Vědci se často zlobí, že jim politici nebo veřejnost nenaslouchají. Jenže leckdy si za to mohou sami, říká v rozhovoru s HN Jan Jakub Surman, polský historik, který nyní píše dějiny vědy v Československu. A zajímá ho i to, jakou roli hrají vědci v současné společnosti. Surman, který, ať už aktivně či pasivně, ovládá více než 10 jazyků, získal velkou prémii Akademie věd a sestavil tak vlastní vědecký tým. Působí v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd.
Věnujete se hlavně vědcům za první republiky. Proč je to zajímavé?
V meziválečném Československu byla vědecká komunita mimořádně heterogenní. Vedle české univerzity tu byla německá univerzita, ale i ruská a ukrajinská. A taky židovští vědci – a ti všichni působili v relativně malé Praze. Nebylo běžné, aby v takovém městě byly čtyři univerzity s různými jazyky. Všechny kolem sebe samozřejmě zformovaly komunity. Já se tedy chystám napsat dějiny československé vědy skrze zkoumání těchto různých komunit. Půjde převážně o meziválečné období, ale i o to, jak se toto heterogenní prostředí radikálně změnilo po roce 1945.
Článek již není odemčený!
Váš známý vám umožnil přečíst si článek zdarma, ale uplynula doba, po kterou je článek odemčený.
Pro neomezený přístup ke všem článkům na našem webu si můžete zakoupit předplatné za 40 Kč.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
