Marek Matějka se o techniku zajímal už odmalička. Vyrůstal na stavebnicích Merkur a Lego, pak přešel na dálkově řízené modely aut a veterány. Když se potom rozhodoval, kam po základní škole, vybral si strojírenství. Nastoupil na Střední průmyslovou školu strojnickou v Betlémské ulici v centru Prahy, která platí za jednu z nejprestižnějších a také nejnáročnějších strojáren v Česku. Dnes osmnáctiletý Matějka tu čtvrtým rokem studuje konstruování podporované počítačem, kde se mimo jiné učí ovládat CAD, tedy software pro designování strojů.
„Baví mě to, už na základní škole jsem měl vztah k technice. Na tuhle školu jsem šel proto, že jsem se chtěl o strojích dozvědět víc, jak a proč fungují,“ říká Marek Matějka. On a jeho vrstevníci představují nastupující generaci českých strojařů, kteří nyní maturují. Většinou míří na vysoké školy a za pár let budou právě oni utvářet podobu tuzemského strojního průmyslu. Spojuje je zápal pro obor – strojírenství je skutečně chytlo a chtějí v oboru zůstat i po škole. Překvapivě se shodují na tom, že české střední strojírenské školy jsou na velmi vysoké úrovni, žádné zaprášené učebny s unavenými kantory a starým vybavením.
Člověka to musí bavit, jinak nevydrží
Když Marek Matějka doma oznámil, že chce na Betlémskou, rodiče jej v tom podpořili. „V průmyslu je nedostatek lidí, takže se tam nabízí vysoké možnosti uplatnění a dobrý plat, pokud je člověk schopný. Ale zase mě upozorňovali na náročnost studia, že strojírenství není jednoduchý obor. Každý mi říkal tu klasickou větu: Musí tě to bavit,“ vzpomíná Matějka. A měli pravdu.
Studium je náročné a rozhodně to není tak, že by student přišel domů a měl volno. „Člověk se musí snažit, pracovat doma, učit se. Strojní průmyslovka, to je také spousta výkresů a prací k odevzdání. Ale zase, když vás to baví, nevadí vám to,“ usmívá se Matějka.
Jednou z nejzajímavějších věcí na strojařině je podle něj propojení starých postupů a technologií s těmi novými. Některé principy jsou po desítky let stále stejné a je potřeba je znát.
„Byla by například ostuda, kdyby strojař neuměl vzít do ruky pravítko a tužku a narýsovat něco na papír po starém způsobu, byť se dnes veškerá dokumentace samozřejmě tvoří softwarově,“ dává příklad Matějka. Stejně tak ho baví čerpat z historie, kdy se v minulosti vyvinulo určité technické řešení, ale nerealizovalo se a dnes se k němu lze vrátit v moderních podmínkách.
Student: Máme na škole špičkové vybavení
Matějka si výuku na Betlémské chválí a tvrdí, že v žádném ohledu není zastaralá a vede studenty k propojení s praxí. „Máme velkou spoustu výukových modelů, takže si můžete osahat, jak funguje převodovka, jak dochází k přenosům točivého momentu a tak dále. Máme špičkové vybavení, k dispozici nám jsou jak klasické stroje například na obrábění, tak i ty nejmodernější technologie, třeba laser na řezání plechu,“ přibližuje Matějka.
Český průmysl teď prochází nejzajímavějším obdobím. Šance něco zlepšit je gigantická
Po maturitě by rád pokračoval na Fakultu strojní ČVUT v Praze. Chtěl by se stát profesionálním konstruktérem, konkrétně by ho bavilo například navrhovat zemědělskou techniku, jako jsou špičkové moderní kombajny, traktory a podobně. „Chci, aby výsledek mojí práce byl prospěšný, potřebuji cítit smysl toho, co dělám, že to někde skutečně pomáhá,“ podtrhuje Matějka. Plánuje ovšem zůstat v Česku, do zahraničí ho to netáhne.
