Češi mají demokracii rádi, když jsou spokojení se svými příjmy. Její úroveň ale opravdu otestuje až recese

Nedá se tvrdit, že by česká demokracie po listopadu 1989 vždycky jenom vzkvétala. Pokusy politiků o vyléčení jejích neduhů se občas projevily nechtěnými vedlejšími účinky. Vzpomeňme na opoziční smlouvu, která sice zbavila vítěze voleb závislosti na menších partnerech a slabé většiny v parlamentu, zároveň ale pokřivila běžné soupeření mezi vládou a opozicí a znechutila zásadové voliče. Jiné dlouhodobé nemoci, jako třeba korupci, zase politici podcenili natolik, až se tématu úspěšně chopila nová konkurence a vybudovala na tom svůj úspěch.

Na druhou stranu se česká politika dokázala vymanit i z velkých krizí bez toho, aby se citelně odchýlila od demokratického kurzu. Překonala různé skandály, policejní zásah na úřadě vlády i rozpínání prezidenta, když na půl roku vyjmenoval kabinet Jiřího Rusnoka bez dohody se stranami. V posledních měsících se ale přece jen něco změnilo. Nikdy po sametové revoluci se tolik nediskutovalo o zranitelnosti české demokracie.

Proč jsou debaty o budoucnosti demokracie v Česku namístě, je více než zřejmé. Po říjnových volbách obsadily více než polovinu křesel v dolní komoře parlamentu strany, které se více či méně rozcházejí s polistopadovým politickým systémem. Komunisté si užívají emancipaci, stejně tak jako extremisté z SPD Tomia Okamury. Na Pražském hradě dál sedí prezident, který používá ústavu "tvůrčím způsobem", jako hlava členské země EU hájí ruské zájmy, útočí na média a podněcuje falešné obavy z přistěhovalectví. Díky přízni Miloše Zemana už čtvrtým měsícem vládne kabinet v čele s trestně stíhaným šéfem hnutí ANO, bývalým agentem komunistické tajné policie Andrejem Babišem, který chce rozdělovat desítky miliard a mění vysoké úředníky bez ohledu na to, že mu schází důvěra sněmovny.

Při březnových demonstracích protestovaly desítky tisíc lidí v různých městech proti jmenování bývalé policejní "mlátičky", komunistického poslance Zdeňka Ondráčka, do čela parlamentního výboru pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), ale i proti porušování ústavních pravidel. To signalizovalo, že část veřejnosti není k omezování demokracie lhostejná. Jak se ale na úroveň demokracie v současnosti dívá mlčící většina, která nakonec rozhoduje?

Pokud někdo předpokládá, že se v Česku v dohledné době vzedme nějaká masivnější vlna občanské nespokojenosti, měl by se pro vystřízlivění podívat na jeden z posledních průzkumů Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM). Vyšlo v něm, že spokojenost Čechů s fungováním demokracie se druhý rok drží na historickém maximu 60 procent. Před pěti lety to bylo pouhých 33 procent.

Je pravda, že odpovědi sbírali pracovníci CVVM v únoru, tedy před demonstracemi proti Ondráčkovi nebo před prezidentskou inaugurační řečí, v níž Zeman tvrdě zaútočil na některá média (včetně titulů společnosti Economia, vydavatele Hospodářských novin). V době průzkumu už nicméně bylo jasné, že staronový prezident nesleví ze svého konfliktního stylu a dál podrží ve funkci Babiše, který nechal vyhodit desítky vysokých úředníků a nyní se snaží odstavit z funkce i šéfa GIBS.

Jak si tak rekordní spokojenost s demokracií vysvětlit? Jsou lidé výkonem pomyslného dua Babiš−Zeman natolik nadšeni, že jim známky nahlodávání demokratických principů nevadí? Nemají nakonec Češi o demokracii nějaké zvláštní představy?

Problém je jako obvykle poněkud složitější. Především nutno uznat, že česká demokracie zatím nejeví známky nějakého fatálního ohrožení. Babiš se sice chová, jako by měl většinu ve sněmovně, a jeho hnutí ANO mnohokrát předvedlo, že si s komunisty a SPD ve sněmovně odhlasuje, co potřebuje, v zahraniční politice se však premiér zatím spolehlivě drží prozápadní linie. Navíc nesklouzává ke zjevným excesům, jako by byl otevřený útok proti Senátu nebo uzákonění referenda podle receptu okamurovců, kteří chtějí lidové hlasování o vystoupení z EU.

