Během pandemie v letech 2020–2021 akumulovaly domácnosti značné množství úspor nad rámec jejich dřívějšího obvyklého spotřebního chování. Výše těchto „přebytečných“ úspor činila odhadem něco přes 450 miliard, tedy necelých sedm procent „dnešního“ HDP. Důvodem jejich vzniku bylo nucené utlumení poptávky a relativně vysoký disponibilní důchod domácností, který vláda bránila proti propadu za cenu rozpočtových deficitů.

Ekonomové očekávali, že tyto úspory budou po odeznění pandemie postupně rozpouštěny, a pomohou tak zotavování ekonomiky. K tomu nedošlo. V roce 2021 sice spotřeba domácností dohonila část ztrát z roku předchozího, nejednalo se ovšem o rozpouštění „přebytečných“ úspor, ale jen o jejich pomalejší tvorbu. V roce 2022 pak přišel šok v podobě vysoké inflace a domácnosti opět omezily své reálné útraty.

Jak je možné, že na jednu stranu pozorujeme bezprecedentní propad reálných mezd, pokles spotřeby, růst chudoby apod. a na druhé straně makroekonomický sektor domácností přetékající úsporami? Nabízí se odpověď, že přebytečné úspory jsou koncentrovány dominantně mezi domácnostmi s nejvyššími příjmy. Těm pandemie nejen omezila výdaje na cestování a další „luxusní“ služby, jejichž spotřeba se obtížně dohání, ale rovněž nejvíce těžily ze zrušení superhrubé mzdy v roce 2021.

Domácnosti s nižšími příjmy sice dle (omezených) dostupných údajů rovněž vytvářely přebytečné úspory, na celkovém čísle mají ale pravděpodobně mnohem menší podíl. Z odhadů v USA vyplývá, že cca tři čtvrtiny přebytečných „covidových“ úspor drží majetnější polovina domácností a že největší objem omezené spotřeby jde na vrub těch 25 procent nejbohatších.

Přidejme do úvahy dále efekt již zmíněné inflace, která sama o sobě rozdělila domácnosti do dvou táborů: ty, které utrácet nemohou, a ty, které utrácet nechtějí. Výsledkem je propad soukromé spotřeby a ekonomická recese navzdory existujícímu polštáři přebytečných úspor, který bude zřejmě i v budoucnu hrát v ekonomickém zotavování jen omezenou roli.