„Má ten z**d děti?!“ Co si vzít z Babišovy lekce z oboru politická psychopatologie

Tohle jsme v české politice ještě neměli. „Udělejte mi teze, podklady na tohoto zm*da. Napište mi příběh Izrael, jak se vykašlal na naše lidi, jak byl v Doha, jezdí všude, dělá kampaň, korespondenční volba. Má děti? Jazyky?“ napsal Andrej Babiš v mailu svému týmu. Poptával tak diskreditační materiály na ministra zahraničí Jana Lipavského.

Celé to odhaluje skutečnou osobnostní výbavu člověka, který byl a podle názoru skoro čtyřiceti procent voličů by měl znovu být premiérem vlády České republiky. A není to věru hezký pohled.

Prvním znepokojivým rysem Babišovy povahy, který se skrze případ odhaluje, je ochota k totálnímu pokrytectví. Když Jan Lipavský konstatoval, že se předseda ANO stává bezpečnostním rizikem pro Českou republiku, oficiální Babiš vznosně odvětil, že „orel much nelapá“. Skutečný Babiš už ale smolil interní memo, ať mu jeho lidé seženou informace na „toho zm*da“ a vytvoří složku, skrze které by mohl Lipavského kompromitovat. Jedovatě by se dalo říci, co se v 80. letech v StB Babiš naučil, v roce 2024 jako když našel.

Každému už asi teď musí být zřejmé, že to, co Babiš říká na oficiálních fórech, jak mluví v připravených projevech, jak vystupuje na sociálních sítích, jak se chová k lidem na mítincích, to všechno je jen maska používaná pro účely politického divadla. Navenek hraje hodného dědečka, který má rád lidičky, dětičky, zvířátka, a to až do té míry, že si dokáže chápavě povyprávět i s kohoutem. A za oponou, tam kde na něj není vidět, se mění v agresivního burana, kterým tedy patrně v jádru skutečně je. 

Dalo by se samozřejmě namítnout, že v tom není sám. Každý má koneckonců veřejnou a privátní tvář. V soukromí, notabene na adresu oponentů, se (skoro) nikdo nevyjadřuje jako v nedělní škole. Ani řada politiků nejde pro sprosté slovo daleko. Ovšem je tu podstatný rozdíl. Pokud má vulgárně ventilovaná zloba především funkci upuštění páry a tím to skončí, je to lidské, je to normální. U Babiše jde ovšem zjevně o úplně jiný level. Vulgarita u něj nemá funkci kompenzační, je předstupněm pomstychtivého chování, v rámci kterého neváhá zaútočit dokonce i na oponentovy děti. Což už má takřka charakter psychopatologie. 

Právě Babišova ochota zatahovat do politického konfliktu Lipavského potomstvo je dalším důkazem, že se „předseda opozice“ svým nastavením pohybuje na hraně, za kterou se již vyskytuje krajně nechutná a nebezpečná oblast. Babiš sice teď tvrdí, že se na děti v rámci výroby kompromitující složky dotazoval proto, aby se mohl Lipavského zeptat, „jestli by děti poslal do války, protože on ne“. Jenže takových výmluv si za pár vteřin lze vymyslet s prominutím kýbl. A i kdyby to byla pravda, na tom, že jde o odporný postup, se tím nic nemění. Dětmi se prostě v politice argumentovat nemá a člověk, který dokázal poslat svého vlastního syna na Ruskem okupovaný Krym, by o nich měl ve vlastním zájmu mlčet zvláště důsledně.

Glosa Petra Honzejka

„Křehkých“ 38 a půl procenta. Babiš sice rekordně vede, ale je několik důvodů, proč nakonec nemusí vyhrát

13. 3. 2024 ▪ 3 min. čtení

Nehledě na to, že celý argument „posílání dětí do války“ je zcela vyosený a o Babišovi také nehezky vypovídající. Normální člověk přece ví, že pokud jsou děti nezletilé, vojenská služba se jich netýká. A pokud jsou zletilé, rozhodují si o svém životě a profesi samy, včetně toho, jestli třebas vstoupí do profesionální armády, nebo ne. Pokud Babiš naproti tomu mluví o „posílání“ dětí kamkoli, je zjevné, že v jeho oligarchickém světě si dospělí lidé o sobě nemají nárok rozhodovat sami, že je zvyklý jim jejich osudy diktovat. Což je mimochodem pro politiku dost varující mentální výbava. Protože když člověk diktuje dětem, jak se pak asi bude chovat ke své straně či k celé společnosti?

Další věcí je Babišova intelektuální úroveň, kterou příkaz adresovaný věrným podřízeným také nemilosrdně odhaluje. Text, ve kterém označuje Lipavského za „zm*da“, stojí za zopakování: „Napište mi příběh Izrael, jak se vykašlal na naše lidi, jak byl v Doha, jezdí všude, dělá kampaň, korespondenční volba.“ Pokud vám to něco připomíná a nevíte co, pomohu vám. Babišova syntax, dikce a volba výrazových prostředků jsou podobné jako totéž u jiného velikána: „Jo, tragédie, ostuda, blamáž, ty vole, čempions lík, kvalifikace. Tak si na to vzpomeň, jak jsme postoupili, ty ču**ku.“ Poznáváte? Autorem věty je Miroslav Pelta. Muž, který vládl českému fotbalu s podobnou mírou absolutismu, jaké by rád dosáhl Babiš ve vládnutí celému Česku…

Babišův tým, jeho političtí a marketingoví podřízení, se samozřejmě nyní pokusí všechno zlehčit. A voliči ANO jim na to možná opět skočí a řeknou si: „No jo, není to hezké, ale politika je svinstvo, dělají to asi všichni a Babiš nám aspoň nasype prachy.“ Pokud se to stane, půjde o přitakání „kultuře“, kterou lze popsat variací na známý internetový mem: „In Czechia we don’t say ‚foreign minister‘, we say ‚zm*d‘ and I think that’s beautiful“. Ale možná to bude už moc i na ně. Alespoň tedy na některé.