Uchazečů o práci se ptám, jestli jejich rodině nevadí, kam jdou, říká ředitel HR v Agrofertu Daniel Rubeš

Pro personálního ředitele Agrofertu Daniela Rubeše je holding srdeční záležitostí. Pracuje pro něj už skoro 20 let. „Jezdím na kole v dresu Agrofertu, i když to občas v hospodách není jednoduché,“ popisuje Rubeš. Do sousední budovy hnutí ANO na pražském Chodově, ve které před lety sídlilo marketingové, akviziční a bezpečnostní oddělení Agrofertu, Rubeš rád chodí na kávu. I když nyní již politické ambice nemá, před deseti lety hnutí pomáhal zakládat. Zároveň ale odmítá názor, že bývalý premiér a zakladatel Agrofertu Andrej Babiš má na firmu vliv.

Agrofert se svými více než 250 společnostmi zaměstnává přes 30 tisíc lidí. Zhruba 700 z nich jsou Ukrajinci, kterým holding v souvislosti s válkou pomáhá především s přesídlením celých jejich rodin do Česka. 

HN: V Hospodářských novinách jste naposledy měl rozhovor v roce 2013, v jiných médiích také nejste příliš často vidět, proč?

Vlastně nevím. Neměli jsme špičkový marketing ani PR. Jsme tradiční český byznys a soustředili jsme se hlavně na podnikání. Samozřejmě vnímáme, že naše komunikace měla nějakou slabinu, ale teď máme nové tiskové mluvčí (Pavel Heřmanský a Lucie Bukovanská nastoupili do Agrofertu loni v prosinci – pozn. red.), máme lidi na online, sociální sítě, snažíme se otevřeně komunikovat po všech možných kanálech.

Já osobně jsem navíc hodně přednášel po školách. Ještě před covidem jsme se snažili dostat ke studentům z vysokých, středních nebo i základních škol a motivovat je, aby šli na odbornou vysokou nebo střední. Máme celou řadu přednášek. Například na Mendelově univerzitě jako externisté jich zajišťujeme část v rámci předmětu „prostředky pro rostlinnou výrobu“.

HN: Když jste se snažili zaujmout studenty, znamená to, že je obtížné najít odborníky, které potřebujete v zemědělství, potravinářství a chemii?

Dnes je pořád celá řada profesí, kde je stále ještě potřeba odbornost, ale také manuální zručnost, a tam lidé ubývají. Pro nás jsou klíčoví lidé na odborných pozicích v zemědělství. V živočišné výrobě třeba ošetřovatelé zvířat, agronomové, zootechnici nebo mechanizátoři, v chemii to jsou chemičtí dělníci, operátoři výroby, v potravinářství zase lidé v masné nebo pekárenské výrobě a tak dále. A ty je dnes velmi těžké najít.

Pak máte dvě možnosti – snažit se udržet odbornost a motivovat mladé lidi, aby šli studovat, což ale není všespásné. Nebo třeba zaměstnat zahraniční pracovníky, kteří motivaci pracovat u nás mají třeba větší než Češi. Platí, že Češi nechtějí vykonávat určité, především manuální činnosti. Mzdy českých i zahraničních pracovníků jsou na stejné pozici srovnatelné.

HN: Najímáte tyto pracovníky přes agentury?

Neradi spolupracujeme s agenturami, ale nějaké procento takových pracovníků máme. Snažíme se zaměstnance mít v kmenovém stavu a to nám funguje dobře, jsou pak také spokojenější. Pomáháme jim i s jazykovým začleněním nebo přispíváme na letenku. Nábor v zahraničí funguje většinou na doporučení, za které některé společnosti našeho koncernu vyplácejí odměnu. Už totiž máme nějakou bázi zaměstnanců například z Ukrajiny, kteří si to v případě potřeby doporučí v rámci rodiny. Pak už máme jistotu a referenci od člověka, který u nás pracuje a má kvality, které hledáme: jak odborné, tak osobnostní. Nejspíš tedy nepřivede pracovníka, který by byl nějakým způsobem problémový. Na nábor ale jezdíme i přímo do zahraničí.

HN: Z kterého státu máte nejvíce zahraničních zaměstnanců?