V Hospodářských novinách jsme nedávno upozornili na knihu Jak umírají demokracie (How Democracies Die), která začátkem roku vyvolala velkou pozornost. Její autoři, harvardští profesoři Steven Levitsky a Daniel Ziblatt, analyzovali množství historických případů, kdy se demokracie v různých zemích zhroutily. Podle nich existuje několik klíčových znaků, že je demokracie v nebezpečí. Patří mezi ně nerespektování ústavních pravidel, vytlačování politických soupeřů ze hry, tolerance násilí nebo omezování svobod včetně útoků na média.

Levitsky a Ziblatt zařadili Česko mezi země, v nichž demokracie ohrožena není. Stejný názor má i jiný americký politolog Andrew Roberts, který přednáší na Masarykově univerzitě v Brně a zabývá se vývojem demokracie v zemích střední Evropy. "Česko si vede relativně dobře. Objevily se sice některé momenty, kdy Zeman možná ohýbal ústavu nebo zdánlivě hrozil násilím novinářům, naštěstí jsou ale prezidentské pravomoci omezené," myslí si Roberts. Zmíněné rizikové znaky podle něj nenaplňuje ani premiér Babiš − na rozdíl od amerického prezidenta Donalda Trumpa nebo maďarského premiéra Viktora Orbána.

Z jiných mezinárodních srovnání už Česko tak dobře nevychází. V žebříčku Index demokracie, který každoročně sestavují analytici kolem časopisu The Economist, si Česká republika loni mírně pohoršila a skončila na 34. místě, mimo jiné za Botswanou, Kostarikou nebo Uruguayí. Tendence našich výsledků je v posledních letech sestupná, už v roce 2014 jsme vypadli z elitní skupiny plnohodnotných demokracií. Nejvíce zaostáváme v kritériích funkčnosti vlády a účasti občanů v politice. Ovšem na naše umístění se dá dívat i trochu optimističtěji − až na Estonsko jsme předčili všechny další postkomunistické země včetně Slovenska, Polska nebo Maďarska.

Spíše rozpačitý obrázek vychází také z evropského výzkumného projektu European Social Survey. V jeho posledních dotaznících hodnotili Češi míru demokracie ve své zemi vyšší známkou než obyvatelé ostatních zemí střední Evropy. Demokracii však současně přisoudili menší důležitost než většina Evropanů a v tomto ohledu zaostali i za Maďary nebo Poláky.

Všechny diskuse o demokracii a stejně tak i průzkumy veřejného mínění mají jeden společný háček. Jak připomíná socioložka Klára Plecitá, ani odborníci se nedokážou shodnout na tom, co si pod pojmem demokracie představit. Stejně tak se různí názory, co vlastně měří průzkumy veřejného mínění − jestli je to spokojenost s aktuálními vládami, nebo spokojenost s demokracií obecně. Právě u Čechů přitom platí, že do postoje k demokracii výrazně promítají svoji aktuální životní úroveň. "Statistické analýzy ukazují, že spokojenost s vývojem demokracie je závislá na výkonu politických institucí a politiků, ale mnohem více je ovlivněna spokojeností s rozpočtem domácností a spokojeností s výkonem ekonomiky," upozorňuje Plecitá. Stručně vyjádřeno: demokracii máme rádi, když se nám daří, a už nám tolik nezáleží na tom, kdo a jak vládne.

Otázky, které z uvedené vazby vyplývají, nejsou zrovna uklidňující. Pokud Češi v době ekonomické konjunktury hlasovali tak jako v posledních sněmovních a prezidentských volbách, jak budou volit v době, kdy hospodářský růst zpomalí, vládě dojdou stimulační nástroje, přestanou růst mzdy a podniky budou zase více propouštět? Přikloní se více zpátky k tradičním stranám jako ČSSD a ODS, nebo dají naopak přednost nějakým novým populistickým nebo extremistickým formacím? Budeme moudřejší po příští recesi. Tehdy může dojít na skutečný test odolnosti české demokracie.

Češi mají demokracii rádi