„Vyjet za hranice na chvíli je určitě fajn zkušenost, ale dlouhodobě bych to nechtěl. Základna pro strojaře tady není vůbec špatná, Česko je líheň dobrých strojů a dobrých strojírenských podniků. Máme tady skvělé podmínky a rád bych tu zůstal,“ míní Matějka.
Celou střední byla jediná dívka ve třídě
Strojárnu v Betlémské vystudovala i Tea Křižková, která po maturitě plynule pokračovala na Fakultu strojní ČVUT, kde nyní začíná druhý ročník. Stojírenství pro ni byla jasná cesta už od základní školy, protože již v osmé třídě ji velmi bavila matematika a začala se zajímat o nejrůznější technické dokumenty. Když se po základní škole rozhodovala o své další cestě, vyhrála u ní jednoznačně Betlémská.
„Hlavně přístupem učitelů. I u přijímaček se chovali velmi mile a celkově ta škola působila sympaticky,“ vzpomíná dnes dvacetiletá Křižková. Studovala technické lyceum, což je jedna z částí školy a zaměřením je mezi střední odbornou školou strojírenskou a gymnáziem. Z lycea většinou studenti míří na vysokou školu.
Křižková si studium na střední velmi pochvaluje, protože jak přibývaly roky, ubývalo humanitních předmětů a výuka se stále více stáčela k technice. „Zjistila jsem, že technické předměty mi jdou a díky tomu mě i opravdu baví. Ráda vzpomínám na praktické hodiny, kdy jsme pracovali na dílnách. Také jsem zbožňovala, když jsme se učili pracovat v programu CAD,“ dává příklady Křižková.
Je spokojená s přístupem učitelů i s tím, jak se strojírenství v Česku vyučuje. Obojí je podle ní na vysoké úrovni. Jelikož teď studuje na vysoké škole, dokáže zhodnotit, jak ji ta střední připravila. „V posledním ročníku jsem byla v době koronavirové pandemie a celý čtvrťák jsme se učili online. Učitelé to vůbec nebrali na lehkou váhu a nutili nás, ať opravdu makáme. Maturitu jsme pak udělali s přehledem všichni a učili jsme se tak důkladně, že když jsem přišla na vysokou, první semestr jsem se nemusela učit vůbec,“ podotýká Křižková.
Když Křižková na Betlémskou nastoupila, byla jedinou dívkou ve třídě, a dokonce i jedinou v celém ročníku, tedy sama na pět tříd. Nejdříve se cítila dost nesvá, ale pak si na to zvykla a začalo ji bavit.
„Rozhodně mi nevadilo, že nemám větší kolektiv holek. Bavila jsem se s dívkou, která chodila o ročník výš, a to mi úplně stačilo,“ přiznává Křižková. Na fakultě strojní už je koncentrace dívek vyšší, podle odhadu Křižkové představují zhruba deset procent studentů.
„Říká se, že strojařina je mužský obor, souhlasím s tím ale jen napůl. Kluky to vždy zajímalo víc, odmala rozebírají všechno možné. Dívky se sice o tyhle věci většinou tolik nezajímají, ale když už, tak jsou stejně dobré jako kluci. Někdy mohou být v technických oborech dokonce lepší než muži,“ je přesvědčena Křižková.
O tom, co by chtěla v budoucnu dělat, ještě zcela jasno nemá, ale je si jistá, že chce navrhovat v CAD, tedy konstruovat. Chce také zůstat v Česku, do zahraničí za prací ji to vůbec neláká, v tuzemsku pro sebe vidí dostatečné možnosti.
„O platy pro strojaře v Česku jsem se ještě podrobně nezajímala, ale vím, že ani nemusím. Spolužáci říkali, že to rozhodně není špatné,“ nepochybuje Křižková.
Škola jí dává přístup k moderním strojům
Jednou z mála dívek na strojírenské škole je i osmnáctiletá Viktorie Bouzková, která nyní studuje čtvrtý ročník Střední průmyslové školy strojírenské v Kolíně.
