Na rodinné kozí farmě jsme sami svými pány. Při dojení posloucháme podcasty

Lucie a Jan Frantovi se do Podkrkonoší přestěhovali za pastvinami pro své stádo koz. Z jejich mléka doma vyrábí sýry, tvaroh, kefír nebo žervé, které získalo značku Regionální potravina.

Jak jste se dostali k farmaření?

Jan: Není to žádná rodinná tradice. My jsme v podstatě Pražáci a ke kozám jsme přišli přes mého bráchu, který si vzal Švýcarku, a k svatbě dostali kozla a kozičku. Nastěhovali se na chalupu našich rodičů u Berouna a začali vyrábět sýry.

Lucie: Mně se líbilo, že když sousedé z okolí viděli, jak se tam pasou kozy, začali vodit z chlívku své vlastní kozy, o které se už nechtěli starat, a nabízeli jim je. Potom si ale švagr poranil ruku na cirkulárce a rodina se přestěhovala do Švýcarska. Potřebovali někoho, kdo by se mezitím ujal jejich koz, a tak jsme se do toho pustili my.

Proč jste se pak přestěhovali do Krkonoš?

Jan: Četli jsme tenkrát v novinách, že Krnap shání pastevce pro nevyužité pastviny. A my jsme měli opačný problém, žili jsme ve Stašově u Berouna, což je zemědělská krajina, a pastvin jsme měli málo. Můj brácha se mezitím vrátil z toho Švýcarska, dostali jsme od něj polovinu stáda a přesunuli se do Horního Maršova.

Lucie: V budově bývalé barokní fary tam tehdy vznikalo Středisko ekologické výchovy Sever, kde jsme pracovali. Já jsem pak skončila pět let na mateřské a Honza tam pomáhal s rekonstrukcí. A kozy byly pořád s námi. Využívali je tam v rámci výukových programů, kde si děti zkoušely mimo jiné i dojení. Vyráběli jsme sýry, ale zatím jenom doma v kuchyni. Známí si pro ně jezdili z okolí.

Byl to pro vás i zajímavý zdroj příjmů?

Jan: Největší příjem bylo vlastně to vypásání. Měli jsme nějakých deset hektarů a dotace nám pokryly většinu nákladů spojených s chovem. Výroba sýrů byl takový přivýdělek.

Co vám pomohlo výrobu profesionalizovat?

Jan: Pořádali jsme kurzy na výrobu sýra a tam jsme potkali jednoho kamaráda z Hradce Králové, který je investiční bankéř, ale kozy jsou jeho velkým koníčkem. Vymysleli jsme, že založíme s. r. o., abychom výrobu mohli rozjet legálně. On do toho vložil základní kapitál a my naše kozy. V té době jsme jich měli asi pětadvacet.

Mohli jste si pak pořídit více koz?

Jan: To nebylo potřeba, protože stádo se pořád rozrůstalo. Teď má naše základní stádo okolo padesáti kusů a kůzlat máme asi osmdesát. Máme tu pronajatých dvacet hektarů pastvin, které vypásají.

Kolik takové stádo nadojí mléka?

Jan: Sedmdesát až osmdesát litrů denně. Dojím je každý den já, mám takovou dojírnu na čtyři kozy. Lucka zase dělá sýry. Máme to rozdělené. Ale když je to potřeba, dokážeme se zastoupit.

Jak se vám daří kozí produkty prodávat?

Lucie: Dost lidí se naučilo jezdit si pro ně přímo k nám. Nebo to rozvážíme do různých prodejen v okolí. Zpočátku jsme bydleli v bytě, ze kterého jsem musela do výrobny sýrů dojíždět, to bylo náročnější. Po pár letech jsme naštěstí našli dům v Rudníku, který jsme koupili, a bydlíme teď ve svém. Dojírnu i výrobnu sýrů máme přímo doma a je to tak pohodlnější.

Jan: Když jsme se přestěhovali do Rudníku, vyvěsili jsme dole u silnice ceduli a ten první rok sem pořád někdo pro ty sýry jezdil. Jak lidé viděli novou ceduli, tak to fungovalo. Teď už musíme víc vymýšlet, jak se k zákazníkům dostat. Na naší farmě pracujeme jen sami dva, nemáme žádné zaměstnance, kteří by se nám starali o distribuci nebo marketing.

Daří se vám z prodeje sýrů farmu financovat?

