Můžete žít báječný život, když pochopíte, kdo jste jako člověk a kdo jako umělec

Závratná kariéra pětinásobného držitele ceny Grammy a titulů „Artist of the Year“ Musical America a „Conductor of the Year“ Echo Klassik začala vlastně docela prozaicky. V kuchyni řadového domku na předměstí Montrealu. „Přesně si pamatuji na den, kdy jsem řekl rodičům, že se chci stát dirigentem. Hráli tenkrát karty, od stolu se na mě jen tak podívali a řekli: ‚Jasně!‘ A hráli dál s vědomím, že za dva týdny mě to přejde a budu chtít být zase třeba kosmonautem. Ale já věděl, že to tak bude,“ vysvětloval před časem Yannick novinářům.

Chlapec, který rád poslouchal vinylové desky a vymýšlel si na hudbu vlastní choreografie, také rád kreslil a pravidelně každou neděli chodil do kostela. „Když mi bylo šest, byla mou nejoblíbenější pasáží z Bible ta o utrpení Krista,“ vzpomíná. Víru, jak říká, prožíval velmi silně. Kostel byl pro něj důležité místo, kde si jitřil smysly. Když v roce 1984 navštívil papež Jan Pavel II. Montreal, byl Yannick jedním z deseti jeho ministrantů při slavnostní mši. A přiznává, že tehdy dokonce snil o tom, že by se jednou mohl stát i sám hlavou římskokatolické církve.

Když ne papežem, tak dirigentem

V hudbě se začal vzdělávat v pěti letech. Původně si vybral housle, ale na poslední chvíli – spíš z pohodlnosti –  přesedlal na klavír, protože paní učitelka bydlela v sousedství, hned přes plot. V devíti letech se stal členem sboru Le Chœur Polyphonique de Montréal, což dnes definuje jako zlomový okamžik. Tehdy se zamiloval do hudby, tehdy se rozhodl být dirigentem. „V jednom okamžiku se všechna ta vášeň a to, co jsem miloval na víře, převtělilo do hudby,“ říká. Lidský hlas, zpěv, se stal také klíčem k jeho dnes proslulým hudebním koncepcím. „Hudba musí zpívat,“ zní jeho muzikantské krédo.

Jako jedenáctiletý našel v novinách inzerát zvoucí ke studiu na konzervatoři, přihlásil se a začal docházet do hodin k Anisie Camposové, vynikající brazilské klavíristce z generace Marthy Argerich a Daniela Barenboima. Madam Camposová jej – byť je to vlastně trochu paradox – také připravila na dráhu dirigenta. „Jí vděčím za to, jak dnes pracuji s orchestry, za schopnost umět si zorganizovat myšlenky. Dala mi tu nejlepší školu.“ 

Je neuvěřitelné, že Nézet-Séguin je vlastně samouk v dirigování. Až na velmi krátkou studijní epizodu se vše naučil sám. Začal tím, že ve dvaceti založil ještě s několika přáteli orchestr La Chapelle de Montréal. K opernímu žánru jej pak ve třiadvaceti přivedla nabídka na místo sbormistra a asistenta dirigenta v Opéra de Montréal. Tou největší školou pro něj ale byla spolupráce s italskou dirigentskou legendou Carlem Mariou Giulinim a jedním z „guru“ vokální hudby Josephem Flummerfeltem, zakladatelem New York Choral Artists.

V Evropě jen výjimečně

Všechna Nézet-Séguinova dirigentská angažmá jsou dlouhodobá, lpí na kontinuitě. V roce 2019 podepsal dohodu o doživotní spolupráci s Orchestre Métropolitain de Montréal, kde byl tehdy už 19 let uměleckým ředitelem. V letech 2008 až 2018 působil také jako hudební ředitel Rotterdamského filharmonického orchestru. A od roku 2012 zastává stejný post u Philadelphia Orchestra, kde má nyní už prodlouženou smlouvu až do roku 2030. Před sedmi lety byl  jmenován hudebním ředitelem Metropolitní opery v New Yorku a vedle toho ještě během posledních 25 let hostoval u více než 80 jiných orchestrů. 

Pražské jaro

„Vždy pociťuji vášeň,“ říká Barbara Hannigan. V Praze osedlá velmi divokého koně

7. 11. 2025 ▪ 6 min. čtení

V poslední době se soustřeďuje především na své projekty v New Yorku, Filadelfii a Montrealu, do Evropy a Asie zajíždí jen zřídka. Jedním ze souborů, se kterými spolupracuje pravidelně, je Chamber Orchestra of Europe, s nímž také 4. prosince přijede do Prahy. „S tímto orchestrem mohu vyjádřit všechny své hudební myšlenky bez jakýchkoliv limitů,“ říká Nézet-Séguin o tělese složeném ze členů předních evropských orchestrů. V Praze s nimi uvede program sestavený z hudby Johannese Brahmse. Ten patří mezi to nejlepší, co společně kdy nastudovali. Komplet Brahmsových symfonií dokonce nedávno vydali na prestižním labelu Deutsche Grammophon. 

Ambasador šťastného života

Vedle klasického repertoáru se Yannick Nézet-Séguin proslavil také řadou, řekněme, méně tradičních projektů. V Metropolitní opeře například uvedl operu The Hours Kevina Putse podle bestselleru Michaela Cunninghama s Renée Flemingovou, Joyce DiDonato a Kelli O’Haraovou nebo Fire Shut Up in My Bones jazzového hudebníka a skladatele Terence Blancharda.

S Philadelphia Orchestra zase realizoval první Pride koncert s filadelfskou drag queen Marthou Graham Crackerovou. A jako hudební poradce se podílel na filmových snímcích Maestro Bradleyho Coopera o životě Leonarda Bernsteina a Les jours heureux režisérky Chloé Robichaudové. Oba snímky se dotýkají tématu hledání sexuální identity, které je Nézet-Séguinovi velmi blízké. „Cítím odpovědnost o tom mluvit. Stále mi píše mnoho mladých hudebníků, kteří si s tím nevědí rady, a to i v dnešní době. Myslím, že potřebují vidět, že je možné žít skvěle, pokud uvedete v soulad svůj milostný život a pochopíte, kdo jste jako člověk a kdo jako umělec. Proto mám sám blond vlasy, náušnice, nehty. Nechci tím nikoho šokovat, pouze ukázat, že je možné být sám sebou a že to, jak jsme oblečeni, jak vypadáme, nemá nic společného s tím, co můžeme na pódiu nabídnout.“

Sledovat Yannicka Nézet-Séguina při dirigování je silný zážitek, dokáže vymodelovat zvuk do neskutečné krásy. Nejpůsobivější je však všudypřítomná radost z hudby. „Mighty Mouse“, jak mu něžně přezdívá Joyce DiDonato, je zkrátka nejen jedním z nejlepších, ale možná i nejšťastnějších dirigentů světa.