Šest měsíců trvající statečná obrana Ukrajinců před ruskou agresí způsobila, že se Evropa začala proměňovat způsobem, který přepíše politické, ekonomické i sociální vztahy na léta, ne-li desítky let dopředu. Udivující je nejen rychlost, ale i hloubka změn, které mohou nastat a k nimž má Evropa našlápnuto. Tady je pět lekcí, které uplynulý půlrok přinesl a které budou důležité pro budoucí bezpečnost a prosperitu Evropanů, ať už válka na Ukrajině dlouhodobě dopadne jakkoli.

1. Konec snu

Evropská unie chtěla postupně budovat zelenější ekonomiku a prosazovat politická pravidla, která se mohou zbytku světa zdát utopická. Velká část obyvatel EU, hlavně její západní části, jako by propadla iluzi, že Evropané žijí odděleni od zbytku světa a že v EU platí jiné politické, mocenské či ekonomické zákonitosti než ve zbytku světa. Zdálo se, že Evropa míří k modernější a technologičtější společnosti, která kamsi jinam outsourcuje nejen průmyslovou výrobu, ale i ochranu vlastní svobody.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Tato skořápka praskla 24. února ráno – a to nejen vojensky, ale i politicky a ekonomicky. Svět obyvatel Evropské unie není hermeticky oddělený od okolí, což naznačovala už migrační krize v roce 2015 a v jiných souvislostech ukázala pandemie nemoci covid-19. Pokud Evropané nezačnou o své budoucnosti přemýšlet jinak a hlavně nezačnou s tím něco doopravdy dělat, je konec snu o prosperujícím kontinentu, kde před sedmasedmdesáti lety válka přestala být způsobem řešení sporů mezi dvěma státy.

První kroky jako šest balíčků sankcí či zřízení fondu EU na nákup zbraní byly správnou reakcí. Ale byla to jen obrana. Teď je ale třeba začít být aktivním hráčem, a ne jen reagovat na podněty odjinud, ne jen regulovat, co vymyslí někdo jiný, jako v případě technologických firem. Šance se nabízí například při rozvoji zelených zdrojů energie, které se ukazují důležité nejen klimaticky, ale i bezpečnostně.

2. Česko je v bezpečí. Zatím

Přes všechno možné strašení různých druhů populistů se v praxi ukázalo, k čemu je členství v Severoatlantické alianci. Nejen Česko, ale třeba baltské země nebo Polsko vidí, jakého historického úspěchu dosáhly v devadesátých letech minulého století, když se dostaly do NATO. Pro ně i pro okolní svět je důležité, že odstrašení a kolektivní obrana funguje.

Jenže je postavená hlavně na politické jednotě kolem článku pět washingtonské smlouvy, který předpokládá, že útok na jednoho člena aliance je útokem na všechny. Pokud se Rusko nezastavilo před útokem na velkou sousední zemi, nikde není psáno, že nebude v budoucnu testovat schopnost členů NATO reagovat při porušení tohoto článku. V čase hybridního válčení je možné testovat tuto politickou jednotu různými způsoby – v kybernetickém prostoru, stejně jako při zdánlivě nevinných pohraničních incidentech. Ruská propaganda jen čeká na chvíli, kdy se spojenci začnou veřejně hádat, zda mají společně na nějakou takovou provokaci odpovědět – a tím sílu článku pět zpochybní.

A spojenectví je jen tak silné, jak silný je jeho nejslabší článek. Liberální demokracie nejen v Evropě jsou po letech flirtování s populismem různého druhu křehké. Kromě Maďarska je teď třeba sledovat situaci i v předvolební Itálii. A i ateističtí Evropané by se měli modlit za to, aby v roce 2024 Američané zvolili prezidentem někoho, kdo se bude cítit jako spojenec Evropanů.

3. Bohatství Evropy je opravdu závislé na zbytku světa

Evropané si za posledních třicet let až příliš zvykli, že jejich prosperita je jaksi automatická a nemůže ji nic ohrozit. Naznačila to nejprve pandemie a naplno to ukázaly následky ruského útoku: evropská ekonomika jako celek a hospodářství některých států zvláště jsou až příliš závislé na levných vstupech, především energii, ze zemí, jejichž politický režim nelze označit za demokratický a které tuto situaci závislosti mohou zneužít.

Nejde jen o dodávky levného plynu a ropy z Ruska, ale vlastně odkudkoli, třeba z oblasti Blízkého východu nebo z Afriky. Snížení této závislosti – tedy de facto ozelenění evropské ekonomiky – je zásadním klíčem pro budoucí prosperitu a stabilitu. S tím souvisí i těžba vzácných kovů a surovin potřebných pro výrobu nových technologií a výroba nejmodernějších systémů, jako jsou čipy. Evropa zpohodlněla, a pokud si její obyvatelé budou chtít zachovat svůj životní standard, budou se muset – kromě jiného – naučit znovu těžit různé horniny a znovu řadu věcí vyrábět.