Je původem z Poděbrad, vyrůstala se dvěma bratry, navíc i rodiče měli blízko k autům a motorkám. Byla takovým malým mechanikem v montérkách a sama začala jezdit v offroadových autech. Když si pak v patnácti letech měla vybrat střední školu, strojárna byla první volbou.
Střední školu v Kolíně si vybrala nejen proto, že ji má blízko, ale také jí byla už od začátku sympatická. „Zavolala jsem tam, hned mi všechno ukázali, vzali mě na prohlídku, mohla jsem prozkoumat, jak je škola vybavená. Připadalo mi, že mi má co nabídnout,“ vzpomíná Bouzková.
Výuka jako taková je podle jejích slov na velmi dobré úrovni a současné vedení posouvá školu dopředu. Snaží se prý studentům dát to, co si moderní doba žádá.
„Máme nové počítače, nové CNC stroje a soustruhy. Když přijde zakázka a někdo nám chce poskytnout moderní stroj, na kterém se můžeme učit, pan ředitel to hned bere a umožní nám tuhle zkušenost. Toho si velmi vážím, z pohledu studenta je to super,“ pochvaluje si Bouzková.
Dodává, že přístup vyučujících je velmi vstřícný, má z nich pocit, že chtějí učit a že je to baví. Z vybavení oceňuje především CNC obráběcí stroje od firmy Haas Automation a také učebnu, kterou mají přímo pro tento účel zřízenou.
„Pro nás je tenhle typ stroje velmi lehký na manipulaci, je hodně přehledný a jednoduchý na ovládání. Jistě, jsou mnohem složitější stroje, na které určitě ještě narazíme, až se oboru budeme naplno věnovat. Ale pro studenty tohle zatím bohatě stačí,“ soudí Bouzková.
Studuje přímo obor strojírenství, takže v budoucnu bude na strojích pracovat a psát pro ně programy. „Vymyslím program, naklikám ho do stroje přes software a pak už jen ovládám, jestli obrábění pojede doprava, doleva, jak moc do hloubky a tak dále. Zní to složitě, ale je to jednoduché,“ popisuje Bouzková, která si dobrovolně vybrala, že chce maturovat z matematiky, a v tomto předmětu si věří.
U žen je strojírenství stále populárnější
Ve třídě je Bouzková jednou ze tří dívek a na celé škole jich je kolem desítky. Zastává názor, že ženy jsou ve strojařském oboru talentovanější než muži a že o něm mají větší přehled.
Zároveň si všímá, že každým rokem je dívek v její škole víc a víc. „Popularita strojních oborů mezi ženami roste. Připadá mi, že k tomu mají blíž než před pár lety. Upřímně, když se mi něco povede víc než klukům, mám z toho upřímnou radost, protože kluci jsou naštvaní,“ směje Bouzková.
Stáhněte si přílohu v PDF
Jejím hlavním cílem nyní je odmaturovat a v budoucnu by ráda zamířila za prací do zahraničí, protože tam očekává lepší plat. Zároveň by chtěla pracovat sama na sebe, tedy stát se podnikatelkou.
Absolventi strojírenských oborů jsou na českém trhu nedostatkovým zbožím. Společně s informatiky patří k nejžádanějším kandidátům.
Ředitel Střední průmyslové školy strojírenské v Kolíně celkově hodnotí současnou generaci mladých strojařů kladně. Když už se na dráhu strojírenství mladý člověk vydá, bývá většinou pro obor zapálený. „Ke studiu na naší škole se hlásí studenti, kteří mají zájem o technické obory, mají technického ducha, jsou kreativní, zvídaví a jsou jim blízké všechny moderní technologie, jež jsou pro současnou strojařinu nutné. V mnohém jsou inspirativní i pro nás učitele,“ říká František Pražák.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Strojírenský veletrh.
