Miroslav Hřebecký, programový ředitel EDUin
Otázka je, co se myslí tou náročností školy. Máme na mysli tlak na výkon? To je to nejpodstatnější? Musí škola bolet, pak je to dobře? Mají mít základní školy jako hlavní cíl připravit na přijímačky, a zrovna na gymnázia? Mohu vás ujistit, že o tomto cíli v kurikulu nic není. Samotné jednotné přijímací zkoušky jsou kritizovány, že redukují podstatu vzdělání na dva hodinové testy z matematiky a českého jazyka. Na základních školách máme jaksi děti nejen jdoucí na gymnázia, těch je mimochodem menšina, jen kolem 25 procent. A základní školy mají připravit hlavně na život, ne na nějaký jednorázový test, který navíc neskládají zdaleka všichni žáci.
Je třeba si ujasnit, co je to „dobrá škola“ a co „kvalitní výuka“. To, co je pro jednu rodinu nejlepší škola na světě, je pro druhého ústav, kam by v životě svého potomka neposlal. Někdo žádá, aby si dítě volilo svůj denní program samo, jiný chce školu, kde ho „srovnají do latě“. Opravdu je to značně složitější a barevnější než jen měřit kvalitu škol úspěchem u přijímaček nebo nějakými body v jakýchkoliv testech.
Pedagogika je věda o vzdělávání a výchově. Ve vzdělávání nejde jen o znalosti, ale také o dovednosti a postoje. A nesmíme zapomínat na výchovu. Škola je důležitá socializační instituce. K pedagogice dneška patří i péče o děti se speciálními vzdělávacími potřebami – inkluze platí oběma směry – dolů i nahoru. Tedy včetně dětí mimořádně nadaných. Ti všichni by měli zažít kolektiv namixovaný z různorodé společnosti, aby v ní mohli i nadále ve smíru žít i v dospělosti, nikdo asi nechceme žádnou kastovní Indii.
Myslím, že pandemie koronaviru všem ukázala, co je ve školství důležité. Že bez péče o duševní zdraví všech zúčastněných (dnes spíše komplexně označováno jako wellbeing) a o důslednou socializaci je jakýkoliv tlak na nějaký výkon chiméra, která spadne při otřesu jako balíček z karet.
Jana Straková, výzkumnice, Ústav výzkumu a rozvoje vzdělávání, Univerzita Karlova
Žádné statistiky o úspěšnosti žáků veřejných a soukromých škol v přijímacím řízení na gymnázia nemáme. Ale i kdybychom je měli, neodpověděly by na otázku, zda jsou soukromé základní školy svou náročností a kvalitou srovnatelné se školami státními. Statistiky ze školního roku 2021/22 ukazují, že do soukromých základních škol nastoupilo 3,2 procenta žáků. Celkově se tedy jedná o malou skupinu.
Neveřejné školy musí rodiče pro své děti aktivně vyhledat a zpravidla v nich také musí platit školné. Lze se tedy domnívat, že je pro své děti volí primárně rodiče, kterým na vzdělání jejich dětí záleží a kteří netrpí finanční nouzí.
Z řady výzkumů víme, že rodinné zázemí významně ovlivňuje výsledky žáků. Tedy i kdybychom zjistili, že žáci v neveřejných školách mají lepší výsledky než žáci ve veřejných školách, nemohli bychom to přičítat výlučně kvalitnější práci školy. Museli bychom vzít v úvahu, že soukromé školy vzdělávají žáky s příznivým rodinným zázemím.
Stáhněte si přílohu v PDF
Plošné srovnávání veřejných a neveřejných škol nemá velký smysl také proto, že se od sebe jednotlivé školy značně odlišují. Mezi soukromými školami najdeme školy uplatňující pedagogiku montessori, školy s bilingvní výukou, školy uplatňující některé principy svobodného vzdělávání i školy, které se od veřejných odlišují zejména tím, že je provozují nadšenci, kteří si chtějí udělat školu po svém.
I když nepochybuji o tom, že učitelé ve všech školách považují za svoji povinnost vybavit své žáky pro další vzdělávání, důraz na vědomosti a dovednosti zjišťované v přijímacích zkouškách se pravděpodobně bude v jednotlivých školách lišit.
Menší důraz na testované vědomosti a dovednosti však nemusí nutně znamenat, že škola je méně kvalitní nebo méně náročná, jen může zaměřit větší pozornost na jiné vzdělávací cíle.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do vzdělání.
