Komentář: Skončilo Pražské jaro, do příštích let má na víc. Koncerty velkých hvězd jsou samozřejmostí

S pátečním vyvrcholením letošního ročníku festivalu Pražské jaro skončil měsíc trvající hudební svátek. Praha se vrací k běžné koncertní sezoně. A pokud někdo na Pražském jaru nestihl například koncert vynikající sopranistky Diany Damrauové, může to zkusit pozítří v Hamburku − její hlas a zpěv stojí i za delší cestu.

A jaký že v Hamburku právě probíhá festival? Žádný. Diana Damrauová tam ale přece zpívá, dokonce stejný program jako v Praze. Pěvkyně je na turné k vydání nového alba a Pražské jaro bylo jen jednou ze zastávek. Pro domácí publikum svátek, pro Dianu Damrauovou položka v diáři na cestě Evropou.

Pražské jaro je festival s ohromnou tradicí, patří k velkým událostem a velká jména na něm nesmějí chybět. Z tohoto hlediska nezůstává svému publiku nic dlužno. Ale nemělo by nabízet jen to, co je za běžných okolností k mání jinde. Má-li mít Pražské jaro opravdové mezinárodní renomé, potřebuje něco neopakovatelně svého − nestačí koncertní program, který je o pár dnů dříve či později k vidění v jiném městě.

Pokud tedy festivalu něco chybí, jsou to mimořádné, jedinečné a obtížně opakovatelné počiny. Ty by měly tvořit druhou a stejně významnou linii vedle hvězdných osobností. Ideální je, když se spojí všechny zmíněné aspekty, což se letošnímu ročníku podařilo hned při zahajovacím koncertu. Má vlast v podání Vídeňských filharmoniků vedených Danielem Barenboimem byla událostí mohutně přetřásanou předem i v následných ohlasech, ale bylo v ní mnohem víc než nezvyklé provedení špičkovým orchestrem i dirigentem.

Má vlast je v Praze doma víc než kdekoliv jinde a k zahájení festivalu patří tak neodmyslitelně, až se mimo něj takřka nehraje. Smetanova síň Obecního domu je nevlídný sál, při Mé vlasti ale začne dýchat nejen tradicí, ale dokonce i jakousi intimitou. Interpretace dirigenta Barenboima působila jako antiteze k české tradici širokého a poněkud nekonkrétního zpívání. V kombinaci s prostředím, kontextem festivalu i "posvátností" partitury se jednalo o počin vědomě pracující nejen s notami, ale se širokými souvislostmi vzniku, chápání a vnímání Smetanovy hudby.

Daniel Barenboim s Vídeňskými filharmoniky v Praze vytvořil paralelu ke svému staršímu projektu, kdy v roce 2012 podobně nezvykle interpretoval Verdiho Requiem na pódiu milánské La Scaly. Vzal Verdiho duchovní skladbu, setřel z ní operní patos naplavený tradicí a dílo na jeho nejvlastnější půdě představil v úplně jiném světle.

Takové koncepce by mělo Pražské jaro pěstovat vydatněji. Od velké instituce tohoto typu asi nelze čekat revoluční počiny, ale kus myšlenkové svěžesti festival potřebuje nezbytně.

Při pohledu na letošní program se dá říct, že v něm vlastně nic nechybělo. Velké orchestrální koncerty, stará hudba, soudobá hudba, sólové recitály, komorní večery i nějaký ten "crossover". Zároveň se ale zdá, jako by si festivalová dramaturgie jen odškrtávala jednotlivé položky a odsouvala je do kolonky "splněno". Nějaká komunikace mezi jednotlivými koncerty nebo souvislý myšlenkový proud se v programu hledaly těžko.

Chtít po projíždějících hvězdách unikátní program je obvykle neřešitelný úkol, Pražské jaro by ale na svou iniciační funkci nemělo rezignovat tam, kde to lze. Je potěšitelné, když festival spojí Filharmonii Brno se specialistou na soudobou hudbu, dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. O dost horší je nahrazení Ivy Bittové nestylovou Kateřinou Jalovcovou v provedení Schnittkeho faustovské kantáty a úplně nesoudné je zařazení plytkých Holstových Planet do druhé části koncertu brněnské filharmonie. Dramaturgické zásahy festivalu by měly běžný život hostujících orchestrů spíš pozvednout než znehodnotit.

A to pořád ještě není řeč o velkých projektech v produkci Pražského jara: co třeba kompletní cyklus symfonií Miloslava Kabeláče v jednom ročníku? Byla by to strašná manažerská dřina, ale také zápis do dějin. Nebo pravidelná skladatelská soutěž − alespoň jako bienále −, jejímž vyvrcholením by bylo provedení vítězné skladby ve velkém stylu s Českou filharmonií?

Pražské jaro by zkrátka nemělo jen sklízet a pěstovat hotové věci, ale každoročně také zasadit něco pro budoucnost. V opačném případě ztratí nejen étos, ale také smysl. Koncerty velkých hvězd by pro kulturní metropoli měly být samozřejmostí i bez festivalu.

Reakci ředitele Pražského jara Romana Bělora na tento komentář čtěte zde.