Poprvé na festival Pražské jaro přijel v roce 1988 jako pětatřicetiletý bouřlivák s ledabyle upraveným plnovousem. Doprovázel ho nizozemský Královský orchestr Concertgebouw, kterému téhož roku začal šéfovat. Kariéra italského dirigenta Riccarda Chaillyho nabírala neúnavné tempo, jaké zrcadlila jeho záliba v rychlých motorkách a sportovních člunech.
Až se věhlasný umělec na přední český festival napřesrok vrátí s milánskou Filarmonica della Scala jako její šéfdirigent, bude mu jedenasedmdesát. Místo světoběžnictví či adrenalinových sportů dávno preferuje klidný život kousek od rodného Milána.
Na nabídku stát se hlavním dirigentem proslulého operního domu La Scala kývl v roce 2015. Předchozí angažmá v Lipsku kvůli tomu ukončil několik let před vypršením smlouvy, což rozproudilo debaty v kuloárech.
Pravý důvod měl ale daleko od senzace. „Žil jsem osm let v Berlíně, šestnáct v Amsterdamu, jedenáct v Lipsku,“ počítal Chailly pro deník Guardian. „Takový způsob života je fascinující, ale také intenzivní a náročný. Teď je načase, abych v sobě dokázal najít energii říct ‚ne‘, zůstat zdravý, mít čas na přemýšlení i studium a trávit čas se svojí ženou.“
Nezlobte se, že pořád otravuji, říká hráčům. Českou hudbu zná Kirill Petrenko od Suka po Srnku
Do domovské Itálie se nevrátil jen fyzicky. Zatímco v Německu a Nizozemsku dlouhodobě pracoval na velkolepých projektech s hudbou Gustava Mahlera, Johannesa Brahmse či Antona Brucknera, poslední roky věnuje italským autorům, zejména Giuseppu Verdimu, který stál na počátku jeho působení v Teatro alla Scala. Pro natáčení u firmy Decca ze skladatelova bohatého katalogu osmadvaceti oper nedávno vybral předehry a sbory.
V budově, kde mělo šest Verdiho oper světovou premiéru, funguje vedle operního orchestru také Filarmonica della Scala, těleso založené po vzoru Vídeňských filharmoniků začátkem 80. let minulého století jakožto nezávislá organizace složená částečně z divadelních hudebníků. Na rozdíl od kolegů v operním orchestřišti se členové Filarmoniky zaměřují na symfonický repertoár.
Právě s tímto oceňovaným milánským souborem se Chailly do Prahy po dlouhých 23 letech vrátí. Na programu budou mít díla Petra Iljiče Čajkovského, Leoše Janáčka a Sergeje Prokofjeva.
Salon města
La Scala, sen snad všech ambiciózních pěvkyň i pěvců, je trochu synonymem operního světa v širším povědomí. Nadpozemsky působící divy na jevišti, horliví a emotivní fanoušci křičící „bravo“, chudí studenti stojící na nejvzdálenějších galeriích, snobská smetánka v parteru a intelektuálové hovořící o umění či politice v lóžích. Co by mohlo působit jako směsice mýtů a klišé, se v milánském divadle skutečně po staletí odehrávalo.
„Divadlo Scala je salonem města,“ psal francouzský romanopisec Stendhal v cestopisech z Itálie. „Společnost se schází jedině zde; v žádném domě se nepřijímá. ‚Uvidíme se ve Scale‘, říkají si lidé při nejrůznějších příležitostech.“ V tamní lóži Stendhal potkal Lorda Byrona, kterého bezmezně obdivoval. Anglického básníka, jenž kvůli vrozené vadě kulhal, prý urazilo, když mu Stendhal po představení poradil zavolat si kočár.
Koncert
Filarmonica della Scala & Riccardo Chailly
Obecní dům, 20. května
Navzdory tíze tradice, kterou příhoda o setkání romantických umělců dobře ilustruje, se La Scala nepřestala proměňovat. Nejslavnější éra nastala v první půli 20. století, kdy se do jejího čela pravidelně vracel temperamentní Arturo Toscanini. Italský repertoár rozšířil o ten německý a francouzský, poprvé na prknech La Scaly dirigoval expresivní Salome Richarda Strausse či Debussyho jedinou operu Pelleas a Melisanda.
