Už zase v recesi. V posledních dvou čtvrtletích se HDP snížil. V průmyslu klesá výroba, tržby i nové zakázky. Prodeje v obchodech váznou. Reálná hodnota mezd již déle než dva roky klesá. Index nákupních manažerů, vcelku spolehlivý indikátor současného stavu ekonomiky, se ponořil do podobné hloubky jako za pandemie.

Za těchto okolností by měla nastoupit hospodářská politika a potíže ekonomiky zmírnit. Jenže fiskální prostor je vyčerpaný. Projedli jsme si ho v letech 2018 a 2019 zbytečným zvyšováním výdajů v době, kdy se ekonomice vcelku dařilo. Hřebíčkem do rakve veřejných financí byla pandemie. Pod její rouškou se provedla řada extrémně nákladných opatření, která nebyla potřeba a s pandemií přímo nesouvisela. Počínaje dotacemi firmám, které to nepotřebovaly, konče fiskálně velmi nákladným zrušením superhrubé mzdy. Vláda si sice zadala analýzu opatření k posílení růstu ekonomiky. Dostala ovšem materiál, který míří na zlepšení dlouhodobého potenciálu, nikoli odpověď na současné problémy, jak nejspíše doufala.

Ve hře je samozřejmě také druhá noha hospodářské politiky, centrální banka. Jenže ta si řeší vlastní komplexy. Zatímco loni měla být přísnější, aby citelněji zasáhla letošní inflaci, letos by již měla reflektovat současné potíže ekonomiky. V jednom z komentářů v tomto listu bylo velmi trefně řečeno: „Stabilita zní lépe než nečinnost“. Série předchozích ekonomických šoků, pandemií počínaje, válkou a energetickou krizí konče, přinesla výrazné výkyvy v ekonomice a odpověď měnové politiky měla být adekvátně razantní. ČNB se místo toho rozhodla pro hibernaci. Výsledkem je nejdříve vysoká inflace, později recese. Tak to dopadá, když si myslíte, že jste chytřejší než „model“ (ve smyslu odborní zaměstnanci centrální banky).

Česká ekonomika se ze současných potíží dostane. Dříve nebo později. Při racionální fiskální a měnové politice by to samozřejmě bylo dříve.