Vivat Amerika 250! Nezapomínejme na staré přátelství, jak vybízel Masaryk

Spojené státy slaví 250 let. Česko-americké vztahy mají ještě delší historii. Amerika poskytovala útočiště našim exulantům již od Bílé hory. Slavné kariéry tam záhy dosáhl hned náš první imigrant Augustin Heřman, člen devítičlenné Nejvyšší rady guvernéra severoamerických kolonií a zakladatel Českého panství v Marylandu. Od 30. let 18. století pak za mořem budoval náš pobělohorský exil pozoruhodný odkaz prostřednictvím Moravských bratří. I když zdaleka ne všichni misionáři této církve byli Čechy, šlo ideově o navýsost český projekt založený na učení Husa a Komenského. Moravian University je 6. nejstarší vysokou školou v USA.

Hlavní přistěhovaleckou vlnu do USA zdvihlo potlačení revoluce roku 1848, která měla v českých zemích silný národní a protirakouský náboj. Monarchii nevnímali jako svůj stát ani ti, kteří odcházeli primárně z ekonomických důvodů. Vedeni mottem „Jsem Čech a kdo je víc?!“ toužili naši předci jako jednotlivci i komunity ukázat, čeho je náš národ ve svobodě schopen. Prioritou bylo vzdělání dětí. O vysokých aspiracích krajanů vypovídá, že v Chicagu založili pro své potomky v roce 1887 i vysokou školu. Během šesti dekád povstala impresivní česká Amerika. Měla vyspělou žurnalistiku, vlastní banky, svépomocné pojišťovny, divadla, úspěšné firmy, včetně malých i obřích pivovarů, silnou sokolskou organizaci a výstavní čtvrti a městečka. Osobnosti české Ameriky se prosazovaly ve všech oborech, včetně politiky. Stínu habsburské monarchie přesto krajané ani na americké půdě zcela neunikli. I o právo uspořádat v roce 1893 na chicagské Světové výstavě veleúspěšný Český den s hvězdným Antonínem Dvořákem museli svést tuhý boj s rakouskými úřady.

Krajané ve světové válce okamžitě rozpoznali jedinečnou příležitost vrátit národu svobodu. Přímo v den napadení bratrů Srbů Rakouskem, 28. července, zaujali Ameriku velkou všeslovanskou demonstrací v chicagském Parku Plzeňského pivovaru, 12. srpna zřídili v Nebrasce Český fond na kampaň za naši nezávislost a 25. srpna se do čela boje za svobodu postavilo nové České národní sdružení. Bezohledné vyvolání konfliktu monarchií bylo zlomem i pro T. G. Masaryka. Rychle směřoval do exilu s vizí samostatného státu.

Po amerických pobytech z let 1902 a 1907 věděl, jakou sílu má česká Amerika. Prahu tou dobou šťastnou náhodou navštívil český Newyorčan Emanuel Voska. Masaryk mu předal podrobné instrukce a on se stal na dlouho jeho nepostradatelným emisarem. Prvořadé bylo zajistit finance. Ty jinde než od amerických krajanů získat nemohl. Finanční toky postupně nabraly sílu, která byla na počátku nepředstavitelná. Velké fundraisingové akce lákaly na polku, volbu královny krásy, kabaret, krojovanou jízdu králů, věštkyni v Jedové chýši, loterii o nový automobil či prohlídku perníkové chaloupky od mistrů cukrářů. Masaryk chtěl vůči spojencům argumentovat zejména naším zapojením do boje na frontě po jejich boku. Ani v tomto směru jej česká Amerika rozhodně nezklamala. Do americké, kanadské a československé armády vstoupilo nejméně 50 000 Čechoameričanů. Jejich podíl na našem „blanickém vojsku“, které přišlo národu v nejtěžší chvíli na pomoc, tak byl čtyřicetiprocentní! Voska návdavkem vytvořil špionážní síť, která (nejen) Američany ohromila.

Slované v USA

Činili se i vlivní jednotlivci. Adolf Sabath prokázal, jak důležité je míti „českého“ poslance v Kapitolu. Na půdu Kongresu valil vše, co bylo třeba. Společně s dalším krajanem židovského původu, soudcem Nejvyššího soudu Louisem Brandeisem lobboval u prezidenta Wilsona a mobilizoval na naši stranu americkou židovskou komunitu a tím i významnou část tisku. Hodil se i „český“ velvyslanec pro balkánské státy Karel Vopička, vůbec první americký ambasador nenarozený v USA. Ovlivňoval v náš prospěch politiku USA vůči Slovanům, poskytoval útočiště tajným poslům legií, zachránil před zajetím a jistou popravou Štefánika atd.

