Petr Pavel je možná špatný politik, ale určitě výborný státník. Česko díky němu hraje nad své možnosti

Kritických poznámek k prvnímu roku prezidenta Petra Pavla by bylo možné utrousit víc než málo. Chaos v hradní kanceláři, kde nejdříve kancléřka Jana Vohralíková vyházela celý původní Pavlův tým, až nakonec byla vyhozena sama. Nejasná role prezidentova přítele Petra Koláře, který sice není na Hradě zaměstnán, tudíž postrádá bezpečnostní prověrku, ale na prezidenta má možná až moc velký vliv. Karamboly při výkonu pravomocí, například při navrhování ústavních soudců, z nichž hned dva – Robert Fremr a Pavel Simon na soudu v brněnské Joštově ulici nakonec nesedí.

To všechno je jistě důležité, je co kritizovat, je co řešit, je co zlepšovat. Ovšem to, že je něco důležité, ještě neznamená, že je to také podstatné. To podstatné v tomto případě spočívá v odpovědi na otázku, zda se prezident, který už z logiky své funkce má být spíše státníkem než pouhým politikem, chová skutečně státnicky. A je potřeba říci, že se Petr Pavel na rozdíl od svých dvou předchůdců Václava Klause a Miloše Zemana tak skutečně chová.

Aby to nebylo příliš vágní tvrzení, zkusme pracovně definovat státnického prezidenta: Prezident státník nemluví vládě příliš do praktické každodenní politiky, není aktérem každodenních politických půtek. Zabývá se ale promyšleně a aktivně zásadními tématy směrování země. Nehledí na osobní popularitu za každou cenu, drží zásady a hodnoty, se kterými byl zvolen. Zároveň mu ale leží na srdci společnost jako celek, zejména společenská koheze. Navenek pak reprezentuje Česko tak, aby bylo výrazným a respektovaným mezinárodním hráčem, aniž by ovšem narušoval spojenecké a civilizační vazby, které naše země z dobrých důvodů má.

To všechno Petr Pavel zatím plní vrchovatě. Pokud jde o domácí politiku, řadové zákony vládě nevetuje, ač s některými – jako třeba s omezením valorizace penzí – má zjevně problém. Dokáže ale jasně říci, jakým směrem by se mělo Česko posunout, a nebojí se vládě vyčíst, že na tom dostatečně intenzivně nepracuje. Například jeho výrok o tom, že bychom měli co nejrychleji začít pracovat na přijetí společné evropské měny, způsobil nejen celkový poprask, ale také vír ve vládní koalici, kde jsou nakonec čtyři strany pro euro a jen ODS proti. Z toho je vidět, že výtka, že je Petr Pavel „vládní prezident“, poněkud postrádá faktický základ. Pavel navíc postojem k euru ukázal, že je schopen se chovat nepopulisticky (většina české populace společnou měnu odmítá), a využít tak autority úřadu k podpoře toho, co považuje za strategicky správné – což je mimochodem také znak státnického myšlení.

Stížností přibývalo. Poslední kapkou byl rozkol s mužem, který Vohralíkovou na Hrad přivedl

29. 1. 2024 ▪ 3 min. čtení

Pokud jde o politiku zahraniční: Petr Pavel dokázal pro Česko zajistit obří respekt spojenců i Ukrajiny, bránící se barbarskému útoku Putinova Ruska. Zatímco všude v Evropě se slibovalo a mluvilo o solidaritě, aby se sliby dodávek zbraní a munice vzápětí porušovaly, Pavel přišel s iniciativou, která dokázala sehnat v různých koutech světa 800 tisíc dělostřeleckých granátů a přesvědčit spojence, aby se podíleli na jejich financování. Podíl na tom má samozřejmě i vláda Petra Fialy, zejména ministryně obrany Jana Černochová, stejně jako experti vojenské rozvědky, kteří prokázali opravdu dobrý přehled, kam se pro munici obrátit. Mimochodem se ukázalo, jak blahodárný je pro Česko stav, kdy mají vláda i prezident shodný náhled na zahraniční politiku, což jsme tady neměli posledních deset let. Ale Petr Pavel byl nesporně iniciátorem a vzhledem ke svému mezinárodnímu vlivu (díky pozici bývalého šéfa vojenského výboru NATO má kontakty i respekt) i hybatelem akce. Není přehnané říci, že Česko díky Petru Pavlovi opět hraje v mezinárodní politice roli, která daleko přesahuje jeho velikost i ekonomický výtlak, což jsme naposledy zažili v době prezidentství Václava Havla.

A ještě zmiňme poslední aspekt státnickosti – starost o společenskou kohezi, tedy o ono mýtické spojování společnosti. Prezident Petr Pavel tady přinejmenším ukazuje cestu, jak na to. Ač se nesnaží populisticky vyhovět všem, dává si záležet na tom, aby nikoho neurážel, a nezvyšoval tak společenské napětí, jako to s oblibou dělal Miloš Zeman. Na cestách po Česku, kterých mimochodem také nebylo málo, Pavel dokazuje, že se o lidi upřímně zajímá a že dokáže ve vší slušnosti a racionalitě mluvit s každým, kdo o to stojí. Společnost to samozřejmě ve všem nespojí, to by ani nebylo zdravé, různé náhledy na různá témata jsou přirozené a mnohdy produktivní. Ale může to alespoň upustit ze společenského kotle páru, což je samo o sobě, po desetileté éře polarizujících prezidentů, novou a oceněníhodnou kvalitou. Současná vzájemná nechuť až nenávist, tedy destruktivní emoce, se mohou opět začít proměňovat v pouhý nesouhlas. Čímž bychom se mohli (ideálně) dostat do situace, kdy se vzájemné překřikování a vyhrožování jedněch druhým promění v racionální debatu.

Takže po prvním roce Petra Pavla na Hradě se dá celkově říci: Kdo chce, aby Česko bylo navenek respektovanou a dovnitř co nejméně rozhádanou zemí s jasnými hodnotami a orientací, musí být s volbou Petra Pavla, přes všechny na úvod zmíněné nedostatky, zatím spokojen. Možná není nejlepším politikem – ale státníka jako on jsme neměli už dlouho. Je v této souvislosti jen dobře, že si, soudě podle výroku v České televizi, rozmyslel záměr už podruhé na Hrad nekandidovat. Zaprvé proto, že si dost dobře dokážeme představit, jaký typus by mohl nastoupit po něm (jeden takový proti němu kandidoval). A zadruhé proto, že to, co ještě Petru Pavlovi do státníka první třídy chybělo, bylo vědomí, že prezidentský úřad není jen jakousi variací vojenské mise, kterou si člověk odkroutí a může jít domů do Černoučku. Ale že je to pozice spojená s obrovskou odpovědností vůči hodnotám, které zastává, a hlavně vůči lidem, kteří ho do funkce vyslali.

(text je rozšířenou verzí komentáře pro ČRo PLUS)