Česko a životní úroveň: inflace zkrocena, nezaměstnanost není strašák, mzdy rostou. Jak to bylo s Fialovou a Babišovou drahotou?

Česko má druhou nejnižší nezaměstnanost v EU, ani ne poloviční, než je unijní průměr.  Ekonomika za poslední rok vzrostla o 2,6 procenta. Naši sousedi jsou na tom až na jednu výjimku podstatně hůř. Slovensko rostlo čtyřikrát pomaleji, Rakousko i pro české exportéry tak důležité Německo se těsně drží nad nulou znamenající stagnaci. Zmiňovanou výjimkou je Polsko, které však svůj o 0,6 procentního bodu rychlejší růst pohání podstatně větším schodkem veřejných financí, který je takřka třikrát větší než v případě Česka. Koruna sílí jak k euru, tak k dolaru. Inflace je u nás podle dat Eurostatu nyní nejnižší ze zemí visegrádské čtyřky, v porovnání se Slovenskem je tempo růstu cen zhruba poloviční.  

Kdyby se voliči tedy rozhodovali podle aktuální kondice ekonomiky, hrálo by to do karet současné vládní koalici. Zvlášť když lidé mají obvykle tendenci přikládat větší váhu posledním údajům než vývoji před několika lety.

Čeští zaměstnanci si nyní užívají i nadprůměrného reálného růstu mezd. Opět body pro vládu? Záleží na interpretaci. 

Kdybyste se před minulými volbami zeptali Čecha s naprosto typickou mzdou, zda bude spokojen, když mu během následujících čtyř let hrubý výdělek vzroste nad 41 tisíc, dostali byste nejspíš kladnou odpověď. V létě roku 2021 totiž půlka národa vydělávala méně než 32 400 korun. Za normálních okolností by tak sedmadvacetiprocentní navýšení mediánové nominální mzdy a ještě o něco rychlejší růst průměrných výdělků, k němuž podle poslední zveřejněné statistiky mezi lety 2021 a 2025 došlo, znamenaly i solidní zlepšení životní úrovně většiny rodin. Jenže ve zpětném zrcátku vypadá vše jinak.

Toto volební období, respektive jeho první polovina, totiž nelze označit za normální. Bylo ve znamení tak velkého růstu cen, že to v tomto tisíciletí nemá obdoby. Nebývalá inflace snížila reálnou hodnotu většiny výdělků i úspor, a bude tak faktorem, který zásadně ovlivní výsledek voleb. To se ostatně stalo i před čtyřmi lety. Pamatujete, s jakým gustem tehdejší opozice vládnoucímu hnutí ANO předhazovala „Babišovu drahotu?“

„Máslo: cena před Babišem – 30,90 Kč; cena po Babišovi – 54,60 Kč, ukazoval web (dnes nefunkční, záloha zde) zřízený koalicí Spolu zdražování potraviny, kterou Češi už tradičně berou jako symbol drahoty. Aby bylo každému jasné, koho z toho vinit, vévodila stránce fotomontáž Andreje Babiše pojídajícího párek ve stylu loga jeho Kosteleckých uzenin. Vedle potravin pranýřoval web třeba i zdražení cihel (jedna prý od nástupu Babiše do politiky v roce 2013 podražila ze 70 korun hned o víc než stovku) či dřevotřískových OSB desek.

Byl to útok, který výběrem extrémních příkladů a prodloužením „éry za Babiše“ na období 2013–2021 míru zdražování přefukoval, ale jádro bylo pravdivé. Inflace totiž v roce 2021 začala růst tak výrazně, že když šli voliči v říjnu k urnám, byla cenová hladina takřka o šest procent výš než pouhý rok předtím. To není a nesmí být normální.

Komu za toto zdražení připsat vinu? Jde o důležitou otázku už proto, že racionální odpověď poskytne vodítko i při hodnocení zodpovědnosti za větší část inflační vlny, která měla teprve přijít. 

Glosa Pavla Sobíška

Hlasují lidé ve volbách pouze peněženkami? Nová data ukazují, že je to složitější

23. 9. 2025 ▪ 2 min. čtení

Cenový růst roku 2021 zapříčinily nejméně čtyři faktory. Hned tři z nich byly mimo dosah české vlády. Jakékoli. Jednak se v průběhu pandemie covidu-19 přesměrovala část poptávky od služeb ke zboží. K tomu se přidaly problémy v globálních výrobních a dodavatelských řetězcích. Symbolem byly všudypřítomné čipy, kterých najednou nebylo dost. Výpadek dodávek dokonce donutil automobilky vyrábět nekompletní vozy, a když už to dál nešlo, zastavit montážní linky. To vše ještě podtrhl výrazný růst cen surovin a energií. Tedy ukázková nabídková inflace s kořeny vesměs v zahraničí.

Co si Češi způsobili sami

Vliv vlády ANO však najdeme v domácí poptávce. V době pandemie vláda doslova zalila ekonomiku penězi, jednak aby kompenzovala firmám i zaměstnancům vnucená omezení, jednak aby zaplatila zdravotní péči. To vše na dluh. Ministryně financí Alena Schillerová se tehdy nezdráhala požadovat dokonce půlbilionové deficity. Poptávku ještě popohnalo prudké snížení daní zaměstnanců po tom, co ANO spolu s ODS a SPD zrušily nepopulární danění přes superhrubou mzdu a ponechaly přitom sazbu beze změny. Stát přišel takřka o sto miliard, které zčásti natekly do úspor, zčásti ale nafoukly poptávku. Ve velmi nevhodnou dobu.

