Komu prospěje „Lepší penzijko“? Stát na něm nevydělá, varují ekonomové

Milion korun navíc slibovala střadatelům na penzi ministryně financí Alena Schillerová, když představovala reformu třetího důchodového pilíře, takzvané Lepší penzijko. Tu koncem srpna schválila vláda. Zavádí strategii životního cyklu, zvýhodňuje mladé lidi, postupně ukončuje transformované fondy a stanovuje půlprocentní poplatkový strop. Přinesou tyto změny skutečné výhody občanům i české ekonomice? U kulatého stolu Hospodářských novin o tom diskutovali ekonomové se zástupcem českých penzijních společností.

Peníze neleží na českém stole

První tři kroky debatující víceméně pochválili. Strategie životního cyklu nastaví střadatelům typ investice, který je pro danou životní fázi nejvýhodnější. Vyšší státní příspěvek namotivuje mladé lidi začít s penzijním spořením včas. A převedení starých fondů na nové pomůže nastartovat dynamičtější investování. Problematické je ale podle expertů snížení poplatků na půl procenta. „Otázkou je, co od toho stát očekává,“ podotkl ekonom a výkonný ředitel Centra ekonomických a tržních analýz Aleš Rod.

„Pokud chce využít kapitál z penzijních úspor k financování velkých domácích investic, musí tomu přizpůsobit infrastrukturu,“ zdůraznil v debatě. Půlprocentní poplatek totiž těžko pokryje vysoké náklady tohoto typu investic a povede spíše k tomu, že penzijní společnosti pošlou peníze do levnějších zahraničních ETF fondů.

To potvrdil i prezident Asociace penzijních společností ČR Radek Moc, nízké příjmy z poplatků podle něj mohou být pro některé společnosti likvidační. „Reálná nákladovost je u doplňkového penzijního spoření 0,64 procenta, poplatek je ale nižší. To nutně povede ke konsolidaci trhu, šanci na přežití budou mít jen větší hráči, kteří mají úspory z rozsahu,“ upozornil Moc.

Analýza

Německý důchodce by se měl mít čím dál lépe než český. Tamní vláda našla odvahu k reformě

29. 6. 2026 ▪ 5 min. čtení

I větší hráči pak budou mít omezené možnosti, jak peníze zhodnotit, a nebudou to nákladné projekty, jako je česká infrastruktura, zdravotnictví nebo podpora start‑upů. „Nemůžeme se pak divit, že takové projekty nevznikají a že peníze z penzijního spoření neleží na českém stole,“ shrnul očekávané důsledky reformy Rod.

Akvizice má cenovku

Problémem není nízký poplatek sám o sobě, ale jeho role v celém systému penzijního spoření, jak je aktuálně v Česku nastavený. Nižší poplatky penzijního spoření má třeba i Slovensko nebo Polsko, tam ale lidé vstupují do systému plošně, což podstatně zvyšuje a zlevňuje nábor. „Pro mladé lidi na Slovensku je účast na druhém pilíři automatická s tím, že z něj mohou do určité doby vystoupit. Správa sociálního zabezpečení jim automaticky přiřadí i správcovskou společnost,“ poukázal na rozdíl mezi českou a slovenskou situací Miroslav Zámečník, ekonom a hlavní poradce České bankovní asociace.

V Česku si musí každý střadatel založit penzijní spoření sám, což vyžaduje větší motivaci a finanční gramotnost účastníků, ale také aktivitu samotných poskytovatelů finančních služeb. Právě nábor je totiž jedním z největších nákladů penzijních společností. „Tam nemáme šanci dostat se pod těch 0,5 procenta. To znamená, že začne docházet k úbytku počtu účastníků, respektive nebude už přísun nových, takže celkově budou ubývat,“ varoval Moc.

Sami od sebe si lidé málokdy penzijko založí, alespoň ne v mladém věku. U velké části populace přetrvává přesvědčení, že se o ně v důchodu postará stát. Ten sice mladé lidi nově motivuje k penzijnímu spoření čtyřicetiprocentním příspěvkem, podle Zámečníka to ale nebude fungovat plošně a benefit využije převážně skupina, která by si spoření založila i bez tak velkorysé pobídky: „Udělají to mladí rodiče, kteří mají dostatek prostředků a dovedou daňově optimalizovat, ti k tomu mají silný motiv. Děti těchto rodičů budou hlavními beneficienty tohoto systému,“ řekl Zámečník. Pro stát to ale bude podle něj neefektivní zacílení fiskálních podnětů, takzvaný deadweight loss.

Skepticky se ekonom vyjádřil i k návrhu, aby zaměstnavatelé museli spoření povinně nabízet svým zaměstnancům. Ten projednala ministryně financí se zástupci zaměstnavatelů a označila to za krok správným směrem, ani k tomuto opatření se ale nakonec vláda nerozhodla přistoupit. „Nebyl by to ten typ popostrčení, na který by lidé reagovali,“ okomentoval to Zámečník. Úplně jinak by fungovalo plošné přihlášení všech zaměstnanců do systému penzijního spoření, ze kterého by v případě nezájmu museli aktivně vystoupit, tedy takzvaný autoenrollment.

Z pasti půlprocentního poplatku vedou podle Moce tři možné cesty: „Buď s tím poplatkem něco udělat, aby to penzijním společnostem umožnilo neztrátové podnikání, to znamená zvýšit ho, případně zavést zpět v nějaké podobě performance fee. Druhou cestou je, aby náklady třetích stran nemusely být hrazeny z poplatku za správu a třetí je automatický enrollment. A všemu by určitě pomohlo tříleté náběhové období,“ řekl v debatě. S tím souhlasili i ostatní účastníci debaty. Poplatky by podle nich bylo možné snížit i bez plošné fixace. „Určitě by stálo za to odlišit levnou správu likvidních aktiv od složitějších investic, které mají větší náklady. Pokud o ně vláda stojí, tak by pro ně měla vytvořit prostor,“ navrhl Rod.

Zásadní je ale podle diskutujících účinná akvizice nových spořitelů. Buď tedy poskytnout penzijním společnostem prostředky na efektivní nábor, nebo zapojit zaměstnance automaticky, jako je tomu v jiných evropských zemích.

Text vznikl ve spolupráci s Asociací penzijních společností ČR.