Lucie: Pomáhají nám k tomu ještě dotace, které dostáváme za vypásání luk. Ty tvoří asi třetinu našich příjmů, dvě třetiny jsou z prodeje výrobků. Pak taky záleží na dalších okolnostech. Jeden rok bylo například hrozné sucho a nedostatek sena. Balík, za který jsme předtím platili tři stovky, se najednou nedal sehnat vůbec nebo jen ze známosti za patnáct set. To nás málem položilo. Krmení koz skočilo ze sedmi osmi tisíc měsíčně na 24 tisíc. To bylo drsné, ten rok jsme museli začít dojit už někdy v únoru a pěkně se ohánět, abychom nějak vyšli.

Využili jste i nějaké další dotační programy?

Jan: Máme dobré i špatné zkušenosti. Já jsem předtím pracoval pro neziskovku a díky tomu jsem uměl různé žádosti podávat. Z programu rozvoje venkova jsme si pořídili auto, kde ale byla poloviční spoluúčast, a musíme to pořád ještě splácet.

Lucie: Potom jsme požádali o příspěvek na pasterizér k výrobě sýrů. Mezitím jsme se ale přestěhovali, a jak v rámci toho projektu došlo ke změně místa realizace, tak nám to neschválili.

Jan: A letos jsme získali dotaci na zabezpečení stáda proti útokům velkých šelem, to se povedlo.

Jsou tady v okolí vlci?

Lucie: Spíš kanci, opilci a psi. Ale vlci se tu už prý taky objevili. Zatím s nimi naštěstí nemáme zkušenost.

Co vám dělá největší starosti?

Lucie: My si to děláme těžké sami. Jak jsme pořád spolu, tak se často o něčem dohadujeme, takže si to peklíčko někdy vytvoříme.

Myslíte si, že vaše děti budou v chovu koz a výrobě mléčných produktů pokračovat?

Jan: Zatím to tak nevypadá. My jsme k tomu přišli sami, pro nás to bylo něco nového, zatímco oni v tom vyrostli a není to pro ně tak atraktivní.

Je to pro vás povolání na celý život?

Jan: My to pořád tak bereme, že není, ale vlastně už to děláme dvacet let. Takže kdo ví?

Co je na té práci nejlepší?

Lucie: Je hrozně příjemné být vlastním pánem. Když si vyšetřím čas, můžu jít synovi naproti ke škole, můžeme se tady procházet se psem, vyrazit na houby, přečíst si knížku nebo si ráno zacvičit…

Jan: … zatímco já dojím kozy.

Lucie: No, ale ty si pak zase večer po dojení lehneš na gauč a já pak ještě o půlnoci pracuju v mlékárně.

Můžete vůbec někdy odjet třeba na dovolenou?

Lucie: Já jsem si vždycky říkala, že to nemám zapotřebí, že je mi tu dobře a nemusím nikam jezdit. Ale pak to taky na mě dolehlo a teď už v létě vyrazím třeba na týden s dětmi do Chorvatska. Ale pak je to náročné, když se vrátím, protože Honza tady dělá za dva. A samozřejmě společně nikam nemůžeme. Buď jedu já, nebo jede on.

Jan: Řekl bych, že ta naše práce není jako zaměstnání, spíš takový životní styl. Má to svoje pro i proti. Ukázalo se to třeba během covidu. Předtím jsme si občas říkali, co tady blbneme, ostatní lidé si jezdí na dovolené a pořizují si další byty a my tady jen dřeme a jsme pořád doma. No, a pak najednou přišel covid a všichni museli zůstat zavření doma a byli z toho hotoví, zatímco u nás se nic nezměnilo, my jsme měli svoji pohodu. Úplně se to obrátilo.

Udržitelné zemědělství

Stáhněte si přílohu v PDF

Co vás na farmaření nejvíc překvapilo?

Lucie: Nikdy nevíte, co se s těmi kozami může stát. My jsme třeba zjistili, že rododendrony jsou jedovaté, když nám koza jeden okousala a málem se otrávila. Pak jsme se naučili, že do ní musíme nalít hodně vody, aby se vyzvracela.

Jan: Mě v začátcích nejvíc zaskočilo, že ta koza může chcípnout. Když chováte zvířata, tak je dobré je umět i porazit. Spousta lidí má takovou tu romantickou chuť chovat zvířata, ale ne vždy si uvědomují, že k tomu patří i smrt.

Nechybí vám někdy městský život?

Jan: To vůbec ne.

Lucie: Stačí nám, když jednou za půl roku zajedeme do divadla. Když té kultury máte méně, tak je pro vás vzácnější.

Jan: Mě navíc hodně baví sledovat politiku a to můžu i tady. To je výhoda naší práce, že u ní můžu poslouchat podcasty. Když dojím kozy, stavím ohrady nebo pasu, tak mám na uších sluchátka a sleduju události ze světa.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Udržitelné zemědělství.