Protékající záchod nebo napouštění bazénu v období sucha. Chytré vodoměry odhalí víc než jen prasklou trubku

„Některé evropské vodárny už hledají způsoby, jak podobné situace odhalit. Vyvíjejí se i vodoměry s možností potrubí uzavřít. Není to ale jen otázka technologie. Alespoň v rámci naší legislativy nelze jen tak někomu omezit dodávku vody,“ říká Lukáš Smetana, obchodní ředitel společnosti Acrios, která dodává řešení pro dálkový odečet měřidel, od převodníků až po zakázkový vývoj IoT.

Podle Evropské agentury pro životní prostředí se v Evropské unii ztratí téměř 33 procent vody odebrané pro veřejné zásobování ještě předtím, než dorazí ke spotřebitelům. Jaké jsou nejčastější příčiny těchto ztrát?

Než se vůbec začneme bavit o únicích, je důležité si uvědomit jednu věc. Přesná čísla nikdo nemá, i když existují různé pracovní skupiny, které se situaci snaží zmapovat. V současnosti měříme úniky především z pohledu vodárny, tedy to, co vodárně uniká a co nefakturuje. Neberou se přitom v potaz úniky, které vznikají za fakturačním vodoměrem, na úrovni samotného domu. Jedna věc jsou tedy ztráty v síti, které mohou být obrovské, druhá úniky v domácnostech.

Jsou větší než to, co zjišťují vodárny?

Nevíme. Myslím si, že až to jednou zjistíme, budou to velmi zajímavá čísla. Dnes se ale pozornost soustředí především na ztráty ve vodárenské síti. Únik za fakturačním vodoměrem už do této bilance nespadá a spotřebovaná voda se standardně fakturuje, takže motivace vodárny sledovat jej je jiná než u ztrát ve vlastní síti.

Jak dlouho může únik v síti probíhat, než si ho vodárenská společnost všimne?

Klidně i roky. Úniky, které vzniknou při prasknutí potrubí, se většinou řeší v řádu hodin nebo dní. Dlouhodobější úniky spojené se stárnoucí infrastrukturou, prosakováním vody nebo špatným těsněním jsou ale mnohem méně nápadné. Nesleduje se každé procento ztrát. Proto Evropská unie začíná tlačit na to, aby se s vodou hospodařilo efektivněji.

Jak nám v tom mohou pomáhat chytré technologie?

Cílem je mít informaci o úniku co nejdříve. K tomu dnes existuje celá škála nástrojů. Když praskne potrubí, vznikne akustická vlna a některé vodoměry mají, zjednodušeně řečeno, mikrofony, které tyto zvuky „poslouchají“.

Nové vodoměry umějí hlásit různé typy poruch. Vědí, kolik vody proteče dopředu i zpátky, což mechanický vodoměr vůbec nezachytí. Umějí monitorovat teplotu i průtok. A pokud průtok nikdy neklesne na nulu, je zřejmé, že někde něco protéká.

Krásným příkladem je instalace chytrých vodoměrů firmou Netmore, která jich v Anglii nasadila 250 tisíc. U 12 tisíc domácností se díky tomu zjistil nějaký problém, například protékající záchod nebo bojler. 8500 domácností dokázalo problém vyřešit samo a ušetřilo se tím deset milionů litrů vody. Přesně to bych rád viděl i u nás.

Máme různé typy technologií. Co rozhoduje o tom, který typ použít?

Na to není jednoduchá odpověď, proto dnes spousta vodáren stále nakupuje staré mechanické vodoměry. Je to podobné jako při výběru auta nebo mobilu.

Ve chvíli, kdy vodárna oznámí, že plánuje obměnu, přijde řada obchodníků s různými technologiemi a zorientovat se v nabídce není jednoduché. V takové situaci je nejjednodušší nic neriskovat a vrátit se k osvědčenému. Často vídám, že pod tíhou množství marketingových nabídek nakonec vypíší výběrové řízení na totéž, co nakupovaly posledních deset dvacet let, a skončí znovu u starých mechanických vodoměrů. Připraví se tím o všechny výhody, o kterých jsme mluvili.

Debata by se proto měla posunout od otázky, které technologické řešení je nejlepší, k tomu, jak chce vodárna příštích deset až patnáct let fungovat.

Aby ta vodárenská síť byla smart, je nutné vyměňovat všechny měřáky, nebo existuje jiné řešení?

Řešení existuje. Jsou například zařízení, díky kterým jsme schopni získat data i ze starších měřidel. Typický scénář ale v praxi je, že vodárna nakoupí staré mechanické vodoměry za řekněme osm set korun a o měsíc později si řekne, že chce dálkové odečty. Systém na jeden vodoměr ji pak stojí přes čtyři tisíce, přitom vodoměr, který má komunikaci už v sobě, se dá koupit kolem dvou tisíc korun.

