Reportáž: Norah Jonesová na koncertě v Londýně srůstala s klavírem, jazzu však hrála minimum

Od našeho zpravodaje v Londýně – Zpěvačka Norah Jonesová snad ani nehýbe jazykem. Jak to dělá, že z jejích úst plynou slova hebká, hřejivá, někdy šeptaná jako tajemství, ve spodních polohách chraplavá, ale vždy příjemná na poslech?

Kdo Jonesovou nikdy neslyšel naživo, mohl se před jejím pondělním koncertem v Londýně ptát, zda to zpěvačku namáhá. Jestli svůj hlas, jenž má rozpětím nejblíž k mezzosopránu, musí napínat a zda na deskách není uměle přikrášlený.

Není. Američanka Jonesová má prostě dar a dělá dojem, že zpěv ji nestojí žádné úsilí. Plně se naopak soustřeďuje na hudbu − při hře na kytaru kontroluje prsty na hmatníku, za klavírem má pohled upřený do prázdna. Během dvouhodinového večera jen několikrát mrkne do publika, k němuž hovoří málo, skoro s rozpaky. Přesto na sedmatřicetiletou matku dvou dětí postupně tři Britové zakřičí, že ji chtějí za manželku. Takové má kouzlo.

Proč by Čechy mělo zajímat, jaký byl zpěvaččin koncert v Londýně? Třeba proto, že Jonesová dosud v Česku nevystoupila. Na rozdíl třeba od jazzové pianistky Diany Krallové, která v tuzemsku hraje opakovaně, se honorář za vystoupení Jonesové pohybuje v kategorii popových hvězd, jaké mohou zaplatit jen pořadatelé velkých festivalů. A tam jazzoví interpreti skoro neúčinkují.

Ale hraje vůbec Jonesová jazz, nebo pop? Spory nad tím se vedly také před vyprodaným pondělním koncertem v londýnském Palladiu, třípatrovém divadle ze začátku 20. století.

Ať už člověk stál u sytě červených závěsů s tlumenými oranžovými lampami, pod opulentními lustry nebo u pozlacených zábradlí, všude slyšel útržky konverzací, zda jsou lepší rané jazzové desky Jonesové, nebo její countryová a elektropopová alba z posledních let.

Jonesová začínala s tím prvním − jazzem, jejž mimochodem studovala na stejné univerzitě v Texasu, kde později učil český klavírista Jiří Levíček. Když ji hledač talentů, již nežijící manažer Bruce Lundvall, jako začínající jedenadvacetiletou pianistku přivedl ke svému slavnému jazzovému vydavatelství Blue Note, hodně riskoval. Ale vyplatilo se.

Debutového alba Jonesové nazvaného Come Away With Me, jež vyšlo několik týdnů po teroristických útocích z 11. září, se prodalo přes 26 milionů kusů a dodnes ho lze slyšet v kavárnách po celém světě. Což není náhoda − jako "příjemnou hudbu ke kafi" Jonesovou zkraje identifikoval kavárenský řetězec Starbucks a její album prodával k zákuskům.

V posledních deseti letech muzikantka svůj věhlas vložila do sázky o to, zda bude stejně úspěšná s country či popem. Letos, či alespoň pro teď, experimentovat přestala. Na pár týdnů starém albu Day Breaks, které se prodává už také v Česku, Jonesovou opět doprovází špičkoví jazzoví hudebníci v čele se třemi členy kvarteta Waynea Shortera. Tento zřejmě nejvýznamnější žijící jazzový muzikant Jonesové sám asistuje na sopránsaxofon, podobně jako v 70. letech Joni Mitchellové.

Pondělní koncert v Londýně, jehož se z hudebníků angažovaných na desce účastnil jen varhaník Pete Remm, však jazzový nebyl skoro vůbec. Jonesová už čtvrtým rokem hraje s newyorskou čtveřicí The Candles, které je nejpohodlněji mezi rockem a akustickým písničkářstvím. Candles umí hrát v každém stylu, a tak jich Jonesová za večer střídá, kolik jen stihne.

Dvacítku písní v Londýně seskupila do bloků. Ten první měl nádech živelného neworleanského R&B − stál na zvuku Hammondových varhan, na jejichž pedálech Pete Remm nohama zároveň tvaroval basovou linku, a na vokálech, kdy hudebníci po Jonesové opakovali slova jako při mši v černošském kostele.

V klidnější pasáži balad a valčíků Jonesová hrála na klavír sama, případně v triu s bicími a kontrabasem, které v hudbě nechávaly spoustu otevřených míst.

Posléze si stoupla s červenou elektrickou kytarou značky Gibson a spustila rockabilly trochu jako z 50. let. A na závěr hudebníci přišli až na kraj pódia, obestoupili Jonesovou jako bluegrassová kapela a do jediného mikrofonu s ní zazpívali hit Sunrise, odměřovaný velkým bubnem, jejž si Greg Wieczorek zavěsil kolem krku.

Ty pasáže byly natolik odlišné, že o Jonesové nelze hovořit jako o jazzové písničkářce. Vlastně ani písničkářce − přestože je také autorkou většiny textů na albu Day Breaks, z něhož v Londýně zahrála sedm písní, talent má především na hudbu.

Neposouvá se ale směrem k instrumentální muzice ani se nespecializuje na jeden žánr. Vše vycházející z jejího klavíru srůstá se zpěvaččiným hlasem a tou kombinací vzniká podobný unikát jako u zpívající klavíristky Carole Kingové či kdysi Shirley Hornové.

Důkaz? V nové písni Tragedy, vyprávějící o mladém alkoholikovi, jenž v těle "neměl jedinou suchou kost", Jonesová slovo tragédie zopakuje snad dvacetkrát. Nemusí skákat mezi oktávami ani použít falzet, přesto tomu slovu pokaždé propůjčí jinou emoci. Ať je však sebebarevnější, všechno jsou to odstíny, které má jen její hlas.