Nejvíc je to určitě Ukrajina, a to díky blízkosti mentality a vzdálenosti. V celém koncernu pracuje řádově 700 zaměstnanců z Ukrajiny. Pak máme třeba zaměstnance z Mongolska, kteří jsou zruční a dobří zejména v potravinářské a masné výrobě. Ale třeba pracovníky z Vietnamu moc nebereme, protože pokud je sem dovezeme, místní enkláva je tak velká, že si pak řeknou: někde jinde je lépe, a po měsíci odejdou.

HN: Jak ovlivnila válka na Ukrajině počet zaměstnanců z této země?

Nijak zásadně, zaregistrovali jsme desítky žádostí o návrat do vlasti, ať už z důvodu branné povinnosti nebo kvůli návratu za rodinou. Dále máme napříč našimi firmami přibližně 70 žádostí o přesídlení rodinných příslušníků našich ukrajinských zaměstnanců. Velká část z nich se již nachází v Česku a pomáháme jim řešit administrativní formality, hledáme ubytování a pomáháme jim najít práci. Například v Synthesii vzniklo ukrajinské poradenské centrum, které pomáhá řešit jejich problémy přímo v mateřském jazyce.

HN: Nabízíte uprchlíkům práci ve společnostech holdingu?

Ano, primárně chceme zaměstnat rodinné příslušníky našich zaměstnanců, kteří se nacházejí v Česku. V rámci koncernu teď dáváme dohromady přehled možných pozic vhodných zejména pro ženy. Už teď víme, že se bude jednat převážně o sezonní práce v zemědělství a lesnictví, dále pak o pozice v potravinářské výrobě. Nemělo by ale být nutné dlouhé zaškolení a specifická odbornost. Není úplně jednoduché tyto pozice vydefinovat, zvláště když nevíme, na jakou dobu budeme tyto lidi zaměstnávat.

HN: Jaké další kroky v souvislosti s válkou na Ukrajině podnikáte?

K dnešnímu dni jsme poskytli finanční a materiální pomoc v celkové hodnotě 15 milionů korun. Zasíláme do postižených oblastí trvanlivé potraviny. Z Agrofertu jsme mimo jiné poslali na Ukrajinu 48 tisíc litrů rostlinných olejů, 42 tun mouky, desítky palet mléčných produktů, trvanlivého salámu, párků a paštik. Pomoc je koordinovaná s organizací Člověk v tísni, aby v postižených oblastech nedocházelo k chaosu. V příštích dnech bude expedováno přibližně 250 tun mouky a další potraviny, které budou potřeba. 

V Česku společnost Penam například denně dodává pečivo do asistenčního centra pro uprchlíky v pražském Kongresovém centru. Aktuálně také přestavujeme naše administrativní budovy na ubytovny. Právě dokončujeme ubytovnu na Mladoboleslavsku s kapacitou 30 lůžek, která bude určena matkám s dětmi. O tyto rodiny se postaráme tím, že jim zajistíme ubytování i stravu v úvodních měsících pobytu. Nabídneme jim i práci v lesnictví. V souvislosti s válkou na Ukrajině jsme také zastavili obchod s Ruskem.

HN: Když odhlédneme od války, setkáváte se při běžných náborech v Česku s tím, že lidé nechtějí do Agrofertu kvůli spojitosti s Andrejem Babišem?

Občas ano. Předsudky některých lidí jsou velké. Nicméně si nemyslím, že to má nějaký velký vliv na nábor. Problém je spíš, že lidé obecně na pracovním trhu chybí. Roční fluktuace je u nás někde do deseti procent, což si myslím, je velmi dobré číslo. U dělníků je trošku vyšší, v řídicích pozicích je ale minimální.

Já tady pracuji 12 let, ještě předtím v Synthesii (dceřiná společnost Agrofertu – pozn. red.) jsem byl dalších šest, takže pro mě je Agrofert srdeční záležitostí. Znám všechny ředitele, většinu lidí pod nimi. Znám spousty lidí ve výrobních pozicích. A musím se vší vážností říct, že dnes máme v ředitelských pozicích kvalitní a skvělé lidi, kteří těmito předsudky netrpí.

