Plánovaný přesun vymáhání zdravotního a sociálního pojištění pod Finanční správu ČR může podle Exekutorské komory připravit veřejné rozpočty o miliardy korun. Jen ve zdravotnictví by podle jejích odhadů mohl výpadek dosáhnout až dvou miliard korun ročně, zatímco rozšíření státního aparátu by přineslo další náklady. Prezident Exekutorské komory Jan Mlynarčík upozorňuje, že stát již dnes vynakládá na vymáhání pohledávek přibližně 1,5 miliardy korun ročně, přesto eviduje desítky miliard nevymožených dluhů.
Vymáhání pohledávek v Česku zajišťuje stát i soudní exekutoři. Který systém je ekonomicky efektivnější?
Z pohledu veřejných rozpočtů je zásadní rozdíl v tom, kdo nese náklady. Státní orgány financují vymáhání z veřejných prostředků bez ohledu na dosažené výsledky. Soudní exekutoři naopak hradí provoz svých úřadů sami a jejich odměna je převážně závislá na úspěšnosti vymáhání. Podle údajů, které jsme získali od jednotlivých institucí, zaměstnávají finanční správa, celní správa a Česká správa sociálního zabezpečení na vymáhání pohledávek více než 1500 pracovníků. Jejich roční mzdové náklady přesahují miliardu korun a celkové náklady odhadujeme přibližně na 1,5 miliardy korun. Soudní exekutoři přitom zajišťují obdobnou agendu bez přímých provozních nákladů pro státní rozpočet. Rozhodující ale není pouze cena jednotlivých úkonů, nýbrž také objem skutečně vymožených prostředků.
Stát eviduje desítky miliard nevymožených pohledávek. Jak by mohl jejich výběr zlepšit?
Stát dnes hledá možnosti, jak zvýšit příjmy rozpočtu, a současně nevyužívá potenciál pohledávek, které už eviduje. Česká správa sociálního zabezpečení i Finanční správa ČR vykazují nedoplatky v řádu desítek miliard korun.
Naše propočty ukazují, že pokud by stát začal systematicky předávat pohledávky, které se mu nepodařilo vlastními prostředky vymoci, soudním exekutorům, mohl by jen v prvním roce získat dodatečných 16 až 23 miliard korun. Jde o modelový odhad, nikoliv o garantovaný příjem.
Nechceme přitom nahrazovat finanční správu. Stát by měl využívat vlastní nástroje pro standardní inkaso a složitější případy následně předávat soudním exekutorům. Takový model již dnes využívají zdravotní pojišťovny.
Proč nesouhlasíte s přesunem vymáhání pojistného pod finanční správu?
Samotné sjednocení administrativy není špatný cíl. Problém nastává ve chvíli, kdy kvůli němu stát oslabí vymahatelnost pohledávek a zvýší náklady veřejných rozpočtů. Dnes zdravotní pojišťovny využívají kombinovaný model. Část pohledávek vymáhají samy a obtížnější případy předávají soudním exekutorům. Ti mají širší možnosti postihu majetku a mohou ve vymáhání pokračovat i několik let. Finanční správa se naproti tomu podle dostupných statistik soustředí především na bankovní účty a srážky ze mzdy.
Návrh podle nás nebyl podložen přesvědčivou analýzou, která by prokazovala, že nový systém bude levnější nebo úspěšnější. Ani argument nižších nákladů pro dlužníky neobstojí bez širšího ekonomického pohledu. Náklady totiž nezmizí, pouze se jejich větší část přesune na daňové poplatníky.
O kolik peněz by podle vašich odhadů mohlo zdravotnictví přijít?
Podle našich propočtů hrozí jen u zdravotního pojištění výpadek přibližně 1,8 až dvě miliardy korun ročně. Pokud započítáme i prostředky, které soudní exekutoři získávají pokračujícím vymáháním, může zdravotnictví za první čtyři roky přijít kumulovaně o sedm až devět miliard korun.
V roce 2025 zdravotní pojišťovny vymáhaly pohledávky v celkovém objemu přibližně 10 až 11 miliard korun. Současný kombinovaný systém přinesl zhruba 2,3 miliardy. Pokud by stejné portfolio vymáhala pouze finanční správa při své dosavadní efektivitě, odhadujeme inkaso na 800 milionů až jednu miliardu korun. Vycházíme z údajů zdravotních pojišťoven, finanční správy, ČSSZ a soudních exekutorů. Přesný dopad samozřejmě bude záviset na podobě přijaté legislativy a rozsahu převáděných pohledávek.
Kolik by samotný převod agendy mohl stát daňové poplatníky?
Je potřeba rozlišovat mezi náklady, které stát na vymáhání vynakládá již dnes, a dodatečnými výdaji připravované změny. Podle našich odhadů si převod agendy vyžádá dalších 150 až 300 pracovníků a zvýšení ročních mzdových a provozních nákladů přibližně o 200 milionů korun. K tomu je nutné připočítat úpravy informačních systémů, metodik a organizační zajištění převodu.
Největší ekonomický problém ale nepředstavují pouze nové výdaje. Je jím souběh vyšších nákladů a nižšího inkasa. Pokud stát ročně vydá o stovky milionů více a současně vybere na pojistném až o dvě miliardy méně, jde o velmi nevýhodnou změnu. Tyto prostředky navíc nejsou vedlejším příjmem zdravotních pojišťoven, ale součástí peněz určených na financování zdravotní péče.