Přes veškeré úsilí to s naší samostatností ještě na počátku roku 1918 dobře nevypadalo. Woodrow Wilson žádal pro národy Rakouska-Uherska „pouhou“ autonomii. Konec války se blížil a postoj USA bylo třeba změnit. Amerika ve válce neměla žádné „želízko v ohni“ a Masaryk správně předpokládal, že bude mít z pozice vyšší mravní autority rozhodující slovo. Na počátku května ale do Ameriky přijížděl stále jako relativně neznámý profesor. Krajané mu cíleně připravili v největších „českých“ městech velkolepé uvítání a strhli na něho pozornost tisku. Především pak měl po svém boku Charlese Cranea, chicagského filantropa, který mu pomohl už mnohokrát předtím. Znal v podstatě každého, jehož podporu Masaryk potřeboval, včetně prezidenta Wilsona. Crane Masaryka uvedl do Bílého domu a jeho syn Richard přidal „přímou linku“ na ministra zahraničí Lansinga. Byl totiž jeho tajemníkem.

Do toho senzačně zkrachovaly Masarykovy plány s legionáři na Sibiři. Ti se neubránili konfliktu s bolševiky a místo přesunu do Francie „zamrzli“ na Sibiři. Ovládli ale přitom větší území, než jaké dnes zaujímají Německo, Francie, Španělsko a země Beneluxu dohromady. Americká veřejnost hltala romantické příběhy armády téměř neznámého národa, která šla pod vedením „stařičkého“ profesora od vítězství k vítězství. To se nemohlo neodrazit politicky, zvláště když měl tento vývoj zásadní strategické implikace. Kontrolou transsibiřské magistrály naši legionáři zabránili přesunu až milionu válečných zajatců Dvojspolku ze Sibiře na západní frontu. To změnilo v kombinaci s posílením dohodových vojsk americkými vojáky rozložení sil a mělo potenciál rozhodnout válku. Wilson legie podpořil, mj. vysláním vlastních jednotek pro posílení jejich týlu. Podporu poskytl i Americký červený kříž, YMCA a především česká Amerika.

Analýza

Jsem trumpovec, hlásá Babiš, Trump ale trestá i lichotníky. Proč a kdy to může pocítit i český premiér?

24. 6. 2026 ▪ 4 min. čtení

TGM doslova jako „Pán Sibiře“ požádal Wilsona o uznání své prozatímní vlády a toho se mu 3. září dostalo. Ani to ale na samostatnost stačit nemuselo. „Vládu“ měli i Maďaři v rámci habsburské monarchie. Rakouská diplomacie byla stále silným protivníkem. Mnoho Američanů k monarchii chovalo sympatie a obávalo se rozdrobení našeho regionu. TGM a Karel I. tak ještě týdny sehrávali strhující šachovou partii, která vyvrcholila simultánními tahy obou hráčů. Karel I. nabídl federaci, TGM vydal Deklaraci nezávislosti. Americký tisk vynesl 19. října jednoznačný ortel. Dle Washington Post zaváněl císařský manifest lží, rouháním a předstíráním. Naši deklaraci naproti tomu označil za jeden nejušlechtilejších projevů touhy po svobodě v historii lidstva. Prezident Wilson učinil stejný závěr. Rakouskou nabídku odmítl. Rozhodovat o naší budoucnosti jsme už podle něho mohli jen my sami.

Masaryk na začátku války vyhlásil humanismus naším národním programem a světovou válku vnímal jako konflikt mezi demokracií a autokracií. Tím byl blízký postojům Wilsona. Silnou inspirací mu pak byla i americká politická tradice ztělesněná v Lincolnových slovech: „Vláda z lidu, skrze lid a pro lid.“ Na vzniku deklarace TGM spolupracoval s několika americkými přáteli a zakomponoval do ní i řadu Wilsonových myšlenek. Dokument nezapřel americkou inspiraci nejen hodnotově, ale i co do naznačených kontur budoucí Československé republiky. Nebylo divu, že se američtí novináři od té doby často vraceli k tezi, kterou používal i sám Masaryk. Naše první republika byla označována mladší sestrou republiky americké. Sympatie jí byly vyjadřovány i jako úspěšné nositelce Wilsonova odkazu.

