Soustředím se jen na to, co mohu ovlivnit. Publikum i orchestr zvu ke společnému zážitku, říká dirigent Ondřej Soukup

Téměř polovinu života prožil Ondřej Soukup na studiích v zahraničí. Třicetiletý absolvent Royal College of Music a Královské dánské hudební akademie v Kodani vystoupí na Pražském jaru jako dvanáctý dirigent v řadě v projektu Debut Pražského jara. Ten v roce 2014 inicioval dlouholetý prezident festivalu Jiří Bělohlávek. Uměleckými partnery Ondřeje Soukupa přitom budou sopranistka Simona Šaturová a orchestr Prague Philharmonia.

Nedávno jste se vrátil do Česka. Co vás k tomu vedlo? 

Byl jsem v zahraničí skoro čtrnáct let, a přestože jsem si dost užíval poznávání jiných přístupů k hudbě a odlišných kultur, vždycky jsem cítil, že se chci jednou vrátit. Teď nastala ta správná chvíle: ukončil jsem studia a zároveň jsem dostal krásné nabídky z Národního divadla, z Divadla F. X. Šaldy v Liberci a samozřejmě z Pražského jara. Připadalo mi přirozené udělat tento krok právě teď. 

Říkáte, že jste s návratem domů vždycky tak trochu počítal. Proč?

V Česku moje hudební i životní cesta začala, tady jsem získal základy. Když jsem studoval na základní umělecké škole, dostal jsem poprvé možnost zahrát si v orchestru a vyzkoušet si, jaké to je být obklopený zvukem. Tento pocit od té doby vyhledávám. Rád bych teď všechny zkušenosti nabyté ve světě oplatil. Give back, jak se říká anglicky. Přišel čas, abych přispěl kultuře tady u nás doma.   

Zažil jste po návratu nějaký kulturní šok?

Studoval jsem ve Velké Británii a v Dánsku a prošel také řadou různých uměleckých rezidencí, takže jsem měl možnost poznat dost odlišných kultur. Kulturní šok tak pro mě přestal být téma, protože člověk se naučil tyhle věci vnímat tak nějak přirozeně. V Londýně vám třeba často sedí v orchestru až dvacet různých národností. Vlastně si myslím, že orchestr je takovým skvělým modelem ideální společnosti. Přes mnohé rozdíly v něm totiž všichni nacházejí něco, co je spojuje, co mohou vytvářet společně. Samozřejmě, že si přitom člověk všímá i věcí, které se dělají jinak. Ale není to šok, spíš jsem rád, že poznávám zase něco nového. Považuji za správné sledovat rozdílné tvůrčí přístupy a učit se jim rozumět. Přinejmenším proto, abych dokázal lépe pochopit hudbu různých autorů. Nadhled je důležitý, stává se pro mě součástí toho, co znamená být hudebníkem. 

Pražské jaro

Zastav se, okamžiku, jsi tak krásný! Brilantní ztvárnění faustovské legendy na Pražském jaru

24. 4. 2026 ▪ 6 min. čtení

Vzpomenete si na něco, co ve vás v tomto smyslu obzvlášť rezonovalo? 

Spíš jsem rád, kolik toho lze poznat a z čeho všeho si lze něco vzít. Hudba někdy vyžaduje velkou míru adaptability a tenhle „open-minded“ přístup hodně pomáhá. Když dokážu přijmout, že existuje mnoho různých způsobů, jak realizovat jednu a tu samou věc, stávám se jako dirigent pozornějším a dokážu lépe rozpoznat, co bude v určité situaci fungovat. 

Uplatňujete metodu otevřeného poznávání i na svůj repertoár? Mám dojem, že se nebojíte zkoušet různé styly a žánry. 

Určitě, ale v jistou chvíli se stejně musíte na něco začít specializovat, protože zkrátka nejde dělat všechno. Tolik krásy člověk za jeden život nestihne obsáhnout. Hodně se teď soustředím na českou hudbu, což ale neznamená, že bych rezignoval na jiný repertoár.  

Na festivalu zazní pod vaší taktovkou skladby Ginastery, Coplanda, Barbera a Dvořáka. Do jaké míry jste se na výběru podílel? 

Program vznikal ve spolupráci s uměleckým ředitelem Pražského jara Josefem Třeštíkem a byl to velmi příjemný ping-pong nápadů. Já sám o koncepcích svých koncertů přemýšlím velmi rád, rád hledám souvislosti. Je pro mě důležité, aby celek dával lidem smysl, a když říkám „lidem“, myslím tím publikum i hráče orchestru. Často se při přípravě programu snažím najít odpovědi na prosté otázky: proč by měli diváci přijít právě na tento koncert, čím je zaujme, co nabídne jiného oproti poslechu nahrávky?  

Jak jste si sám odpověděl při přípravě vašeho festivalového debutu? 

Bylo pro mě důležité, aby program korespondoval s myšlenkou Debutu Pražského jara, tedy aby byl reprezentativní. A jelikož jde o debut mladého dirigenta, aby měl v sobě navíc určitou energii mládí. Ta se skvěle promítá hlavně do baletních suit Alberta Ginastery a Aarona Coplanda. Jsou to autoři, jejichž hudba je tak živá a kontaktní, že dokáže oslovit i méně zkušeného posluchače. 

Co pro vás vlastně debut na Pražském jaru znamená? 

Je to především obrovská pocta. Už jako žák na ZUŠ jsem k tomuhle festivalu vzhlížel s obdivem. Když jsem pak končil svá dirigentská studia v Dánsku, jedno „malé Pražské jaro“ jsem dokonce uspořádal na svém závěrečném koncertu, když jsem uvedl hudbu Bedřicha Smetany. Dodnes ve mně dřímá duše toho žáka – malého hudebníka, která je radostí bez sebe, že letos vystoupí na opravdovém Pražském jaru.  

Jak tedy k takto specifickému koncertu přistupujete? 

V mnoha ohledech jde o výjimečnou záležitost, ale co se týče přípravy, je to stejné jako u každého jiného koncertu. Během celého procesu se snažím soustředit jen na to, co mohu ovlivnit: jak nastuduji partituru, jak budu zacházet s časem na zkouškách a tak dále. Cílem je sdílet energii, kterou v sobě tahle hudba má, a skrze ni pozvat hudebníky a diváky ke společnému zážitku. 

Co podle vás nesmí postrádat dobrý dirigent? 

Z hlediska hudebního bych jmenoval jednu dovednost, které říkám architektonické slyšení. Dirigent musí vnímat nejen to, co se ve skladbě děje teď, ale i to, co už proběhlo a co bude následovat. Také se vždy snažím správně odhadnout, jak komunikovat s orchestrem, jestli ho to, co se mu chystám říct, někam posune, nebo jestli mám raději mlčet. Dirigování je o psychologii, o vnímání lidí, o porozumění. Časy, kdy dirigent hráče tyranizoval, jsou již naštěstí pryč.

Debut Pražského jara

Ondřej Soukup (dirigent)
Simona Šaturová (soprán)
Prague Philharmonia

Rudolfinum, 18. května