Devatenáctiletá Lucie je štíhlá vysokoškolačka. Má výrazné oči i líčení, od okolí se tak trochu odlišuje. Její styl oblékání je originální a osobitý, i když ne extravagantní. Ten hlavní rozdíl oproti většině jejích vrstevníků ale zůstává skrytý pod dlouhými rukávy. Jizvy po řezání.

„Sebepoškozování pro mě bylo něco nového, třeba jako když ve čtrnácti zkoušíš kouřit,“ popisuje Lucie začátek svého příběhu. Jeho nejtemnější část ji zastihla v nejtěžší pubertě, kolem jejích patnáctin.

Problémy ale začala mít už o tři roky dříve. „Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí, domov pro mě přestával být bezpečným místem,“ vzpomíná mladá dívka. Její pravé jméno redakce zná, na její přání ho ale změnila. Je usměvavá, pozorná a citlivá ke svému okolí. Ostatně mluvit otevřeně o vlastních zkušenostech se sebepoškozováním se podle svých slov rozhodla proto, aby pomohla ostatním.

Podle Národního ústavu duševního zdraví trpí duševní nepohodou polovina žáků devátých tříd, až 40 procent z nich má známky střední až těžké deprese. A se sebepoškozováním má podle organizace Nevypusť duši zkušenost až 17 procent dospívajících.

Lucii se psychika začala zhoršovat po rozvodu rodičů, ale na prahu puberty se musela vyrovnávat také se smrtí dědečka. Roli prý sehrála i změna školy a nástup na víceleté gymnázium. Soutěživost mezi spolužáky a potřeba se srovnávat byly pro ni novinkou.

„Úplně jsem přestala mít motivaci se učit. A zhoršovalo se to tak, že jsem začala chodit za školu. Dost pravidelně.“ Každé ráno podle svých slov zažívala paniku. „Věděla jsem, že do té školy jít prostě nemůžu, ale mámě jsem to říct nemohla. Bála se, že když budu chybět, tak školu nezvládnu,“ vypráví Lucie.

První láska, první řezání

Právě nepochopení ze strany rodičů, případně shazování dítěte, výčitky, zákazy nebo výhrůžky, jsou podle psycholožky Pavlíny Doležalové často důvodem, proč se dítě uzavře. A k sebepoškozování je pak jen krůček.

„Chodila jsem vedle do restaurace, tam jsem se zavřela na záchodě, třeba pět hodin brečela a pak jsem šla domů,“ vzpomíná Lucie se sarkastickým úsměvem. Ze začátku jí to prý procházelo. „Ze stresu jsem bývala nemocná a máma si nevšímala, kolik omluvenek vlastně podepisuje,“ vysvětluje Lucie.

Záškoláctví tehdy ale nevnímala jako psychický problém. „Brala jsem to tak, že jsem prostě hrozný člověk. Do té doby jsem bývala slušné dítě, a tak jsem ze svých stavů obviňovala sebe,“ vzpomíná vyšší dívka s vlasy po ramena. Právě z pocitu viny se prý zrodila první myšlenka na sebepoškozování.

Krizové období podle Lucie začalo v deváté třídě, kdy její učitelka zavolala rodičům, že do školy téměř nechodí. „Rodiče nevěděli, co se mnou. Každé ráno pak probíhala hádka s mámou. Nesnášela jsem se za to, že dělám scénu. Z každé hádky jsem vinila sebe.“

Ve stejné době přitom Lucie prožívala svou první lásku. S chlapcem, který měl podobné psychické problémy. Řešil je sebepoškozováním. A byl to on, kdo ho Lucii ukázal. Řezání na ni najednou působilo jako lidský způsob, jak se k vlastním pocitům stavět. „Říkala jsem si, že to nemůže být tak špatné. Navíc už tak jsem chodila za školu, takže horší člověk už jsem přece být ani nemohla,“ popisuje svůj tehdejší způsob uvažování.

Podle odborníků se děti učí sebepoškozování od sebe navzájem často. Roli pak mohou hrát sociální sítě, kde se v tom navzájem podporují. Pocit soudržnosti jim pak pomáhá překonávat strach. Ani Lucie v tomto ohledu není výjimkou. „Ne že bychom si o tom pořád psali, ale občas si třeba někdo vyfotil žiletky. V osobním životě to pro nás byla noční můra, ale mezi sebou jsme to viděli jako naši cool věc.“

Vůbec poprvé se Lucie pořezala spíše na zkoušku. „Bylo to sebedestruktivní, ale to se mi vlastně líbilo. Až později jsem to viděla jako způsob vyjádření extrémně negativních emocí,“ popisuje dívka. Každý den prý tehdy přežívala v úzkostech a večer jej pro sebe rekapitulovala. Právě to se často neobešlo bez řezání.