HN: Osobně třeba znám spoustu novinářů, kteří do mediální skupiny Mafra kvůli tomu, že ji vlastní Babiš, nikdy nepůjdou. Jak podobné nastavení lidí vnímáte a jak to řešíte?

Mafra je trošku jiný svět – mediální. Je to Praha a „pražská kavárna“. Předsudky v médiích bývají větší i proto, že spousta věcí se právě tam řeší. Vypadá to, že tady cenzurujeme všechno – tak to není. V regionech, když potřebujeme obsadit významnou manažerskou nebo ředitelskou pozici, není vůbec žádný problém. Vlastně mimo Prahu je to klidnější. Předsudky vůči Agrofertu nebo jeho dceřiným společnostem tam nejsou.

HN: Mluvíte s lidmi v Praze o negativní pověsti Agrofertu?

To je takzvaně v ceně zájezdu. Vždy když nové kolegy nabírám, tak se jich ptám, zda rodina, přátelé či známí vědí, do jaké společnosti jdou, a jestli jim to nevadí. Tento dotaz jsem zrovna nedávno položil. Ten, kdo sem nastoupí, po velmi krátké době zjistí, že jsme úplně normální lidé a že se tady nic hrozného neděje. Agrofert je jednou z nejsledovanějších firem v Česku. Sledují nás média, státní instituce, kontrolní a finanční úřady. Nemůžeme si tady dovolit vůbec nic porušit. Samozřejmě tady můžeme začít probírat jednotlivé kauzy, na které jsem schopen dát tisíc a jeden argument, proč kauzami nejsou a jsou jen politicky vyvolanými tématy. Ono se tomu hůř brání a samozřejmě to poškozuje jméno společnosti a našim lidem to ubližuje. I když jsou poctiví, chodí do práce, pečou rohlíky, starají se o zvířata. Samozřejmě je to nefér.

HN: Nemyslíte si, že se to stalo politickým tématem právě proto, že Andrej Babiš, který má Agrofert ve svěřenských fondech, je v politice?

Bezpochyby. Ale rozhodnutí pana Babiše jít do politiky bylo jeho rozhodnutím. Udělal všechno, co měl a co mu zákony přikazovaly. Neřídí nás.

HN: Nejste tedy teď vůbec v kontaktu?

Když byl v exekutivě před vstupem do politiky, tak jsem mu samozřejmě byl jako personální ředitel k dispozici. Pan Babiš si lidi často vybíral sám. To bylo kolem roku 2010 až 2011. Od té doby máme management velmi stabilní a fluktuace je minimální.

Ale teď jsem se s ním neviděl několik let. Kdysi dávno jsem pomáhal založit i hnutí ANO, kde jsem měl nějaké ambice, ale to už mě opustilo, jsem pouze řadový člen hnutí bez jakýchkoliv politických ambicí. Na druhou stranu mu moc fandím, protože si myslím, že je to jeden z mála lidí, kteří to, co dělají, myslí upřímně.

HN: Říkáte, že tam to propojení není, ale hnutí sídlí přímo naproti Agrofertu.

To vzniklo historicky z praktických důvodů v době, kdy tomu nikdo nepřikládal nějakou váhu a neřešil nějaké střety zájmů. Chodím tam akorát do kavárny. Je to ale těžké a nespravedlivé, že je tam ta spojnice a rovnítko mezi Agrofertem a politikou.

HN: Myslíte?

Jsem o tom přesvědčen.

infografika uvnitř

Hnutí ANO je silné tam, kde má Agrofert svoje podniky. U chemičky Deza i v Babišových Průhonicích ale prohrálo

12. 10. 2021 ▪ 2 min. čtení

HN: Co říkáte na výzvu premiéra Petra Fialy, aby jeho ministři vypracovali audit, který má v jednotlivých ministerstvech zjistit, jaký má Agrofert vliv ve veřejné sféře?

Je to jedna z věcí, která nás také trápí, protože slovo „deagrofertizace“ nás poškozuje. Ale od nikoho jsem ještě neslyšel, co konkrétně to je. Pro mě je to prázdná populistická fráze. Nemyslím si, že by Agrofert byl do veřejné sféry jakkoliv zapojen. Jestli se někteří bývalí zaměstnanci v nějakou chvíli dostali do státní správy, tak to možné je. Ale my už s nimi nemáme žádnou vazbu, jde to mimo nás. Je to klasicky veřejná spekulace, která pramení z politiky. Pokud se některá z našich společností účastní nějakých veřejných zakázek, tak to spadá pod zákon o veřejných zakázkách.

