Války paměti: Když má historie kalašnikov. Rusko dá vítězství ve druhé světové válce do nové ústavy

Zrádci, kteří zapomněli, kdo je osvobodil. / Imperialisté, kteří nás stále považují za svou kolonii. To je nejčastější vyznění znepřátelených stran − ruské a české − v diskusích na sociálních sítích. Jistý ruský akademik označil pražské komunální politiky za dědice odkazu Reinharda Heydricha a předpověděl jim stejný konec. Ruský ministr obrany Sergej Šojgu na ně navrhl vydat zatykač. Čeští politici, včetně premiéra Andreje Babiše, to označují za nepřípustné vměšování se do vnitřních záležitostí Česka. Ministerstvo zahraničí ústy ministra Tomáše Petříčka vyzvalo k česko-ruským konzultacím ohledně péče o památníky a ruská strana na to kývla. Pokud k nim skutečně dojde, bylo by si dobré uvědomit, jaká je motivace ruské strany a jaké má kořeny. Jinak se budeme v začarovaném kruhu vzájemných urážek a obvinění pohybovat ještě dlouhá desetiletí.

Ústava na stráži výkladu druhé světové války

Rusko bude jediným státem, který bude mít zakotvenou druhou světovou válku přímo v ústavě. Současné změny ruské ústavy mají podle pozorovatelů za cíl především umožnit setrvání Vladimira Putina v prezidentském křesle i po roce 2024, kdy mu vyprší mandát a potřetí v řadě by neměl kandidovat. Nezapomnělo se ale ani na dějiny. Členka komise, která změny připravovala, ředitelka Ústavu legislativy a komparativního zákonodárství Talija Chabrijevová prohlásila, že by měla být ústavně zakázána "falzifikace historie". Vladimir Putin s tím souhlasil, a tak se v nové redakci nejvyššího zákona objeví následující formulace: "Ruská federace ctí památku obránců Vlasti, zabezpečuje obranu historické pravdy. Zmenšování významu hrdinství lidu při obraně Vlasti je nepřípustné." Ústavní zakotvení je ale jen logickým završením dlouhodobého procesu ruské sakralizace výsledků druhé světové války: vítězství ve Velké vlastenecké válce.

Přitom, jak píše historik Oleg Budnickij, pojem vlastenecká válka byl v Sovětském svazu dlouho zakázán jako "buržoazně-aristokratický" − používal se pro označení války s Napoleonem. Při útoku nacistického Německa na Sovětský svaz v létě 1941 se ovšem ukázalo, že jen komunistická ideologie pro mobilizaci lidí nestačí. Tím spíše, že předchozí roky propaganda tvrdila, že němečtí proletáři válku se SSSR nechtějí a jen imperialisté z Velké Británie a Spojených států se snaží Hitlera poštvat proti Sovětskému svazu. Starý slogan vlastenecká válka tak byl vzat na milost. Ve stejné době ostatně došlo i ke zmírnění podmínek pro fungování pravoslavné církve. Ve válečném úsilí byl zkrátka zapotřebí každý člověk.

Druhá světová válka přinesla Sovětskému svazu nezměrné utrpení. Podle různých odhadů zahynulo až dvacet milionů obyvatel a asi neexistuje rodina, jejíž příslušník by ve válce nebojoval nebo netrpěl v týlu. Celá města byla zničena, infrastruktura zdevastována, válka zemi podle různých propočtů ekonomicky vrhla alespoň o patnáct let zpět. A to laťka prosperity ve srovnání s jinými evropskými státy, včetně tehdejšího Československa, nebyla nijak vysoko. Trauma z prvních let války, kdy se zdálo, že Hitler může nejenže Sovětský svaz porazit, ale zničit samu existenci ruského státu a následně všechny Slovany zotročit a postupně vyhladit, nikdy neodeznělo.

Přitom výročí konce druhé světové války v Sovětském svazu dlouho nebylo ani dnem volna. "Za Stalina se samozřejmě slavilo, ale podle Kremlu to byl především svátek oslav sovětské vojenské moci, stranického vedení a vůdce samotného. Vítězství bylo zabudováno do panteonu vítězství socialismu a do mytologizované série ruských vojenských vítězství od poltavské bitvy se Švédy po Napoleona. Ten den se v hlavním komunistickém deníku Pravda obraceli hlavně maršálové k současným vojákům a důstojníkům. O lidech, kteří prošli frontou a nyní byli v civilu, se nemluvilo," píše historik a sociolog Michail Gabovič.