Alespoň rok navíc. Hynek Wichterle pracuje na prodloužení života pacientů, které postupně zabíjí ochabování svalů

Když tým amerického biologa českého původu Hynka Wichterleho před patnácti lety oznámil, že se mu podařilo z kmenových buněk vypěstovat motorické neurony, tedy nervové buňky ovládající pohyb svalů, vzbudilo to velkou pozornost hlavně mezi pacienty s amyotrofickou laterální sklerózou (ALS). Věda se s Wichterleho objevem posunula o krok blíž k léku, který by u nemocných zabránil postupnému ochabování svalů vedoucímu až k smrti.

V Česku naději na prodloužení života pacientů v posledních letech živil hlavně výzkum profesorky Evy Sykové. Později se ale ukázalo, že Syková za transplantaci kmenových buněk z kostní dřeně brala od pacientů peníze. Podle Hynka Wichterleho navíc její metoda stojí na chatrném vědeckém základě. "Proto bych tuto léčbu nikomu nedoporučil," říká vědec a dodává: "Myslím, že v Americe by tato klinická studie neprošla."

HN: Co následovalo, když jste před lety oznámili, že se vám povedlo vyrobit motorické nervové buňky z kmenových buněk?

Lidé byli samozřejmě nadšení a spousta nadací, které se zabývají podporou výzkumu amyotrofické laterální sklerózy, měla okamžitě zájem o to, jestli bychom mohli zkusit implantovat buňky pacientům. Ale my jsme věděli, že na to, abychom obnovili zdegenerovaný systém v míše pacientů, by se tam buňky musely nejen implantovat, ale musely by pak vyrůst až metrové axony, tedy výběžky, kterými by se neurony napojily na správný sval, a musely by být schopné přijmout také synapse, tedy spoje, z přesných částí pohybové mozkové kůry, aby mohly plnit normální funkci. Proto jsme se hned na začátku rozhodli naše buňky nepoužívat k transplantacím, ale ke studiu procesu, který při zmíněné chorobě vede k degeneraci. Cílem bylo objevování látek, které tento proces zpomalí nebo zcela zastaví. Myslíme si, že to je nejrychlejší a nejefektivnější způsob, jakým pomoci pacientům. 

HN: Jak váš výzkum pokračuje? Máte další dílčí objevy?

V základním výzkumu se soustřeďujeme na otázku programování buněčné identity. Zajímají nás proteiny nazvané transkripční faktory, které kontrolují zapínání a vypínání jednotlivých genů v buňkách. Každá buňka v těle obsahuje přibližně 20 tisíc genů, ale pouze pár tisíc z nich je aktivních. To, jakou funkci buňka má, závisí právě na tom, které geny jsou zapnuté a které vypnuté. My jsme před dvěma lety dokázali kombinací tří transkripčních faktorů přeprogramovat kmenové buňky embryí a udělat z nich motorické neurony. Nyní používáme tento systém, abychom porozuměli "programovacímu jazyku" transkripčních faktorů. Je to úžasně zajímavá práce. Jsme v podstatě hackeři, kterým se podařilo proniknout do nového systému.

HN: A jak jste na tom s klinickým výzkumem, v němž už se pracuje s pacienty?

V klinickém výzkumu nás paradoxně zajímá to, jak nejlépe podnítit odumírání motorických neuronů. Hlavním problémem studia amyotrofické laterální sklerózy je, že ačkoliv je tato choroba způsobená mutacemi v genech, které má pacient od narození, motorické neurony začnou odumírat až později v jeho životě. A není moc dobře známo, co se děje během doby, než začnou odumírat. Představa, že motorické nervové buňky, které vypěstujeme v miskách z kmenových buněk pacientů, nám budou odumírat před očima, je docela naivní. Věděli jsme, že abychom dosáhli odumírání buněk, budeme je muset stresovat. A to nejlépe způsobem, který by napodoboval stárnutí buněk. V laboratoři jsme zjistili, že motorické neurony jsou zvlášť citlivé na stresory, které způsobují špatné skládání proteinů, což je typický problém spojený nejen s amyotrofickou laterální sklerózou, ale také s Parkinsonovou nebo Alzheimerovou chorobou. Na tomto radikálně zrychleném modelu degenerace nyní testujeme stovky chemikálií a už se nám podařilo objevit několik látek, které dokážou odumírání motorických neuronů úspěšně zabránit.

HN: Co to znamená pro pacienty s amyotrofickou laterální sklerózou?

V současnosti to pro ně neznamená vůbec nic, protože všechny tyto látky, i když jsou třeba vysoce efektivní při experimentech v miskách, budou muset projít ještě velice zdlouhavým stadiem vývoje. Budou se muset otestovat na myších modelech této choroby a bude třeba zjistit, jestli tyto chemikálie nejsou toxické nebo nemají nežádoucí vedlejší účinky. Ty se musíme pokusit minimalizovat.