Verdi vás nutí odložit masku každodennosti a přejít na jinou úroveň

Na Pražském jaru vystoupí 4. června jako sólistka ve Verdiho Requiem, díle, které sama vnímá jako hlubokou, téměř existenciální záležitost. Elīna Garanča patří k absolutní špičce operního světa a dnes si může vybírat nejen role, ale i vlastní tempo. V rozhovoru mluví o tom, proč nelituje žádného svého rozhodnutí a jak se s věkem proměňuje nejen její hlas, ale i pohled na postavy, které ztvárňuje.

Verdiho Requiem zpíváte již více než deset let, také jste ho nahrála. Jakou roli představuje tato skladba ve vaší kariéře? 

Poprvé jsem Verdiho Requiem zpívala v milánské La Scale s maestrem Danielem Barenboimem. Pamatuji si ten okamžik. Byl to takový ten druh chvíle „štípněte mě, jestli se mi to nezdá“. To byl můj debut v této skladbě. A pak přišla velmi osobní zkušenost. Po covidu, v prvním roce po pandemii, jsme jeli do Bergama a do několika menších měst, kde na začátku pandemie zemřelo tolik lidí. Zpívali jsme v malých kostelích, napůl prázdných – v lavicích seděl jeden posluchač, pak tři prázdná místa, pak zase další člověk. Tato hudba a její účinek mě pokaždé dojímá k slzám. Myslím, že promlouvá ke každému bez ohledu na náboženství nebo přesvědčení. Je v ní cosi božského, univerzálního, duchovního, co přesahuje všechno ostatní. Člověk se v dobrém slova smyslu stává méně zbožným, méně jazykově či národně vymezeným, dokonce ztrácí tak trochu i svou osobnost – zůstane jen duše. A pro mě je to pokaždé magický okamžik: cítit energii orchestru, mít za zády sbor. Když se opravdu „sejdou hvězdy“, čas se zastaví. Je to kouzelné. 

Jak se díváte na debaty o náboženské povaze tohoto díla? 

Myslím si, že náboženství je v tomto případě opravdu druhotné. Důležitá je spiritualita a otevřenost vůči vyšší síle v tomto světě. A je jedno, jestli je to Bůh, Buddha, pohanský bůh nebo cokoli jiného. Nezáleží na tom, zda jste katolík, muslim či kdokoli jiný. Jde o to, zda věříte, že existuje něco nad vámi, co vás vede k dobru – vaše svědomí, které vám večer před usnutím řekne, zda jste byli spravedliví, pravdiví, čestní, zda jste byli nejlepší verzí sebe sama, zda vaše láska byla bezpodmínečná. A tato hudba to vyvolává. Nutí vás odložit masku každodennosti a otevřít se, přejít na jinou úroveň. Často si myslím, že lidé, kteří říkají, že v nic nevěří, vlastně po víře touží – jen ještě nenašli její podobu. Náboženství může být velmi omezující, nastavuje pravidla: jděte do kostela, dělejte to a ono, myslete tak a tak – a když ne, Bůh vás potrestá. Život je jiný. Musíte být otevření chybám, růstu, víře, že to „něco nahoře“ vám dá správné vedení a pomůže vám být lepším člověkem.

Ve své kariéře jste přijala mnoho příležitostí i výzev, některé jste ale také odmítla. Litovala jste někdy některého ze svých rozhodnutí?

Obecně nelituji věcí, které už stejně nemohu změnit. Jakmile je rozhodnutí učiněno, je definitivní. Na ta velká potřebuji hodně času. Nemůžu spát, přemýšlím, obracím je v hlavě, řeknu si: ano, tak dobře… a o dva týdny později si řeknu: ne, ne, ne, to není dobře. Je to pro mě velmi dlouhý proces. Ale nabídky, které jsem odmítla, jsem odmítla hlavně proto, že jsem cítila, že nemohu naplnit to, co si sama myslím, že ta postava potřebuje. A to buď hlasově, nebo emocionálně. A je tu i otázka výdrže. Pěvecká technika se buduje roky. Je to o pevnosti svalů, o síle těla, technické vyspělosti, schopnosti zpívat dramatický repertoár i tehdy, když jste nemocný, protože podmínky nejsou vždy úplně ideální. Musíte být flexibilní, umět nasadit pomalejší tempo, pak zrychlit. Musíte mít zkušenost s tím, jak přežít extrémní situace. 

V začátcích své kariéry jste řekla, že nejste úplně „rossiniovský typ“. Přesto jste v roce 2008 debutovala v Metropolitní opeře jako Rosina v Lazebníku sevillském. Jaký je dnes váš vztah k Rossinimu? 