Inflace tak byla zahraničně-babišovsko-fialovsko-okamurovská, přičemž samozřejmě nelze opomenout ani vliv ČNB. Ta sice díky guvernérovi Jiřímu Rusnokovi a čtveřici „jestřábích“ radních začala šlapat na úrokovou brzdu jako jedna z prvních centrálních bank, a to dokonce ještě v době, kdy nebylo zcela jasné, zda už je koronavirové nebezpečí zažehnáno. Předchozí uvolněnou politiku vedoucí k dlouhodobému (ač zprvu mírnému) překračování inflačního cíle  jí ale nikdo neodpáře.

Jakkoli byl růst cen na počátku podzimu 2021 nepříjemný, nebylo to nic proti tomu, co mělo přijít po volbách. Jen pár dní po sečtení hlasů padl velký alternativní dodavatel elektřiny i plynu Bohemia Energy, zcela nepřipravený na to, jak rychle může elektřina na burze podražit. Češi se tak začali seznamovat s tím, jaké to je, když musí nuceně přejít k jiné energetické firmě a platit podstatně vyšší účty.

Ve světle toho, jak nyní ANO tepe vládu kvůli drahým energiím, stojí za připomenutí, jak na krach Bohemia Energy reagoval končící ministr průmyslu Karel Havlíček: apeloval na velké dodavatele, aby nezneužili situace. Vedle toho ministryně Schillerová na dva měsíce snížila DPH na energie na nulu. Udělala to však v rozporu s pravidly v EU a nová vláda v tom tak nemohla – a ani nechtěla – pokračovat. Cenový šok to tak jen oddálilo. 

Krátce před Vánoci 2021, po zdržovacích tanečcích tehdejšího prezidenta, nastoupila na ministerstva pětikoaliční sestava dirigovaná Petrem Fialou. Jen pár dní nato došlo k nebývalému přepisování cenovek, kvůli kterému se hned v lednu Česko dostalo na hranu pádivé inflace. Pokud bychom chtěli tento vývoj připsat některé z vládních garnitur, je vzhledem k setrvačnosti v ekonomice zřejmé, že to musí být ještě ta Babišova. Ovšem stále s vědomím, že odpovědnost za cenovou stabilitu má primárně centrální banka a že stejné inflační rány dopadly i na další země.  

Válka = drahota

Že se inflace rozjela do ještě větších otáček, zavinil další vnější a současně nepředpověditelný vliv – Putinova masivní agrese proti Ukrajině. Suroviny a především energie v jejím důsledku ještě podražily. Energetická krize dosáhla takových rozměrů, že se vážně uvažovalo o tom, na koho plyn či elektřina zbudou a co se bude muset odpojit. Na nejčernější scénáře v zimě sice nedošlo, drahá energie ale popohnala inflaci takřka k dvaceti procentům. Potraviny byly v nejhorší dobu meziročně dražší dokonce o 27 procent.

Tak rychlému růstu cen mzdy ani platy nemohly stačit a kupní síla českých výplat proto pokračovala v poklesu započatém ještě „za Babiše“. Podniková sféra jako celek si však nevedla špatně. V řadě oborů, například v potravinářství a v zemědělství, vyletěly marže prudce vzhůru a podíl mezd na celkových nákladech klesal. 

Obrat ve vývoji přineslo až zkrocení inflace, k němuž vedla vysoká úroková sazba (rok a půl držela ČNB reposazbu na sedmi procentech) a s tím související silná koruna, které národní banka několik měsíců pomáhala i přímými intervencemi. Drahota se samozřejmě nevypařila, jen zmizela z horizontu posledního roku. Zpomalený cenový růst pak zařídil, že inflace se v únoru 2024 vrátila do tolerančního pásma a od té doby se v něm drží. Díky růstu nominálních mezd zhruba o sedm procent to znamená i postupný růst průměrného hrubého příjmu k úrovni posledního normálního roku 2019. Když vezmeme v úvahu nižší zdanění, mají zaměstnanci dokonce vyšší čistý příjem než před covidem.  

Jenže samotný návrat tam, kde už jsme jednou byli, není žádným politickým triumfem. Jednak proto, že se nepovedlo navázat na předchozí růstový trend a statistiky tak ukazují ztracené roky. Druhým důvodem je, že se okolní země, kde mají ekonomiky jinou strukturu a nezažily takový propad průmyslu a kde také obyvatelstvo méně spoří, případně kde si stát pomohl větším dluhovým dopingem (případ Polska), dopracovaly k předcovidové úrovni dříve.  

Že nízké příjmy zaměstnanců vnímá Petr Fiala, předseda vlády a hlavního koaličního uskupení Spolu, jako bolestivý problém, ukázal jeho slib z loňského podzimu, že Češi budou mít do pěti let platy jako v Německu. To v případě, že znovu vyhraje volby a bude tak moci dotáhnout to, co během své vlády rozjel. Velké nadšení tím nevzbudil a nevylepšil to ani dovysvětlováním, že „když nebudeme mít velké cíle, zůstanou nám tu mzdy jako v Agrofertu“. Češi by přitom samozřejmě stáli o německou životní úroveň a rádi by podle toho volili. Zdravý rozum i matematika však říkají, že i když se povede Česko navést na dlouhodobě růstovou trajektorii, na dohnání bohatších sousedů bude potřeba podstatně delší čas, než jaký je vymezen obdobím mezi dvěma volbami.