Masarykův vděk

„Náš národ nikdy nezapomene, že jste to byl Vy, pane prezidente, kdo umožnil v té nejkritičtější chvíli revoluci, která nám přinesla naši národní nezávislost. Zdravíme Vás jako mluvčího politických ideálů velké americké republiky. Tyto ideály jsou totožné s ideály našeho národa.“ Takto vyjádřil TGM svou vděčnost Wilsonovi po návratu do již svobodného Československa. Spojené státy i tamní krajané náš stát dále podporovali. Americké Dny nezávislosti se de facto staly i naším národním svátkem. Do historie se zvláště zapsaly první oslavy 4. července v samostatném Československu v roce 1919, na kterých USA reprezentoval velvyslanec Richard Crane, a dále oslavy pořádané v roce 10. výročí vzniku republiky. 4. 7. 1928 byla odhalena Wilsonova socha před „jeho“ hlavním pražským nádražím. Dílo slavného Čechoameričana Albína Poláška věnovali „staré vlasti“ američtí krajané, kteří k nám na tuto událost vypravili i samostatnou loď. Charles Crane pak společně s Alfonsem Muchou k 10. narozeninám ČSR daroval Praze Slovanskou epopej. Masaryk ve svých poselstvích opět zdůrazňoval nezlomnost české vděčnosti vůči „naší velké sesterské republice“. Připomněl i své osobní vazby k USA – původ své ženy a manželství syna Jana s Američankou Frances Craneovou. Mimochodem, nemyslím si, že si vždy uvědomujeme, že dvě osobnosti s tak významnými zásluhami o naši zem – Jan a Alice Masarykovi – byly po rodičích „pravými“ Čechoameričany. Ostatně pro Masarykovy byla Alice „Elis“.

Masarykova oddanost atlanticismu dnes stojí za připomenutí. Donald Trump se principiálně vymezil vůči vizi, kterou Wilson prosadil do praktické světové politiky a TGM bytostně podporoval. Nevěří, že šířením demokracie můžeme dospět k lepší budoucnosti. Explicitně to odmítá i ve své Bezpečnostní strategii, v níž naopak vyzývá k pragmatickému respektu odvěké podstaty mezinárodních vztahů. Podle něho stát státu je a vždy bude vlkem. Z pozice síly neváhá vystupovat ani vůči evropským spojencům. Trump se ale nerovná Spojené státy. Stejně jako za první světové války vidí i dnes velká většina Američanů v Evropanech své sestry a bratry. Když odmítáme Trumpovu žádost o pomoc, odpíráme ji nejen jemu, ale celé Americe a transatlantické pouto v samé podstatě ničíme. Napětí se občas objeví i v nejlepších rodinách. Přesto její členové mají stát v těžkých chvílích při sobě.

My Češi bychom si měli vzpomenout, co vše pro nás naše „starší sestra“ nejen za první světové války nezištně udělala. Náš národ nemá ani k sebemenšímu antiamerikanismu žádný důvod. Často je u nás přesto možné zaslechnout, že na svém území nechceme žádné cizí vojáky, ani ruské, ani americké. Implicitní rovnítko mezi Ruskem a USA je coby indicie o stavu naší historické paměti až hrůzostrašné. TGM dokázal změnit náš národní osud. Tomu, že za čtyři roky přiveze z exilu po třech staletích národu samostatnost, nevěřil v roce 1914 asi nikdo. Nedokázal by to však bez Ameriky a našich krajanů, jejichž potomci s námi dodnes cítí hlubokou sounáležitost. Možná bychom se nad jedním z hlavních Masarykových odkazů, kterým byla víra v nadčasovost pouta naší země a Ameriky, měli zamyslet. Platí to i pro diskuse, zda na našem území umístit americké vojáky či jaderné zbraně. Náš národ jasné ukotvení na Západě preventivně odmítá v situaci, kdy se Rusko při svém imperiálním výpadu přibližuje k našim hranicím.

Autor je bývalý velvyslanec v Kanadě a generální konzul v Chicagu