Pět problémů českého zdravotnictví

V českém zdravotnictví se některé problémy prezentují jako složité a obtížně řešitelné, jiné jako nevýznamné a o některých se nemluví vůbec. Je paradoxní, že ty aktuálně velké se z dlouhodobého pohledu jeví jako malé a naopak. 

Problém první − personální krize. V posledním roce neprovozovalo kvůli nedostatku personálu některá svá lůžka asi čtyřicet procent nemocnic. To není těžká situace jen pro pacienty. Pro některá oddělení, kliniky nebo celé nemocnice to znamená, že nebudou schopny naplnit rozsah péče požadovaný pojišťovnami a to povede k relativní redukci jejich finančních příjmů. 

Chtělo by se říct: nic nového pod sluncem, jiná odvětví trpí nedostatkem pracovních sil rovněž. Jenže nedostatek lékařů je problémem dlouhodobým. Některé odhady ukazují, že každý šestý absolvent medicíny do českého zdravotnictví vůbec nenastoupí a asi tři tisíce českých lékařů pracuje v zahraničí.

Tento proces je obtížně zastavitelný, poněvadž část obyvatel, a to především těch mladých a mobilních, bude vždy odcházet za lepším.

Současná vláda reagovala tak, že zvýšila platby lékařským fakultám aspoň natolik, aby pokryly reálné náklady na výchovu mladé lékařské generace, a fakulty naopak slíbily, že začnou přijímat o patnáct procent více studentů. 

Situace s nemocničními zdravotními sestrami je momentálně závažnější. Ty v posledních letech ukázaly, že nebudou tolerovat nízké mzdy a platy, a přesunuly se částečně na méně náročná místa v ambulantní sféře a částečně ze systému zcela odešly. Řešení krize ze strany státu bylo opožděné, nicméně přišlo a sestrám se přidalo.

V současnosti dokonce tolik, že plně erudované sestry s magisterským titulem budou mít za určitých okolností vyšší příjmy než mladí lékaři. Není to řešení spravedlivé, ale jsem přesvědčen o tom, že zabere. Vsadil bych i na to, že tento problém pomůže vyřešit příští ekonomická krize. Při té poslední se sestry ochotně stáhly pod křídla státu a vrátily se do nemocnic.

Nedostatek personálu je tedy sice akutní, avšak zřejmě relativně jednoduše řešitelný přidáním financí do systému. Mnohem složitější je to s problémy, o kterých se dnes skoro nediskutuje, ale ve skutečnosti jsou mnohem zásadnější a především velmi obtížně řešitelné.

Problém druhý − výuka mladých lékařů. Pregraduální program na lékařských fakultách se dlouhodobě téměř nemění a zatím se systémově nezabývá vedením ke kritickému myšlení či ke kariéře výzkumníka v medicíně či klinického lékaře, jenž se potřebuje vyznat v záplavě nových informací. Podstatně horší situace je však v postgraduálním systému vzdělávání, kde bude přibývat atestačních zkoušek (včetně certifikovaných kurzů), takže budoucí lékaři některých oborů nebudou končit se svým vzděláním ani ve třiceti letech, jako je tomu dosud, ale spíše před čtyřicítkou. Tento problém bude v příštích letech doutnat a naplno vybuchne koncem příští dekády, kdy ho současní absolventi lékařských fakult pocítí naplno. Bude těžké přesvědčovat někoho, kdo šest let studoval medicínu, aby skládal několik dalších, pro Česko specifických zkoušek. Možná se zdá, že to českou veřejnost nemusí vůbec zajímat. Avšak hrozba toho, že lékaři nebudou chtít absolvovat svůj postgraduální trénink v České republice, by mohla významně stoupnout a s tím i jejich odchod západním směrem.

Problém třetí − struktura lůžkové péče. Dominantním rysem moderního zdravotnictví je centralizace pacientů a specializace lékařů.

V tomto systému by menší nemocnice měly poskytovat pouze omezenou a nepříliš složitou péči, poněvadž s komplexností diagnostiky a léčby se současně zvětšuje rozdíl ve výsledcích mezi centry a malými nemocnicemi. Klíčové je, aby se informace o rozdílech v kvalitě péče dostaly do obecného povědomí a narušily tím představu, že místní nemocnice jsou efektivním řešením pro zdravotnický systém v jednadvacátém století. Naopak. Lokální nemocnice by měly nalézt novou roli, ve které se budou starat o rostoucí počet budoucích seniorů. Veškeré složitější zákroky by se však měly odehrávat na specializovaných pracovištích, která podle současných odhadů mohou mít desetkrát, ale u některých komplexních výkonů třeba i vícekrát lepší výsledky.