Temné období fašismu a dvou světových válek se podepsalo i na slavném divadle, které v roce 1943 silně poškodil nálet britského letectva.
Už 11. května roku 1946 je ale rekonstruovaná La Scala znovu plná lidí. Taktovku pozvedá Toscanini, sálem rezonuje hlas sopranistky Renaty Tebaldi. Její domnělá sokyně, Maria Callas, o které v současnosti vzniká nákladný životopisný film s Angelinou Jolie v hlavní roli, debutovala na prestižní scéně o pět let později. „Každý obdivoval zvuk jejích vysokých tónů a obrovský hlasový rozsah, který jí dovolil bez těžkostí přecházet z hlubokého f k sněžnému vrcholku vysokého e,“ psal dobový tisk, dramaticky a přehnaně, zcela v souladu se světem operního zveličování.
Strhávání nátěru
Výčet slavných debutů by mohl pokračovat donekonečna. U jednoho se ale zastavme. V roce 1978 zaskočil pětadvacetiletý Riccardo Chailly za náhle indisponovaného dirigenta. Publikum bylo z jeho uchopení Verdiho Loupežníků nadšené.
Osudový vztah s La Scalou nicméně začal ještě o osm let dříve. Chaillyho otec, skladatel Luciano, tu nastoupil jako umělecký ředitel a syn se po vlastní ose seznámil s dirigentem Claudiem Abbadem, dalším z mnoha oslavovaných umělců, kteří orchestru v La Scale šéfovali. Právě on roku 1982 založil Filarmonicu della Scala. „Už od svých osmnácti let, kdy si mě zvolil za asistenta, byl Abbado mým vzorem, výchozím bodem a celoživotním přítelem, k němuž jsem cítil hlubokou náklonnost,“ řekl Chailly o asketicky vyhlížejícím umělci.
Z výchozího bodu milánského hudebního života se postupně dostával do světa, aby se do něj zase periodicky navracel. Ještě před debutem v La Scale dirigoval Pucciniho Madam Butterfly v San Francisku, dlouho na sebe nečekalo ani první vystoupení s jedinečnými Berlínskými filharmoniky, kteří se na nadcházejícím Pražském jaru zhostí slavnostního uvedení Mé vlasti s šéfdirigentem Kirillem Petrenkem.
Výsostné postavení si Chailly vybudoval během angažmá v Amsterdamu a Lipsku. Královský orchestr Concertgebouw vedl v letech 1988 až 2004, pak následovalo 11 let u lipského Gewandhausu, jednoho z nejstarších orchestrů na světě. U obou významných těles zanechal trvající stopu.
Jeho věhlasu napomohlo zanícené provádění děl soudobých skladatelů včetně tehdy ještě žijícího Luciana Beria i pravidelné vydávání desek nejvyšší kvality u společnosti Decca, se kterou má Chailly exkluzivní kontrakt neuvěřitelných 45 let. Ještě víc se rozkročil v roce 2016, kdy se navíc stal hudebním ředitelem festivalového orchestru ve švýcarském Lucernu. Také v tomto ohledu navázal na svého přítele Claudia Abbada.
„Chailly má vzácný talent: ve všeobecně známém repertoáru dokáže nalézt netušené a nové možnosti,“ napsal britský časopis Gramophone, „desítky let starý interpretační nátěr na slavných skladbách pod jeho rukama mizí. Vaše smysly se nastraží, zjistíte, že posloucháte jinak, nově“. Nebo jak to stručně shrnul jeho kolega Jaap van Zweden: „Všechno, co dělá, je svěží.“
Riccardo Chailly & Filarmonica della Scala
Tuto kvalitu lze v Chaillyho nahrávkách slyšet i bez intimní znalosti symfonického repertoáru. Italský umělec spojuje důkladnou přípravu a živelný, charismatický náboj. Ve všech rozhovorech dříve nebo později stáčí řeč k detailům v partituře. S muzikologickým zápalem studuje okolnosti vzniku, seznamuje se skicami, zabývá se poznámkami dirigentů premiér.