Pokud mluvíme o společnosti Uniles, která se účastní tendrů Lesů ČR, tak zpravidla vítězí, protože dá kvalitní nabídku, a hlavním ukazatelem je cena. Ale je tam výběrové řízení, komise, a pokud se někomu něco nezdá, tak se může odvolat. Uniles se účastnil veřejných zakázek dávno předtím, než Andrej Babiš vstoupil do politiky, protože je to lesnická společnost a největším vlastníkem lesů je stát.

HN: Setkáváte se s problémy při akvizicích, a jak je případně řešíte? Někteří podnikatelé totiž své pozemky či firmy nechtějí prodávat Agrofertu právě kvůli spojení s politikou.

Náš akviziční apetit už není takový jako před pěti až deseti lety. Koncern je relativně stabilní a my teď řešíme jiné výzvy a problémy. Například otázky Green Dealu (plán EU na dosažení klimatické neutrality – pozn. red.), kdy se připravujeme na to, co přijde a co ještě není jasné. Řešíme nedostatek lidí s určitou odborností, protože chemika operátora nemůže dělat někdo, kdo není vyučen v oboru. To jsou moje aktuální výzvy a nejsou jednoduché. Zároveň klademe důraz na automatizaci, digitalizaci a mechanizaci, do čehož také investujeme.

HN: Využíváte i modernějších přístupů v HR, jako je třeba takzvaná neomezená dovolená nebo čtyřdenní pracovní doba?

V některých společnostech by týden navíc možná byl fajn, ve většině firem ale máme pět týdnů. Nedokážu si však představit, že by jich měli víc, protože i to mají problém vybírat. Nejsme jako jiní velcí zaměstnavatelé – například Česká pošta nebo ČEZ, kteří sice mají hodně zaměstnanců, ti ale jsou součástí jednotné firemní kultury.

U nás jsou to rozdílné světy – chemie, zemědělství, potravinářství a média jsou úplně odlišné. Každý z nich má jinou ekonomiku, dynamiku, kulturu i výkon. Klíčová je pro nás firemní kultura, která nespočívá pouze v benefitech. Tu se snažíme budovat prostřednictvím intranetu, kde se zaměstnanci komunikujeme, publikujeme například zajímavé firemní akce, informace o zdravotních programech, různé soutěže nebo představujeme práci a profese kolegů. Ale alfa a omega je finanční ohodnocení. Snažíme se, aby pohyblivá a motivační část, která ke mzdě náleží, byla opravdu motivační a na dosažitelných cílech. Jinak to ovlivňuje lidi ve výrobě, jinak zase obchodníky.

HN: Reagujete na inflaci navýšením mzdy?

Tady je klíčové, aby všechny subjekty, které do vyjednávání o mzdách vstupují, jako jsou zaměstnavatelé, odbory i zaměstnanci, neroztočily inflační spirálu. Je jednoduché říct, že inflace bude deset procent, a proto požadujeme navýšení deset procent. Taková inflace tady ale nebude léta. Nějakým způsobem se srovná, ale případné navýšení mezd je závazek do budoucna a firmy si na něj musí vydělat. Proto je to potřeba dělat s velkou rozvahou.

HN: Jak jste k tomu tedy přistoupili?

Kolektivní vyjednávání probíhají, většina odborových organizací, které máme, je rozumná. Průměr za společnosti, kde už proběhla mzdová vyjednávání, je šest procent. Je napříč nejrůznějšími sektory, kde se vývoj mezd může lišit, takže to není příliš vypovídající ani s čímkoliv srovnatelné. Kdyby to bylo deset procent, tak by to bylo nesmyslné. Roztočili bychom inflaci a zatížili firmy. Ony i tak musí řešit problémy spojené s covidem, poruchami v dodavatelských řetězcích a se zvýšením cen elektřiny. Máme koncern o 32 tisících zaměstnancích, v 16 zemích světa, o 22 miliardách osobních nákladů, z čehož 17 miliard jsou mzdy a pět jsou odvody – to je velký závazek.