Pro stromy občas nevidíme les. O pozornost se přetahují vysoká inflace a fiskální konsolidace. Je tu ale jeden problém, který není tak často zmiňován, přesto může být závažnější. Poslední rok a půl přešlapujeme na místě. HDP se téměř nemění. Nyní už jsme poslední evropskou zemí, jejíž ekonomická úroveň stále nedosáhla svého výkonu z roku 2019, tedy před sérií šoků v podobě pandemie, rozbitých dodavatelských řetězců, války na Ukrajině a energetické krize. Ještě jsme při konvergenci nevystoupali ani na průměrnou hodnotu HDP na obyvatele a už se opět začínáme vzdalovat. Něco se pokazilo.
Analýzou příčin se již zabývalo mnoho textů. Nejčastěji zmiňovanými důvody jsou stárnutí populace a pomalý růst produktivity. Dobře popsané jsou také kroky na cestě, jak z toho ven. Změny ve školství, podpora vědy a výzkumu, změny v systému daní, investiční pobídky, podpora automatizace a digitalizace, modernizace veřejné správy a podobně. Zásadní problém ovšem je, že nevíme, jak to udělat.
Posledním docela dobře zpracovaným materiálem byla Strategie hospodářského růstu z roku 2005. Podle ní jsme měli průměru EU u HDP na osobu dosáhnout v roce 2013. O deset let později je cíl stále v nedohlednu. To ovšem není chyba autorů, zmíněná strategie se totiž nerealizovala.
V poslední době sílí hlasy volající po další transformaci české ekonomiky. Žádný ucelený strategický materiál nyní ovšem nemáme. Národní investiční plán připravený předchozí vládou byl jen soupisem jednotlivých projektů, ale bez celkové vize a nezbytných změn v jednotlivých oblastech společnosti. Absenci vládní strategie se snaží nahrazovat úsilí jednotlivých lidí, firem či svazů. Vzhledem ke komplexnosti problému a potřebě změn v hospodářské politice je nezbytné, aby se na tom pracovalo na vládní úrovni.
Potřebujeme strategii na změnu v moderní ekonomiku, která umožní pokračování růstu životní úrovně. Potřebujeme plán provedení této strategie. Především ale potřebujeme politickou odvahu pustit se do toho.