A tady se vracím k tomu, že by bylo dobré vést debatu o tom, kde chce vodárna být za deset nebo patnáct let, a podle toho dělat rozhodnutí. Nemůže fungovat v pětiletkách, pořád měnit technologie a překopávat infrastrukturu. Vzniknou jí tím obrovské nárazové výměny a za chvíli nikdo nebude vědět, jakou technologii kde má. Výrobci si všechny změny nechají zaplatit a vodárna nakonec skončí frustrovaná se sedmi systémy, z nichž každý pokrývá jen část sítě.

Jak je to s daty?

Narážíme na jeden problém: lidé se na data nedívají. Podívají se jednou dvakrát, ale protože se čísla nemění skokově, není tam žádná motivace. Aplikaci zavřou a dál ji nesledují.

Mám z vašeho povídání pocit, že technologie spíše pomohou spotřebitelům, kteří získají větší kontrolu nad úniky v domácnosti, než samotným vodárnám.

Vodárny budou postupně pod větším legislativním tlakem, aby se ztrátami vody systematicky pracovaly. Příkladem je evropská směrnice o pitné vodě. Členské státy měly do ledna letošního roku vyhodnotit míru úniků, přičemž hodnocení zahrnuje alespoň velké dodavatele vody. Do ledna 2028 pak Evropská komise stanoví prahovou hodnotu ztrát. Státy, které ji překročí, budou muset následně připravit akční plán na jejich snížení. Pro vodárny je to další důvod, proč mít o stavu vlastní sítě kvalitnější data.

Mění podle vás evropský tlak na hospodaření s vodou digitalizaci vodáren, nebo je to spíš přirozený vývoj?

Když se dnes ptám vodáren, proč se digitalizací zabývají, odpovědi jsou různé. Některé ji vnímají jako součást konceptu smart city, jiné v ní vidí úspory, například za pochůzkové odečty, nebo chtějí mít lepší přehled o své síti. Pro vodárny je tedy digitalizace do jisté míry přirozeným vývojem, prvotní impulzy jsou ale různé.

Mluvil jste o tom, že sledovat data je nuda. To je ale ideální prostor pro AI.

Určitě. Nepotřebujete aplikaci plnou grafů, ale upozornění, když je něco špatně, a informaci, jak situaci řešit. Dnes máme obrovské množství dat, která člověk sám nedokáže procházet.

Paradoxně ale vodárny často chtějí data téměř online, i když je dříve dostávaly třeba jednou za rok. Čím častěji data získáváte, tím víc musíte řešit, co s nimi. Navíc častější měření znamená větší zařízení a vyšší dopad na životní prostředí. A pokud do práce s daty zapojíte AI, přichází na řadu i kyberbezpečnost. Klíčová je proto strategie. Budoucnost vidím v hybridním modelu: u velkých odběrů mohou být data třeba v patnáctiminutových intervalech, zatímco u domácností postačí jednou denně nebo týdně.

Co všechno data umožňují, kromě toho, že vidí někde nějaký únik?

Dnes už některé vodoměry dokážou měřit i teplotu nebo v zimě detekovat zamrzlé potrubí, případně upozornit na riziko jeho prasknutí. Setkali jsme se také s poptávkami po řešeních pro detekci napouštění bazénů. V některých evropských zemích totiž mohou v období sucha platit omezení spotřeby vody i pro ně.

Některé vodárny proto hledají způsob, jak z dat poznat, kdy k takovému odběru dochází. Ne proto, aby zákazníkovi automaticky vypnuly vodu, ale aby mohly situaci prověřit a případně ho na platná omezení upozornit.

Budoucnost vody a vodárenství

Stáhněte si přílohu v PDF

Směřujeme k tomu, že kromě odhalování napouštění bazénů budou vodárny vědět i to, kdo porušuje zákaz zalévání?

Myslím si, že ano a že je to otázka několika let. Vodárny, které už dnes data sbírají, se na tuhle možnost minimálně dívají. U nás není legislativa nastavená tak, že bychom mohli úplně zastavit přívod vody, ale v některých zemích to možné je. Víme o tom, že se už vyvíjejí vodoměry s možností potrubí uzavřít. Trh se na tyto možnosti připravuje a je to směr, kterým míří.

Rád bych byl optimista a doufal, že vodárny nepůjdou cestou restrikcí, ale spíš edukace. U vody bych rád viděl něco podobného jako kampaň na třídění odpadu. Začalo to ve školkách, děti tlačily na rodiče i prarodiče a dnes třídí skoro každý.

Jaký očekáváte další vývoj?

Tlak z Evropské unie bude v příštích letech narůstat. Čím dřív budeme vědět, kolik vody kde uniká, tím dřív na to můžeme reagovat. Nebude to změna přes noc, je k tomu potřeba dlouhodobá strategie. A pokud vodárna nebude mít vlastní strategii, Evropská unie ji určí za ni. Nevylučuji ani to, že se do budoucna bude více zohledňovat místní dostupnost vody v její ceně.

Článek vznikl ve spolupráci s Acrios Systems.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Budoucnost vody a vodárenství.