Jak změna ovlivňuje vymahatelnost práva podnikání a dostupnost úvěrů?
Vymahatelnost práva je jedním ze základních předpokladů fungující tržní ekonomiky. Pokud podnikatel nemá přiměřenou jistotu, že se domůže zaplacení své pohledávky, promítá toto riziko do cen, obchodních podmínek i investičních rozhodnutí. Totéž platí pro finanční instituce. Čím vyšší je riziko, že pohledávka nebude splacena nebo ji nebude možné efektivně vymoci, tím vyšší jsou náklady financování. V konečném důsledku na to doplácejí i klienti, kteří své závazky řádně plní.
Slabá vymahatelnost zároveň znevýhodňuje poctivé podnikatele. Pokud firma dlouhodobě neplatí dodavatelům, zaměstnancům nebo státu a nehrozí jí účinný postih, získává neoprávněnou konkurenční výhodu. Efektivní vymáhání proto není jen řešením starých dluhů, ale také prevencí vzniku nových.
Neoslabuje rostoucí ochrana dlužníků jejich motivaci splácet závazky?
Ochrana dlužníků je legitimní a nezbytnou součástí právního státu. Musí ale existovat rovnováha mezi ochranou člověka, který se dostal do obtížné životní situace, a právem věřitele na zaplacení pohledávky. Pokud tuto rovnováhu narušíme, náklady nezaplacených dluhů nezmizí. Pouze je převezme někdo jiný. U podnikatelských pohledávek to mohou být dodavatelé, zaměstnanci nebo zákazníci. U veřejnoprávních pohledávek jsou to daňoví poplatníci.
Dobře je to vidět na zdravotním pojištění. Člověk, který pojistné neplatí, má nárok na zdravotní péči, stejně jako ten, kdo své odvody pravidelně hradí. Pokud se dlužné pojistné nepodaří vymoci, prostředky v systému chybějí. Systém proto musí pomáhat lidem v objektivní nouzi, ale současně nevytvářet ekonomickou motivaci závazky neplnit.
Jaký je v praxi rozdíl mezi postupem finanční správy a soudního exekutora?
Představme si člověka, který dlouhodobě neplatí zdravotní pojištění. Pojišťovna se nejprve pokusí dluh získat vlastními prostředky, například postižením bankovního účtu nebo srážkami ze mzdy. Pokud ale dlužník nemá na účtu prostředky a nepobírá postižitelný příjem, tento postup často nepřinese výsledek. Právě zde se projevuje rozdíl. Soudní exekutor může aktivně zjišťovat další majetek dlužníka, využít různé způsoby exekuce a v zákonem stanovených případech přistoupit i k prodeji movitých či nemovitých věcí.
Neznamená to, že každý případ musí skončit dražbou. Důležité je, že existuje více nástrojů, jak dosáhnout úhrady dluhu. Podle údajů zdravotních pojišťoven dokážou soudní exekutoři získávat prostředky i u pohledávek, u nichž předchozí daňová exekuce nebyla úspěšná.
Kde leží hranice mezi ochranou dlužníka a právem věřitele na vrácení peněz?
Hranice musí být dána především přiměřeností a zákonností postupu. Smyslem exekuce není dlužníka ekonomicky zlikvidovat, ale dosáhnout splnění jeho závazku způsobem, který respektuje jeho základní práva. Český právní řád proto stanoví nezabavitelné částky, chrání určité druhy majetku a upravuje podmínky jednotlivých způsobů exekuce. Dlužník má také k dispozici procesní prostředky obrany a činnost exekutorů podléhá dohledu.
Z ekonomického hlediska je důležité, aby vymáhání ponechávalo dlužníkovi motivaci pracovat, vytvářet legální příjem a své závazky postupně splácet. Pokud ho systém vytlačí mimo legální ekonomiku, zhoršuje tím jeho situaci i šanci věřitele získat peníze. Stejně problematický je ale opačný extrém, kdy se pohledávky fakticky přestanou vymáhat.
Jak by podle vás měla vypadat budoucí reforma systému vymáhání?
Rozhodně netvrdíme, že současný systém není možné zlepšovat. Reforma ale musí vycházet z ekonomických výsledků a reálných zkušeností jednotlivých institucí. Za správnou cestu považujeme lepší spolupráci mezi státními orgány a soudními exekutory, větší elektronizaci předávání pohledávek, sdílení potřebných informací a jasná pravidla, kdy má stát využít vlastní vymáhání a kdy specializované exekutorské úřady.
Nabízíme například model, v němž by stát po určité době neúspěšného vlastního vymáhání předával pohledávky soudním exekutorům. Podle našich propočtů by takový postup mohl přinést veřejným rozpočtům miliardy korun dodatečných příjmů. Naším cílem není zakonzervovat současný stav, ale vytvořit systém, který bude efektivnější, transparentnější a ekonomicky výhodnější pro stát, věřitele i občany.
Text vznikl ve spolupráci s Exekutorskou komorou.
Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články.
- Veškerý obsah
- Bez reklam
- Mobilní aplikace
- Veškerý obsah
- Bez reklam
- Mobilní aplikace
- Veškerý obsah
- Bez reklam
- Mobilní aplikace









