V nedávných rozhovorech Tomáše Holuba i Jiřího Rusnoka, o českých komentátorech na Twitteru nebo mimo něj nemluvě, je cítit (někdy mezi řádky, jindy otevřeně), že z nového guvernéra ČNB – eufemisticky řečeno – nikdo nadšením neskáče. Objevily se dokonce návrhy něco udělat s pravomocí, která prezidentovi republiky umožňuje jmenovat dle libovůle kohokoliv. Dle mého se však není potřeba Aleše Michla bát. Role guvernéra se nakonec zhostí dobře. Proč?

Zaprvé, centrální banka má na své členy jistý „civilizační“ efekt. Vzpomeňme, s jakým renomé politického vazala vstupoval do ČNB Jiří Rusnok nebo Mojmír Hampl. A oba to zvládli nadmíru dobře, nedostatek nezávislosti jim skutečně vyčítat nešlo. Předhazované politické afiliace se i Aleš Michl zbaví stejně rychle.

Zadruhé, efekt rebela se, podobně jako v politice, s nástupem do nejvyšší funkce vytratí. Zastávat kontrariánské názory v „bezpečí“ opozice je lehké. Jestliže se ukáže, že ortodoxní přístup majority k měnové politice byl správný, na rebely si nikdo nevzpomene (kdo si dnes vybaví opakované hlasování Evy Zamrazilové za vyšší sazby během dluhové krize?). Pokud se ukáže, že správnou naopak byla neortodoxní měnová politika, takový „disident“ si užije mediální slávu. Když ale otěže rozhodnutí i zodpovědnosti skončí v rukách rebelů, tíhnutí k heterodoxii nutně povolí.

Zatřetí, odkaz guvernéra ČNB je něco jiného než odkaz „řadového“ člena. Málokdo si za deset let vzpomene, kdo všechno byl členem bankovní rady při ohlášení devizových intervencí, ale že se to stalo „za Singera“, je na rozpomenutí mnohem lehčí. Aleš Michl určitě nebude chtít být ten, o němž historie prohlásí, že za něj se Česko ze země stabilních cen proměnilo třeba v Turecko.

A nakonec, hodně bude mít nový guvernér již odpracováno. Většinu, ne-li všechno utažení politiky provedla předchozí rada („sazby rostly za Rusnoka“). I kdyby se ukázalo, že existuje potřeba dalšího utažení politiky, jistě už nebude nikterak velká.