Musím říct, že určitá hudba a určití skladatelé patří k určitému věku a k určitému typu člověka. A nemyslím to nijak špatně. Jen mě tahle hudba už vnitřně nenaplňuje. Asi jako kdybyste jedl palačinky s kaviárem a zapíjel to šampaňským. Příjemné, ale člověka to vlastně nenasytí. A po čase vás z toho začne pálit žáha. Mám pocit, že s mým dnešním hlasem bych se musela příliš omezovat, musela bych z něj ubrat velkou část své osobnosti, abych všechny ty koloratury mohla vyzpívat. Jakmile jednou okusíte verismus, jakmile si „osaháte“ Verdiho, jakmile se jednou necháte okouzlit Wagnerem, tak právě tohle je hudba, která ke mně dlouhodobě skutečně promlouvá – k mému emočnímu světu.  

Pražské jaro

Berlínský „think-tank“ přiváží na Pražské jaro hudbu, jež dokáže obejmout a dojímá k slzám

24. 4. 2026 ▪ 6 min. čtení

Před třemi lety jste se stala vůbec první lotyšskou pěvkyní, která vystoupila na festivalu v Bayreuthu jako Kundry v Parsifalovi. Jak jste prožila toto své setkání s Wagnerem?

Bylo to… řekla bych kosmické. Jako bych vstoupila do jiného vesmíru. A loni v létě jsem se tam znovu vrátila a teď jednáme o budoucnosti, o dalším návratu. Je to takové rozšíření mého života a mé kariéry, které jsem neplánovala, ale nesmírně mě obohatilo a dalo mi spoustu krásných zkušeností a vzpomínek.

V roce 2017 jste v jednom z rozhovorů řekla, že byste si v příštích letech ráda zazpívala Amneris v Aidě, Eboli v Donu Carlosovi, Kundry v Parsifalovi, Dalilu a Berliozovu Didonu. Všechno se splnilo – kromě Didony. Kam směřujete teď?

Podívejte, jsem realistka. Letos mi bude padesát a nejspíš mám před sebou ještě tak pět, šest, sedm, možná osm let opravdu velké kariéry, a pak budu muset pomalu a elegantně sestoupit z  Everestu dolů. Teď se trochu pohybuji na hranici mezi dramatickým mezzosopránem a dramatickým sopránem. A protože se nerada příliš opakuji a protože jsem si už splnila sen, který jsem měla před sedmnácti lety, a to zazpívat si Amneris – tak už vlastně od sebe nic zvláštního neočekávám. Jediné, co teď můžu udělat, je zničit si hlas. A po třiceti letech zpívání si říkám, že už mohu trochu víc experimentovat. Takže teď se vrhám i trochu do extrémů. Letos v létě mě čeká Straussova Ariadna na Naxu v Salcburku. V prosinci budu dělat Fedoru Umberta Giordana v Neapoli. V nejbližších letech budu mít v repertoáru Ortrudu z Wagnerova Lohengrina, pak Leonoru z Beethovenova Fidelia. Koketuji také s rolí Toscy. A určitě přemýšlím i o Lady Macbeth z Verdiho Macbetha. A myslím si, že pokud k tomu skutečně dojde a Lady Macbeth budu zpívat, bude to moje poslední velká role. A pak si opravdu řeknu: tak, a teď už jen elegantně popluji směrem dolů.

Pocházíte stejně jako my z menší země. Myslíte si, že kdybyste byla například Francouzka nebo Němka, vyvíjela by se vaše kariéra jinak?

Možná ano. Nevím. Když o tom přemýšlím, mám vlastně jen pár srovnání s kolegy, kteří jsou hvězdami svých zemí. Jejich stát s nimi počítá, mají velkou podporu, často i finanční. To já neměla. Lotyšsko bylo po rozpadu Sovětského svazu, v době, kdy jsem začínala, ve velké recesi a v celospolečenské reorganizaci. Polovina devadesátých let a jejich konec bylo velmi těžké období. Takže jsem zemi víceméně musela opustit a jít vlastní cestou. Jsem velmi hrdá na to, že jsem Lotyška, a všude, kam přijdu, říkám: nejsem Litevka ani někdo jiný, jsem Lotyška – a vysvětluji, kde a co Lotyšsko je. V určitých ohledech by to ale možná bylo snazší, kdyby moje země měla třeba nějakou slavnou hodinářskou firmu, která by mě podpořila, nebo automobilku, nebo kdyby tam byl nějaký oligarcha či politik, který by mi pomáhal. V tomhle smyslu jsem si ale musela cestu razit opravdu sama. A jsem na to hrdá, protože nikomu nic nedlužím. Lidé, kteří mi pomohli – můj muž, rodiče, přátelé – to všechno byla podpora v rámci rodiny a blízkých. Za svůj úspěch nedlužím nic ani své zemi, ani politikům. 

Závěrečný koncert Pražského jara 2026

Sächsische Staatskapelle Dresden
Daniele Gatti – dirigent
Buratto, Garanča, Bernheim, Zanellato

Obecní dům, 4. června