné debaty. A kde má politik natolik dobré podklady, že si nevystačí se svým názorem či intuicí.