Že by psychické bolesti „přehlušovala“ těmi fyzickými, prý u ní ale neplatilo: „Slyšela jsem, že to tak někdo mívá, ale u mě to nikdy funkční nebylo. Prostě jsem v nejtěžších chvílích cítila potřebu něco udělat. Zároveň to šlo ruku v ruce se sebeobviňováním, byla to cesta, jak se potrestat.“

Komunikace s rodiči jako klíč

Lucie ale zároveň zmiňuje i touhu po pozornosti. „Hrozně jsem chtěla, aby si toho někdo všiml. Proto jsem se nikdy neřezala na neviditelných místech, ale třeba na rukou. Zajímavé je, jak málo lidí si toho všímá. Třeba jen ti, kdo to zažili. Připadáš si, že máš na sobě úplný terč pozornosti, ale nikdo to nevidí.“

Nevšímavost okolí ji nepřestává překvapovat – podle svých slov ji nechápe. V případě rodičů ale Lucie zdůrazňuje, jak těžké je přiznat si, že má blízký člověk problém. „Chtěla jsem jim podvědomě naznačit, že potřebuji pomoc, psychologa nebo psychiatra, ale myslím, že jestli něco tušili, tak se to snažili zazdít,“ myslí si s odstupem několika let Lucie.

Právě komunikace s rodiči a okolím je podle psychologů klíčová. „Dítě by mělo mít možnost za rodičem kdykoli přijít a svěřit se mu se svými pocity, myšlenkami a potřebami. Takový vztah na bázi důvěry a oboustranné otevřenosti je nejlepší opěrnou půdou a prevencí proti impulzivním řešením, která mohou být i fatální,“ říká k tomu Doležalová.

Zpětně Lucie chování rodičů podle svých slov chápe. „Určitě jsem měla období, kdy jsem jim to vyčítala. Teď už určitě ne. Chápu, proč reagovali tak, jak reagovali. Je to těžké, když s ničím podobným nemáte zkušenosti. Domov jsem znovu začala vnímat jako přátelský prostor.“

Sebepoškozování
Jizvy na rukách jako projev trápení (ilustrační foto).
Foto: Shutterstock

Pro Lucii byla zlomovým bodem na cestě k řešení jedna z ranních hádek s matkou. „Hrozně moc jsem nechtěla jít do školy, bála jsem se tak, že jsem se v tu chvíli před ní řízla. Paradoxně nejvíc za celou dobu.“ Skončila v nemocnici a právě to podle ní odstartovalo proces léčení. „V Motole mi řekli, že o sebevražedné poškozování nejde, a tak si mě tam nenechali. Domluvili mi ale psychiatričku a další rok jsem brala antidepresiva.“

Myšlenky na sebevraždu Lucii sice napadaly, nikdy to prý ale neměla v plánu skutečně udělat. „Ale hrozně ráda jsem si to představovala. Různé scény. Prostě jsem si představovala smrt a to mě uklidňovalo,“ přibližuje dívka s tím, že takové vize ji lákaly, ale měla z nich zároveň strach.

Samotné léčení bylo podle ní zdlouhavé a provázely ho komplikace. Problém je ostatně už to, aby se dítě do odborné péče vůbec dostalo. „Je hrozně těžké najít nějakého psychoterapeuta. Ti, na které se nemusí čekat, jsou drazí. A když chcete někoho od pojišťovny, tak se čeká často měsíce, navíc jde pak třeba jen o jednorázový rozhovor,“ vysvětluje Lucie.

Nedostatek dětských psychologů a psychiatrů ostatně kritizují odborníci dlouhodobě. Podle předsedy asociace dětských psychiatrů Tomáše Havelky jde o kolaps, kdy se spoustě dospívajícím pomoci vůbec nedostane.

Lucie měla štěstí a začala chodit na pravidelné terapie. Právě ty ji prý postavily na nohy, a to ruku v ruce se změnou prostředí. Přestoupila totiž na alternativní waldorfskou střední školu, kde byl uvolněnější kolektiv a individuálnější přístup učitelů.

A co Lucie radí lidem s podobnými problémy? „Neobviňujte se. Nejzásadnější a zároveň nejtěžší je pak komunikace. Čím víc jsem o sobě mluvila, tím z většího odstupu jsem svou situaci viděla. Je to dobrý první krok.“

Blízcí lidí s úzkostmi a depresemi by pak podle ní hlavně měli situaci aktivně řešit. To potvrzuje i Doležalová: „Hlavní je nedělat, že se nic neděje, ale zase ani nepřehnat reakci například tím, že dítě seřveme a potrestáme za to, co udělalo.“

Rodiče by podle ní měli aktivně naslouchat dítěti, dát mu prostor mluvit o tom, co se děje a proč to udělalo, a ujistit ho o podpoře. „Dát naději, že v tom není samo a že jsou tu i další lidi, kteří mu mohou pomoci, aby netrpělo,“ uzavírá psycholožka.

Zajímají vás další kvalitní články z Hospodářských novin? Výběr těch nejúspěšnějších posíláme každý všední den večer v našem newsletteru 7 v SEDM, který si můžete zdarma přihlásit.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist