Vstupné do národních parků vybírat nebudeme. Jsou pro všechny, míní náměstek ministryně Tesař

HN: Co tedy, hrabanka? Pryskyřice?

Obojí. Když se dnes podíváte do Pravčického dolu, tak položené stromy i ty nastojato jsou ohořelé, ale neshořelé. Nejvíc hoří hrabanka a zelené stromy plné pryskyřice. Když přidáte zelenou větev jehličnanu do ohně, tak to zapraská a hoří plamenem. Takže když chytne hrabanka, foukne vítr a hodí jako katapultem tu hrabanku do koruny plné pryskyřice, je to hned. Suché padlé dřevo požár zase tolik nepřiživovalo. Takže kdybychom to odváželi, je to špatně, když se to nechá ležet, je to také špatně. Objektivně říkám, že položené dřevo sice komplikuje hašení a přístup do terénu, není však příčinou tak rozsáhlého požáru.

HN: Větší podporu samotěžby kůrovcového dřeva nemáte v plánu?

Samotěžbu podporujeme, ale v nejchráněnějších oblastech národního parku říct „Franto, vezmi si pilu a pojď si pro dřevo“ smysl nedává a porušovali bychom zákon.

HN: Jak moc se tedy na požáru podílel kůrovec?

To záleží na pohledu. Fakt, že se kůrovec tak rozšířil, je daný tím, že jsme mu připravili potravu. Dříve se smrk sázel proto, že je nejekonomičtější. Původně však rostl v podmínkách, které neodpovídají dnešním podmínkám. Dříve měl více vláhy a díky tomu uměl i v monokultuře s kůrovcem bojovat lépe. Dokázal ho utopit ve smůle. Přirozené stanoviště smrku je buď ve vlhkých roklích, nebo je to poslední vegetační pás na horách. Všude jinde je nepřirozený. Takže jsme stylem hospodaření kůrovci připravili půdu. Ale podobně se hospodařilo i v Rakousku a Německu.

HN: Takže problémem je hodně vysázeného smrku?

Částečně. Každý, kdo na zahradě smrk má, ví, že se pod ním hromadí jehličí. Tam, kde smrková monokultura roste 80 let, jehličí za tu dobu vytvoří poměrně mocnou vrstvu hrabanky. Ta v tomto počasí chytne i od nedopalku. Druhý moment je ten, že morfologie místa požáru je z hlediska požární ochrany jedna z nejkomplikovanějších. Vysušený les, skalní průrvy, když se k tomu přidá vítr, riziko je enormní. Navíc to riziko stále trvá. 

HN: Co může udělat stát pro park a co z toho bude na ministerstvu?

Tohle musí dát státní správa znovu na stůl. Tam, kde ochrana přírody ohrožuje majetek nebo lidi, je jasné, čemu dát přednost. Nemáme národní parky v dimenzích Yellowstonu. Čím větší prostor necháte, aby fungoval samostatně, tím snáze si s tím příroda poradí. Hoří neustále na celé severní polokouli, ať je to Sibiř či Aljaška. Jenže my jsme s tím ve střední Evropě konfrontováni poprvé. Nepochybně si budeme muset s hasiči říct, jak postupovat dál na území národního parku.

HN: O čem budete mluvit?

Debata může být o zřízení nádrží okolo parků, i když tady je k dispozici Labe. Je ale zřejmé, že toto území je třeba hasit shora, tady šlo na zemi o životy hasičů. Těch variant, které musí projít debatou, je dost. A netýká se to jen národního parku.

HN: Poradí si příroda s obnovou po požáru sama, nebo do toho aktivně vstoupíte?

Nyní už na spáleništi pomalu roste tráva a příroda si s tím poradí. Dokonce lépe, než kdyby tam člověk naběhl se sazenicemi. Zhruba třetina území je v přírodním stavu, do kterého se nezasahuje. Dvě třetiny jsou zásahové, což neznamená hospodářský les, kde by se těžilo po hektarech, ale postupnou přeměnou se míří k přirozenému porostu, přestože tomu člověk pomáhá.

HN: Říkáte, že si příroda poradí. Ale proces obnovy jde přes několik fází, nejprve bylinný porost, pak náletové stromy, potom teprve dlouhověké stromy. Sto let, žádná míra. Budou lidé, obce a podnikatelé ochotni tak dlouho čekat na obnovu?

V národním parku by čekat měli. Je to území, o kterém jsme řekli, že tady nebudeme hospodařit, a to není jen idealistická myšlenka. Hospodařit můžeme na 98,5 procenta území Česka. Národní parky tvoří jen to 1,5 procenta. A určitě můžeme říct, že tato společnost je natolik bohatá, že o 1,5 procenta si může dovolit prohlásit „budu to jen pozorovat“.

HN: Ale jsou tam místní podnikatelé a vy jim řeknete – teď tady v tom parku budou 50 let jen náletové břízy...

Podnikatelé potřebují, aby tam přijeli lidé a oni mohli rozvíjet turistický ruch. Takhle velké místo, kde by hořelo, v Česku nemáme. A obnova území bude neuvěřitelně dynamická. Ano, máte pravdu, že vzrostlý les tam bude možná až za 200 let, ale to dnes nikdo neví. V Českém Švýcarsku hořelo v roce 2006 pod Havraním vrchem a dnes už tam vidíme druhou fázi. Jsou tam vzrostlé břízy a mezi nimi už semenáčky dubu. I to, že v místě byl požár, je informace. Lidé tam jezdí i tak a stát obnova nestála ani korunu.

HN: Oznámili jste, že dáte 100 milionů korun na obnovu infrastruktury zasažených obcí. Už víte, jak budou podmínky dotace vypadat?

Ještě na tom pracujeme. Zatím je tam 100 milionů, pokud to nebude stačit, budeme pokračovat. Ale konkrétní příjemce a pravidla zveřejníme zhruba v polovině srpna, tady nechci předbíhat. Základní informace jsou, ale bude to vypilované na zmíněný termín.

HN: Tak aspoň nastiňte hlavní příjemce peněz. Obce, podnikatelé, infrastruktura, nebo i jednotlivci, kteří přišli o dům?

Pro obce na opravu infrastruktury, na Pravčickou bránu, soutěsky, uvidíme. Velká část území zůstala nedotčena. Prostředky však půjdou také na prevenci. Teď máme v parku jen pět strážců přírody a osm lesníků. To pro monitoring takového území není mnoho. Peníze proto půjdou i na to, jak zvýšit dohled. Například na Šumavě máme připravené tři hlídkové věže. Hlídat bude také technika a bude sledovat, zda se někde neobjevil dým. To nás něco bude stát, ale je to třeba. Stejně jako hasiči před lety říkali, že letadla potřebujeme, přesto se škrtla. Tohle se vždycky řeší, až když se něco stane.

HN:  Poradíte si s tím sami ze svého resortního rozpočtu?

Na zmíněný první krok máme prostředky z vlastních zdrojů. Nepochybně budou stejně postupovat i ostatní ministerstva. Pod vnitro patří hasiči, říkali, že dlouhodobě volají po technice, i ministerstvo zemědělství bude muset reagovat. Vždyť doposud největší požár byl na ploše necelých 170 hektarů. Každý resort k tomu bude muset do budoucna přistupovat jinak. Půjde také o změnu legislativy, například zakázat vstup do parku není vůbec jednoduché.

HN: Uvažujete o nějakých větších změnách omezení pohybu v parcích, o kterém se mluvilo jako o možné prevenci?

Aby park mohl říct, že na určité místo nesmíte, musí vydat opatření obecné povahy. Je to úředničina. Ale abychom omezovali vstup? To nejsme v Americe. Tam většinou mají vjezdové brány a lidé jsou na to zvyklí. Třeba v Yosemitech je takzvaný overturismus extrémní a za pár let tam podle mě budete kupovat budoucí povolení ke vstupu, takzvaný permit, aby se vaše děti tak v 35 letech podívaly na Half Dome. U nás je to v menším a nemyslím si, že nazrál čas, abychom prodávali vstupenky do národních parků. To území je opravdu přístupné lidem. 

HN: Co je tedy podle vás cesta?

Nabídnout lidem, že v místě mohou najít ještě něco jiného. V Krkonoších jdou všichni na Sněžku a například na Rýchorech není ani noha. V lesích, kde je to minimálně stejné jako v nejcennějších oblastech centrálních Krkonoš a jste tam sami. Informační tabule tam jsou a nakonec si to pivo a guláš na Rýchorské boudě dáte také. Hlavní by měla být edukativní činnost – informování veřejnosti. To je náš úkol. My chceme, aby tam lidé chodili a aby věděli, co tam mohou vidět, aby se nebáli utrhnout si borůvku.

HN: Máte za ministerstvo nějaké návrhy, jak zlepšit ochranu proti požárům v parcích?

Bude k tomu potřeba přistoupit v celé republice komplexně a to je dobře. My jsme si doteď mysleli, že podobné požáry jsou jen v Řecku nebo ve Španělsku a nás se to moc netýká. A když ano, tak si s tím umíme poradit. Teď víme, že se nás to sakra týká a že do budoucna bude nutné poradit si s tím lépe.

Změna klimatu byla pro požár v Českém Švýcarsku klíčová. Za 60 let se teplota zvedla o více než dva stupně

21. 10. 2022 ▪ 7 min. čtení

HN: Sešel jste se s řediteli národních parků; o čem jste mluvili?

Chtěl jsem slyšet, jaké jsou z jejich pohledu na jejich území slabá místa. A to z hlediska dokumentů, vyhlášek či pravidel. Jinými slovy, co oni si myslí, že je potřeba v této oblasti udělat. Je nutné přemýšlet ve dvou směrech – na jedné straně je to ochrana přírody a na druhé turistický ruch.

HN: A co vám k tomu řekli?

Každý park je trochu jiný, každý ředitel je trochu jiný a problémy má také každý jiné. V Krkonoších je to Sněžka a tisíce turistů, kteří se koncentrují na jedno místo. Vysvětlovat lidem, že cesty jsou vyhrazené z určitého důvodu, do toho ještě dvě třetiny Poláků. To je něco jiného než debata o tom, jestli na Šumavě potřebujeme otevřít cestu na Modrý sloup. Nepochybně bude nutné zajistit větší akceschopnost, abychom reagovali co nejdříve, aby se státní správa pokusila snížit riziko na některých místech. Jedna věc je prevence a druhá je schopnost reakce, když se něco přihodí. Prevence je daleko důležitější, což si uvědomujeme, a budeme muset najít metody, jak i v chráněném území, které je nepochybně cenné, ale z hlediska požárních předpisů a zkušeností těžko hlídatelné, k tomu přistoupit jinak. Jak přesně, to je věc diskuse a praktické výsledky nepřijdou hned. V Českém Švýcarsku ještě stále hoří.

HN: Budete usilovat o to, aby se pozemky v okolí Pravčické brány dostaly zpět do rukou státu?

Ten objekt tam stojí přes 130 let. Vždycky se tam vybíraly peníze, po válce to byl německý konfiskát, po revoluci to v první polovině 90. let stát prodal. Už tenkrát ochrana přírody říkala „nedělejte to, je to špatně“. Pravčická brána je zvláštní v tom, že turisté, kteří jdou národním parkem, musí projít přes soukromý pozemek, kde jeho vlastník vybírá vstupné, ale je to v podstatě mýto přes pozemek. Zároveň tam provozuje bufet, tak to má dva úhly pohledu.

HN: Jaké?

Nepochybně se stala obrovská chyba v tom, že se pozemky prodaly, ačkoliv v tom mají orgány ochrany přírody čisté svědomí. Dneska je ta rovnice složitá. Minulé vedení ministerstva nechalo připravit studii, jak na Pravčickou bránu udělat jinou cestu. Jenže je dost náročná, v podstatě ferrata, takže se vám zúží možnost, jak se tam dostat. Pak je tu možnost to vykoupit. Jsme demokracie, a pokud má někdo soukromý majetek, tak ho má k užívání či vydělávání. Pokud jej má podle předpisů, tak co s tím uděláte? Ozývají se tady názory „tak na něj zatlačte“. To podle mě není fér, aby stát používal takové nástroje. Je to složitý problém, který nemá jednoduché řešení kromě toho, dát na stůl velké peníze. 

HN: Na Pravčickou bránu proudí statisíce lidí, ale ostatní části parku jsou volné. Na mapě je vidět, že České Švýcarsko je mnohem méně protkané cestami, než je tomu na saské straně. Takhle se však soustředí většina turistů do jednoho místa; to vám nevadí?

V Německu je tam cest skutečně více, ale je to trochu jinou morfologií oblasti. Zčásti to je tím, že na saské straně jsou místa lépe dostupná. Z hlediska ochrany přírody je takzvaný overturismus problém. To je Sněžka, Pravčická brána, Adršpach a další, kam proudí spousta lidí. K tomu jsou zase dva přístupy.

HN: Jaké?

Buď koncentrujete desetitisíce turistů do jednoho místa, které „obětujete“, a zbytek necháte v klidu. To je pro některé druhy skutečně nezbytné k přežití. Třeba když hnízdí sokol, potřebuje klid. Jinak se vyplaší, odletí a mladé nevyvede. Pak je tady druhý přístup v podobě rozptýlení lidí od oblasti, aby všichni nešli jen na Pravčickou bránu, toho jsem příznivcem já. Když někam jedu, chci z místa vidět co nejvíce. Kouknu se na mapu, co je v okolí zajímavého a jestli tam nebudou ty davy nebo stánek s pivem. Takový typ turistů je ale v menšině. Lidé chtějí na Sněžku, chtějí na bránu, na lodičky. Kdybych se chtěl v Krkonoších kouknout na východ slunce, tak zrovna na Sněžku nepůjdu. Půjdu jinam, kde budu sám a nebudu nic porušovat, čehož se lidé také často zbytečně bojí.

HN: Bojí se porušování pravidel?

Ano. Moc se neví, že v národním parku s výjimkou klidové zóny můžete vlézt prakticky kamkoliv. To není tak, že si v národním parku nesmíte utrhnout houbu, vzít si borůvky nebo se projít. Mimo cesty se nesmí jen v klidové zóně, to je klasická ukázka toho, že lidé nevědí, jak se v parcích chovat. Místo toho mají zafixované „otevřete nám tady park a my tam nebudeme smět chodit“, to ale není pravda.

HN: Zóny tady však byly.

Ale změnily se. Máme takzvané managementové zóny, kde se nedělá nic nebo jen velmi málo. Pak je v žebříčku nad tím kulturní krajina a nejvýše klidová zóna. Ta navíc nemusí být na tom území napořád. Necháte to 10 let odpočívat a pak si řeknete, že to stačilo a splnilo účel. Když je příroda v přirozeném stavu s výjimkou například fenoménu hnízdění ptáků nebo podmáčené louky, tak je přírodě jedno, když tam ten člověk projde. Ale nesmí jich tam projít 100 tisíc a ještě se chovat neurvale, to se pak samozřejmě zničí. Drtivá většina toho, co v národním parku nesmíte, je stejná jako v kterémkoliv jiném lese.

HN: Takže si tam nakonec můžu dát tu karimatku?

Je tábořit a nocovat, což je dlouhá právní bitva několik let zpátky. V národním parku se nocovat nesmí, takže ani natáhnout celtu a lehnout si do spacáku pod širák. Zvěř by měla mít klid a je to území, o kterém jsme řekli „tak tady ne“. V chráněné krajinné oblasti nemůžete tábořit jinde než na vyhrazených místech. Tedy nesmíte si tam postavit stan. S batohem, spacákem a celtou můžete přenocovat.