Komentář Daniela Hůleho: Stát plný exekucí je problémem nás všech

Celý příběh novelizace insolvenčního zákona zažil řadu zvratů, které předvídal jen málokdo. Zažije takový zvrat i dnes? Poslanci totiž budou rozhodovat, zda schválí úpravy navržené Markem Hilšerem a schválené velkou většinou senátorů, nebo Senát takzvaně přehlasují.

Ostatně když zákon opouštěl na konci října sněmovnu, podpořilo jej přes 150 poslanců, což je více než potřebná absolutní většina. V čem je podstata rozdílu mezi oběma verzemi? Exministr Pelikán již v minulém volebním období představil záměr, který pro mě osobně byl jen stěží akceptovatelný. Po vzoru západoevropských zemí návrh sice počítal s oddlužením téměř všech, kdo mají poctivý záměr, ale až po sedmi letech. Navíc pro lidi s dluhy vyššími než cca 2 miliony korun zůstala zachována povinnost uhradit alespoň 30 procent závazků. Šlo tedy o preventivní kompromis v domnění, že je lepší ustoupit předem a protivníci to ocení.

Velký dluh – velká vina

Neocenili a naopak jejich ambice vzrostly. Někteří poslanci pak navrhovali snížení dvoumilionové hranice na polovinu, respektive čtvrtinu s odůvodněním, že lidé s velkými dluhy se příliš provinili a šanci si nezaslouží. Tento nesmysl, který nemá v Evropě obdoby, se naštěstí podařilo odstranit Janu Farskému, takže do oddlužení mohou vstoupit i beznadějně předlužení lidé. Zákon, který po všech pozměňovacích návrzích poslanci schválili, dává naději sice skoro všem, kromě těch nejchudších, včetně seniorů, protože minimální měsíční splátka je přes dva tisíce. Zároveň dává jistotu oddlužení jen těm, kteří splatí alespoň 30 procent, tedy jako dnes. Pro ostatní sice existuje naděje, že je soud i tak oddluží, to se ale dozvědí až na konec. Soud nebude mít žádné vodítko pro své rozhodnutí a zároveň soudy místo 20 tisíc případů ročně budou po pěti letech detailně posuzovat i více než 100 tisíc případů.