Jako dítě spal na nádražích. V sedmadvaceti letech žije v "děcáku" a touží po vlastním bydlení, s dělnickým platem to ale jde těžko

Ty trpké vzpomínky jsou staré už dvacet let. Zážitky z doby, kdy ho nad ránem budila zima či hlášení o příjezdu vlaků, by nejraději z paměti vymazal.

"Hřbitov a kostel, u kterého jsme tehdy venku přespávali, vidím stále. Nevím ale, jaká to byla vesnice či město, bylo mi tehdy šest sedm let," popisuje Jaroslav Holakovský z Tachova část svého dětství, ve které s matkou a mladší sestrou kočovali po západních Čechách. "Střídali jsme různé ubytovny, někdy jsme chvíli bydleli v nějakém bytě, v mezidobí ale i přespávali na nádražích a kde se dalo," říká sedmadvacetiletý muž.

Chudobě, do které se matka na mateřské dovolené s dvěma dětmi ve své péči dostala, předcházel rozvod. Jaroslav po něm zůstal sám s maminkou a o pět let mladší sestrou Zuzanou, další dva sourozence, mladšího bratra Antonína a sestru Annu, vychovávali otec a babička.

Jenže zatímco oni vyrůstali v bytě se svými blízkými, osmiletý Jaroslav a sotva tříletá Zuzana skončili po několika letech bezútěšného putování v tachovském dětském domově.