Lidé začínají tlačit na své zaměstnavatele, aby jim posílali příspěvky do novinky, která jim umožňuje spořit si na stáří. Česko se zavedením dlouhodobého investičního produktu zařadilo mezi další nejen evropské země, které svým občanům umožňují vytvořit si nebo si nechat vytvořit portfolio na míru, a investovat si tak na penzi s daňovým zvýhodněním po své ose. Jak vyplynulo z debaty pořádané Hospodářskými novinami, zájem o novinku je mezi Čechy značný.

„Často se nám děje, že zaměstnanci u zaměstnavatele ale narazí, protože je to pro firmy čerstvá novinka a bojí se administrativní zátěže. Proto se i my sami v takovém případě snažíme aktivně zaměstnavatelům vysvětlovat, že to tak není,“ říká Martin Luňáček, ředitel společnosti Portu. Podle něj není administrativní rozdíl mezi tím, jestli firma posílá zaměstnanci peníze do produktu (zkráceně DIP), nebo do tradičního penzijka.

Co je to DIP?

Od ledna si mohou Češi spořit na stáří jak v rámci důchodového penzijního spoření (DPS, známé jako „penzijko“) skrze účastnické fondy, tak s využitím důchodového investičního produktu (DIP). V případě DIP může zaměstnavatel přidat zaměstnanci ročně až 50 tisíc korun a z příspěvku neodvádí sociální a zdravotní pojištění. Zároveň má zaměstnanec možnost využít daňové úlevy do výše 48 tisíc korun ročně, což znamená úsporu na dani až 7200 korun. U penzijního spoření se místo daňové výhody do úložky 1000 korun měsíčně čerpá státní příspěvek. Od července to bude až do úložky 1700 korun. Nad zmíněné hranice lze též využít daňového zvýhodnění jako v případě DIPu. Do DPS též může přispívat zaměstnavatel.

„Myslím, že je potřeba dát zaměstnavatelům ještě nějaký čas na přizpůsobení. Věřím, že zaměstnanci dokážou vytvořit dostatečný tlak, aby si možnost příspěvků na DIP vydobyli,“ odpovídá vrchní ředitel sekce Finanční trhy ministerstva financí Dušan Hradil na otázku, zdali by tedy nebylo lepší, kdyby zákon přímo nařizoval, že pokud zaměstnavatel nabízí příspěvek do tradičního penzijka, měl by umožnit i jeho posílání do DIP.

Veškerá administrativa spojená se založením DIP je navíc podle diskutujících na bedrech zaměstnance, který si musí vybrat poskytovatele a samotný produkt si založit. Tedy zaměstnavatel s tímto nemá žádné další starosti. Samotné založení DIP je ale také podle diskutujících jednoduché. Tradičně klient přijde na pobočku nebo webové stránky vybraného poskytovatele, odpoví na základní otázky a zřídí si portfolio v rámci DIP.

Hradil zdůrazňuje, že DIP je jen daňový režim, tedy schránka, do které si následně může každý zaparkovat své portfolio a výměnou za to, že z něj nevyberou peníze dříve než v 60 letech a po nejméně 10 letech spoření, pobírat zmíněnou daňovou výhodu. „Můžete mít v portfoliu dluhopisy, akcie, podílové listy, zajišťovací deriváty, ale klidně i bankovní produkty, jako je spořicí nebo termínovaný účet,“ říká Hradil.

Manažer investic Skupiny Moneta Tomáš Kapoun zařazení bankovních produktů kvituje:  „Spořicí účet může být vstupní branou do DIP a ideální odrazový můstek před samotnými investicemi.“

„U nás jsou největšími favority v portfoliích burzovně obchodované fondy sledující americké indexy S&P 500 a Nasdaq. Rozhodně není dobrý nápad, pokud je člověk alespoň trochu ochoten nést riziko, nechávat peníze v rámci DIP ležet na spořicím účtu. Také doporučuji pravidelnou investici a nesnažit se investovat podle toho, jestli jsou zrovna finanční trhy údajně na dně, nebo na vrcholu,“ říká Richard Podpiera, generální ředitel Patria Finance.

Člověk neznalý konkrétních investičních produktů se ale nemusí bát, že by se ztratil. Buď mu poradí osobní bankéř a projde s ním jeho potřeby, nebo u online platforem se portfolio poskládá automaticky podle zodpovězených otázek týkajících se znalostí klienta a jeho ochoty podstupovat riziko. Co se týče daní z kapitálových výnosů, tak se na cokoliv v DIP vztahují stejné podmínky jako pro běžné investování.

Z diskuse pak také vyplynulo, že poskytovatelé jsou ochotni v rámci DIP oproti běžnému investování nabízet nižší poplatky, neboť vědí, že si k nim bude klient posílat peníze dlouhodobě. Neznamená to ale, že jakmile se jednou rozhodne, musí u daného poskytovatele zůstat navěky. „Pokud převedu veškeré prostředky v DIP k jinému poskytovateli, neztrácím daňovou výhodu,“ uvádí Hradil.

A co dělat, když člověk splní pravidla pro výběr a přijde čas jít do penze? Zákon neříká, co má daný člověk s penězi učinit nebo jakým způsobem si je má vybrat. Může si je vzít všechny najednou nebo vybírat postupně. Podle Hradila je potřeba si jen uvědomit, že jakmile občan na prostředky sáhne a začne je vyvádět ven, ztrácí nárok na další daňovou výhodu. „Za deset let čekám velkou diskusi, co se získanými penězi dělat,“ říká Podpiera.

Poskytovatelé budou mít jednoznačný zájem na tom, aby si u nich lidé portfolio nechali spravovat jako rentiéři, diskutující proto očekávají rozšíření služeb. Ani jeden z diskutujících zatím při zavádění DIP na velké překážky nenarazil, přesto například Kapoun navrhuje, že by stálo za to, aby se ministerstvo zamyslelo, jestli v rámci DIP neuvolnit pravidla týkající se zdanění kapitálových výnosů – portfolio by tím získalo větší flexibilitu.

Všichni pánové jsou pak přesvědčení, že DIP se stává nedílnou součástí spoření na stáří už jen proto, že na jeho vzniku se shodla jak minulá, tak současná vláda.

Partnerem debaty jsou Portu, Moneta Money Bank a Patria Finance.