Listopadové výsledky potvrdily pozici Česka jako země s největší inflací v rámci celé EU. Růst cen dosahující osmi procent sice vypadá podstatně lépe než ten sedmnáctiprocentní ve stejné době loni, přesto má k cílovým dvěma procentům stále ještě daleko. Nelze však v žádném případě opomenout, že za tímto číslem stojí výrazné „účetní“ zdražení elektrické energie, které se na tomto celkovém výsledku podílí hned téměř z poloviny. Jde totiž opět o efekt loňského „úsporného“ energetického tarifu, který před rokem energii z pohledu cenových statistik výrazně zlevnil, inflaci uměle snížil, a nyní se nám vrací zpět v podobě 143procentního růstu cen.
V lednu, kdy nám konečně tyto hrátky s úsporným tarifem navždy přestanou inflaci deformovat, s velkou pravděpodobností zvolní tempo růstu cen až někam do blízkosti tří procent. Napovídá tomu inflační momentum jádrové inflace, které vychází ze sezonně očištěné inflace za poslední tři měsíce, a je tedy oproštěno právě o zkreslený srovnávací základ předchozího roku. Naději na pokles však nepodporují pouze ceny zboží zahrnutého do jádrové inflace, ale dokonce i vývoj cen potravin a některých dříve rychle zdražujících služeb. Nejisté naproti tomu zůstává, jak s inflací zahýbou nové ceníky energetických společností, respektive poplatky s energiemi spojené, které jsou mimochodem „náležitě“ zatížené daní z přidané hodnoty, stejně jako je takto zdaněna i samotná daň z elektřiny.
Jak jsme v posledních týdnech mohli vidět, scénářů je celá řada, a proto také odhad dopadu na inflaci je takřka nemožný. Nemluvě o tom, že do samotného výpočtu cen elektřiny zahrnuté v inflaci vstupuje podle metodické příručky statistického úřadu přibližně 530 položek (zatímco u plynu „jen“ 80). Budeme si proto muset na lednovou inflaci počkat až do února a nechat se případně překvapit. Nicméně i kdyby nevyšly některé oficiální optimistické předpovědi, pravděpodobnému propadu lednové inflace to nezabrání. A už proto nemá v tuto chvíli smysl držet se sedmiprocentních sazeb.