Například časopisu Harmonie popsal, jak ve snaze pochopit interpretační tradici děl Leoše Janáčka objevil historické brněnské nahrávky dirigenta Břetislava Bakaly. „Jsou nádherné. Jsou také jiné než ty pražské, mírnější, lyričtější, vycházející z duše hudby, nikdy na efekt,“ srovnával.
Nová doba, nové výzvy
Na program pražskojarního koncertu, který se uskuteční 20. května v Obecním domě, Chailly zařadí nepříliš často hranou skladbu Žárlivost, kterou Janáček původně zamýšlel jako předehru ke své průlomové opeře Její pastorkyňa.
Vedle toho dojde na Třetí symfonii Sergeje Prokofjeva a Koncert pro klavír a orchestr č. 1 od Petra Iljiče Čajkovského. V něm se představí teprve dvaadvacetiletý ruský klavírista Alexandr Malofejev. Sběratel ocenění od útlého věku měl vloni v březnu debutovat v Kanadě pod taktovkou Michaela Tilsona Thomase, když byl koncert zrušen kvůli ruské válce na Ukrajině.
Malofejev ji přitom brzy po jejím vypuknutí odsoudil. Tak krátce po šokující události ale veřejnost nechtěla slyšet výkon ruského umělce. Donedávna akademické debaty o „dekolonizaci“ myšlení ve vztahu k ruské kultuře se kvůli zločinné invazi přesunuly z odborných článků do celospolečenské diskuse.
Pěvkyně Anna Netrebko a dirigent Valerij Gergijev byli kvůli sympatiím k prezidentovi Vladimiru Putinovi na čas vyřazeni z evropského koncertního provozu. Dál se ale svět vážné hudby nedostal. Brzy se vrátil do starých kolejí – a Riccardo Chailly s ním. Letos 7. prosince v La Scale uvede Verdiho operu Don Carlo s Annou Netrebko v hlavní roli. Představení v tento den, zasvěcený milánskému patronovi svatému Ambroži, bývají tradičně nejdůležitější a nejsledovanější události sezony.
Minulý rok se tentýž den před operním domem sešli klimatičtí aktivisté. Pár hodin před provedením Musorgského opery Boris Godunov, na kterou se vypravila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen či italská premiérka Giorgia Meloni, potřísnili fasádu budovy barvou.
Zároveň už tehdy ukrajinský diplomat požádal La Scalu, aby Borise Godunova stáhla. Tvrdil, že Putinovo Rusko toho zneužije k vlastní propagandě. Dirigent Chailly, který se celý život snaží zachovat apolitický postoj, musel reagovat. „Všichni společně s Ukrajinou čekáme na ukončení konfliktu, ale politika a její důsledky by neměly omezovat kulturu. Odstranit z repertoáru mistrovské dílo, které končí šílenstvím a smrtí cara, by znamenalo nemístně penalizovat kulturu. Umění nesmí platit za chaos, jaký do našich životů přinesl 24. únor,“ připomněl Chailly zahájení ruské agrese na Ukrajině.
Koronavirus, válka nebo problémy s financováním La Scaly, která nedávno nejprve přijala a později odmítla více než tři miliony eur ze Saúdské Arábie, jsou témata, do nichž jako by Chailly vůbec nepasoval. Umělec s vizáží přátelského vousatého strýčka s adekvátně vousatým humorem – „Finále je ve formě tarantelly,“ řekl o Mendelssohnově Italské symfonii, „během které vás kousne tarantule a vy musíte buď tančit, nebo zemřít“ – se zkrátka nejlépe cítí na dirigentském stupínku, kde vášnivě vysvětluje svá interpretační rozhodnutí.
Tak ho mají rádi i posluchači, kterým jeho nahrávky pomáhají proniknout do bohatého světa symfonické i operní tvorby v nejvyšší umělecké kvalitě. V květnu bude moct člověk sluchátka odložit a vychutnat si zvuk Filarmonica della Scala naživo.
Riccardo Chailly & Filarmonica della Scala