Stejně tak tento argument platí pro stabilitu politických systémů v těsném sousedství Evropské unie, což je otázka nejen ukrajinská, ale třeba i turecká nebo africká. Ta poslední se Čechů týká například i kvůli vojenské misi Evropské unie v Mali, které velí čeští vojáci, a obecně nebezpečí nové uprchlické vlny, k níž může přispět i hlad vyvolaný nedostatkem na Ukrajině vypěstovaných potravin. Pro jižní státy EU je tohle hmatatelnější a větší problém než ruská hrozba. To bychom měli ve střední Evropě chápat.

4. Postpolitika je mrtvá, rozhoduje síla a ideje

Mnoho evropských politiků a velká část mladé generace Evropanů propadla pocitu, že svět válek je historie a že hrubá síla není v mezinárodních vztazích to nejdůležitější. To s sebou přineslo nový náhled na to, jak se má vést politika, na jaká témata se soustředit – v západní debatě se pro tento přístup vžil název postpolitika, tedy způsob, kdy už nerozhodují politické ideje, ale politické strany řeší především marketing, protože „skončila historie“ a liberální demokracie v té či oné podobě a hodnoty, které představuje, zvítězily.

Tento pohled historické změny navíc posílil ekonomický úspěch technologických firem, sdílené ekonomiky a digitalizace průmyslu, kdy se zdálo, že zboží i služby dramaticky zlevňují, jsou v Evropě dostupné takřka každému, aniž je jasné, kdo, kde a jak je vyrábí. S tímto ekonomickým pohledem otřásla už pandemie, když se Evropanům nedostávalo levných ochranných pomůcek. Teď jim kromě levné elektřiny a tepla chybí i zbraně a prostředky pro jejich výrobu.

Ruská agrese a odhalování zločinů, které ruští vojáci páchají na okupovaném území, nás v tomto ohledu vrací na zem. Ideje jako svoboda a nezávislost rázem dostávají znovu velmi konkrétní obsah pro generace, které si zvykly základní hodnoty demokratické liberální společnosti považovat za samozřejmé. A s tím se pojí i (ne)ochota a (ne)schopnost tyto základní stavební prvky demokracie bránit všemi dostupnými prostředky, respektive dát na přípravu a výrobu těchto prostředků (ano, zbraní) dost peněz.

V historické perspektivě a v těchto aktuálních souvislostech pak trochu směšně vypadá handrkování o dvě procenta HDP určené v Severoatlantické alianci jako minimální výdaje na obranu. Kupříkladu první československá republika ve třicátých letech minulého století v době ohrožení státu vydávala od roku 1935 na obranu více než pět procent národního důchodu a v roce 1938 to mělo být téměř procent dvanáct. Evropa – na rozdíl od předválečného Československa – má ve světě spojence, ale i tak se potřebuje o sebe sama starat mnohem víc.

5. Evropa se musí stát velmocí

Otřepané klišé, že evropská integrace postupuje kupředu hlavně prostřednictvím krizí, se za posledních šest měsíců potvrdilo silněji, než by si dokázali představit i ti největší eurofederalisté. Ale společný postup z prvních týdnů a měsíců invaze narazil později na hranice definované jednak geografickou vzdálenosti členských států od Ukrajiny, jednak mírou ruského vlivu na vládu členského státu. Portugalci se logicky nemusí cítit tak ohroženi jako Litevci. A maďarská vláda se tím, že je Putinovým trojským koněm, vlastně ani netají.

Evropská unie potřebuje změnit vnímání sebe sama, pro což není úplně nutné měnit struktury, nebo dokonce smlouvy. Pro mnoho evropských politiků by se mohla a měla stát vedle Severoatlantické aliance silným nástrojem, který zajistí bezpečnost a obranu už jen tím, že bude třeba organizovat a financovat projekty, které zvýší odolnost Evropanů vůči vnějším hrozbám, jako jsou třeba strategické plynovody či společné nákupy surovin – dnes to může být zkapalněný plyn LNG, v budoucnu třeba zelený vodík vyrobený na jihu, kde je dost slunce a větru nebo kovy a vzácné zeminy nutné pro výrobu baterií.

Politickým úkolem číslo jedna je udržet evropskou i širší západní jednotu v přístupu k Rusku, které se ji snaží narušit, kde se dá. A vedle USA jediná další a zatím rostoucí globální mocnost, Čína, tohle všechno pečlivě sleduje. Už jen proto, že reakce Pekingu po vypuknutí pandemie proti čínskému režimu velkou část západního, demokratického světa sjednotila.

Tohle vše má i ekonomické následky. Závislost některých evropských zemí a jejich průmyslu na levných ruských energiích přitáhla pozornost k závislosti na čínském trhu a/nebo na čínských výrobních kapacitách. Tohle bude téma, které bude řada majitelů a šéfů evropských firem do budoucna intenzivně řešit, třeba při pohledu na situaci kolem Tchaj-wanu, kde se analogií s Ukrajinou nabízí bezpočet. Ne vždy jsou trefné a sedí, ale jako by ruská agrese odšpuntovala představivost politiků, akademiků a stratégů celého světa – doufejme tedy, že i Evropanů. 

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na