Své jsem si na uhlí vydělal, už mu ale nevěřím, říká Paukner. Hlavní byznys bude mít dál v energetice

Na náladě Petra Pauknera je znát, že se mu ulevilo. V minulém týdnu prodal po dvanácti letech Duklu Praha. Fotbalový klub z Julisky vyšel jeho peněženku v průměru na padesát milionů korun ročně. Stoprocentní pozornost tak nyní může dávat svému hlavnímu byznysu, tedy holdingu Carbounion. Podnikání skupiny s více než šestimiliardovým obratem se dlouhé dekády točí kolem energetiky a stále ještě kolem hnědého i černého uhlí. 

„Své jsem si na uhlí vydělal, podle mého v rozumném rozsahu skončí za rok nebo dva, pojede do roku 2027. Déle to trvat nebude, pak spadne významně dolů,“ říká Paukner HN a naznačuje, jak bude vypadat jeho další životní etapa bez uhelného byznysu. S tímto druhem podnikání přitom začínal už v 80. letech, když jako ředitel pobočky podniku zahraničního obchodu Metalimex prodával v Německu tehdy ještě československé uhlí. 

„Osm let vím, že uhlí skončí mnohem dříve, než bylo v původních plánech. Ale že skončí až tak rychle? To mě zhruba před dvěma lety překvapilo,“ popisuje podnikatel, který právě před dvěma lety vstoupil minoritně do skupiny Sokolovská uhelná a sesterské SUAS Group. Obchodoval rovněž s ruským černým uhlím, jehož dovoz do Evropy ale od roku 2022 zakazují sankce EU.

Snížená poptávka po uhlí je dobře vidět právě na výsledcích nejmenšího tuzemského těžaře. Sokolovská uhelná loni vytěžila 2,2 milionu tun uhlí, před pěti lety to bylo téměř třikrát tolik. Šéf SUAS Pavel Tomek loni v rozhovoru pro HN řekl, že firma je připravená těžit ještě zhruba tři roky. Energetické využití uhlí ve své elektrárně Tisová předpokládá do roku 2030.

Snižuje se i těžba dalších dvou hnědouhelných těžařů – v lomu Vršany ve vlastnictví podnikatele Pavla Tykače a lomech ČSA a Bílina patřících pod firmu Severočeské doly, jež je součástí energetické skupiny ČEZ. 

Těžba černého uhlí na Karvinsku, kterou provozuje státem vlastněná společnost OKD, úplně skončí v roce 2026. Černé uhlí mnohem více ovlivňují mezinárodní ceny a pro odběratele je nakonec levnější dovézt komoditu z povrchových dolů mimo Evropu než ho draze těžit kilometr pod zemí. OKD navíc nemá zajištěný odbyt, protože jediná tuzemská černouhelná elektrárna v Dětmarovicích už nevyrábí a teplárny Veolia na severní Moravě chtějí od uhlí odejít v roce 2030. Zároveň se také snižuje poptávka po dražším, koksovatelném uhlí kvůli krachu hutě Liberty Ostrava.

Hlavním důvodem, proč se už výroba elektřiny z uhlí nevyplatí, je vysoká cena emisních povolenek. Na výrobu jedné megawatthodiny elektřiny, jež se na energetické burze momentálně při ročním kontraktu aktuálně prodá za necelých 90 eur, je potřeba zhruba tuna uhlí. Jen emisní povolenka, kterou si k tomu musí výrobce pořídit, stojí teď kolem 60 eur, ale blížila se už i ke 100 eurům. Kvůli tomu tlačí majitelé uhelných elektráren na státní podporu, která by jim umožnila zdroje provozovat. Dlouhodobě se ale jejich plný provoz nevyplatí. 

V Česku zatím není žádný oficiální termín konce uhlí stanoven, vládní prohlášení ale počítalo s rokem 2033. O něco déle mohou fungovat uhelné zdroje v Německu, kde je aktivní energetická skupina EPH miliardáře Daniela Křetínského. Nejdéle asi uhlí poběží v Polsku. I tady ale už vláda brzdí a je jasné, že termín 2049 zůstane spíše jen na papíře.

„Nedá se nic dělat, pro Evropu je to špatně. Stejně tak velmi špatně je rychlost Green Dealu, celá Evropa je postižena byznysem s povolenkami, do kterého se pustili spekulanti, fondy a banky. Ceny vyhnali extrémně nahoru. Evropa si neuvědomila, že když budou drahé energie, tak přestane být konkurenceschopná. Pokud nedělá jen švýcarské hodinky,“ tvrdí Paukner.

Profil

Proč je Pavel Tykač nejpřirozenějším nástupcem Petra Kellnera a jak chce ovlivnit Česko k obrazu svému

3. 1. 2025 ▪ 16 min. čtení

Na konec uhlí podnikatel svůj Carbounion už nějaký čas připravuje. Ve skupině je řada firem, které se zabývají montáží elektrického vedení. Jedna z nich například spolupracuje s energetickou skupinou E.ON. „Stavíme sítě a stožáry a z makroenergetiky v podstatě děláme mikroenergetiku,“ říká s tím, že stavba sítí bude hlavním byznysem Carbounionu na další léta. Pět až sedm let prý určitě dobře pojede. 

Někteří čeští podnikatelé spojení s uhlím zatím tento byznys nevzdávají, budoucnost ale vidí mimo Evropu. Již zmíněný Tykač a jeho Sev.en Global Investments v posledních letech nakupoval uhelné doly v USA a Austrálii. Zaměřoval se ale hlavně na metalurgické uhlí. Bývalý manažer koncernu EPH Tomáš Novotný zase loni založil skupinu Resinvest a převzal komoditní byznys EPH, který dále zůstal jeho zákazníkem. Pořídil si také šest procent akcií indonéského těžaře uhlí Geo Energy Resources.

Paukner, jemuž letos bude sedmdesát let, už se do takových dobrodružství pouštět nehodlá. Sám jezdil shánět kontakty do Austrálie a USA už v 80. letech. Zmíněné země a celá Asie se podle něj vyvíjí úplně jinak než Evropa. „Nevidím to tak, že by EPH nebo Tykač našli nějaký svatý grál. Využívají toho, že do těchto dolů už nikdo nechce investovat. Tak to bylo i v minulosti: někdo do nich investoval, doly se nadechly, ale po čase vzduch vypustily. A to bylo za doby, kdy uhlí mělo jinou budoucnost než teď,“ tvrdí. 

Podle něj tak mohou čeští podnikatelé s uhlím na těžbě na nových trzích krátkodobě něco vydělat. „Ale jsem dost velký skeptik vůči tomu, že by to mohli dlouhodobě rozvíjet. A o tom se nemluví. Uhelným aktivitám už nevěřím. Je to krátkodobý vliv, uhlí je nenávratně pryč. V Evropě už se nikdy nenavrátí,“ říká podnikatel, který se vrhl například i do podnikání s dřevní štěpkou. 

„Je to ale vrtkavé. Stačí, aby v Bruselu řekli, že biomasa je také špatná, a škrtnou ji. Všichni mluví o plynu, jaký je to svatý grál. Dlouho se ale tvrdilo, že je také špatný. Až když Němci zjistili, že bez plynu u nich bude tma, tak ho povolili a všichni do byznysu s plynem skočili,“ zmiňuje.