Vysoká inflace má mnoho nežádoucích důsledků a jedním z nich je přerozdělování bohatství mezi různými skupinami ekonomických subjektů, jako jsou dlužníci vs. věřitelé, chudí vs. bohatí, exportéři vs. importéři, zaměstnanci vs. zaměstnavatelé a podobně. Poslední jmenovaný příklad může být tématem četných politických vášní. Zástupci zaměstnanců si budou stěžovat, že inflace podkopává reálné mzdy, zatímco zástupci firem si budou stěžovat na rostoucí ceny vstupů, které ukrajují ze ziskových marží. Jak se má situace z pohledu makroekonoma?
Uvažujme inflaci v nejširším možném slova smyslu, tedy v podobě celkové cenové hladiny (takzvaný deflátor HDP), kde nejsou zohledněny jen ceny spotřebitelů, ale i ceny investic a exportu. Z identity národních účtů vyplývá, že růst cenové hladiny lze bezezbytku rozložit na příspěvky růstu jednotkových mzdových nákladů, jednotkových zisků a čistých jednotkových daní (pojmem „jednotkový“ rozumíme díl připadající na jednotku reálného HDP).
Poslední jmenovaná veličina je obvykle málo významná a příběh inflace tak můžeme „marxisticky“ zjednodušit jako přetahovanou mezi výrobními faktory práce a kapitálu. Každý z faktorů se snaží zdražovat zejména na úkor toho druhého (či na něj přenést co největší díl dovezených cenových tlaků), přenos na zahraniční odběratele je pro malou otevřenou ekonomiku obtížně uskutečnitelný.
Střední třída není ve formě. Na inflaci doplatila nejvíc a i vládní škrty ji zasáhnou tvrdě
Historicky se přetlačovaná mezi prací a kapitálem jeví jako poměrně vyrovnaná, ovšem v letech 2017–2020 situaci jednoznačně vévodila práce. To se však změnilo s akcelerací inflace během energetické krize roku 2022, zejména ve druhém čtvrtletí, kdy byl růst cenové hladiny dán především růstem jednotkových zisků, přičemž příspěvky zisků a mezd stály ve vzájemném poměru 72 : 28.
Firmám se tedy dařilo promítat zvýšené vstupní náklady do cen své produkce relativně lépe, než se dařilo zaměstnancům prosazovat zvýšení mezd. Po letech, kdy práce tahala za delší konec provazu, jí zřejmě na čas došel dech, což umožnilo kapitálu dobývat ztracené pozice. Mzdy však obvykle reagují na vývoj ekonomiky s určitým zpožděním, a je proto pravděpodobné, že se práce brzy vrátí do pozice tahouna inflace.
