Rada vědcům: přestaňte veřejnost jen poučovat, jinak vám nebude věřit. Jako během covidu

Není to tak, že věda je jen jedna, tedy že je jedno, jestli třeba matematik mluví česky, nebo německy?

Existuje rozšířená představa, že věda je univerzální – že matematik dělá totéž, ať je jeho jazykem ruština, ukrajinština, němčina, nebo čeština, takže spolu mohou bez problémů komunikovat. Historici vědy ale vědí, že to absolutně není pravda. I u přírodních věd velmi závisí na jazyku, v kterém jsou vykonávány. Věda závisí na kulturním prostředí, v němž se pohybuje. Klíčový je také například způsob, jakým se termíny do jednotlivých jazyků překládají.

Jak se tedy vědci v Československu lišili podle různých národností?

Různé vědecké komunity v Československu měly na začátku velmi rozdílné představy ohledně fungování vědy, například ohledně toho, co je objektivita. Důvodem byl jejich původ v rozdílných prostředích – v habsburské monarchii u Němců a Čechů a v Ruské říši v případě Rusů a Ukrajinců. My zkoumáme, co s tím udělal dvacetiletý společný pobyt v jednom státě, zda se způsob práce těchto komunit dál rozcházel, nebo sbližoval. Máme pracovní hypotézu, že docházelo ke sbližování, i když je nadále rozděloval jazyk. V tom případě by se tedy dalo říct,
že vznikalo něco, co bychom mohli nazvat československou vědou.

Vedlo soužití vědců z různých jazykových prostředí v jednom státě k tomu, že se zlepšovali? Stali se z nich díky tomu lepší vědci?

Lingvisté spolu velmi úzce spolupracovali. Také soupeřili, ale bylo to takové to soupeření v dobrém. Často se scházeli, byli v kontaktu. Určitě to jejich vědeckou práci zlepšilo. Některé jiné obory žily spíše vedle sebe. A někde dokonce mělo soužití negativní efekt. Ve třicátých letech proti sobě stál koncept německé fyziky a židovské fyziky, která byla teoretičtější. Tento rozdíl Němci využívali ke snaze odstranit židovské vědce z německojazyčných univerzit všude v Evropě. Zajímavým případem jsou historikové – známe velké spory mezi německými a českými historiky. Ale byť se svářili, velmi intenzivně spolu komunikovali prostřednictvím různých polemik.

Věnujete se i rozdílům ve vývoji vědy na Západě a v komunistickém bloku. Přetrvaly tyto rozdíly dodnes?

V době covidu jsme jasně viděli, že reakce lidí na vystupování vědců byla v západní a východní části Evropy velmi rozdílná. Dobře to je vidět třeba na srovnání Německa a Česka – důvěra ve vědu byla v Německu vyšší. Lidé se chovali podle toho, co jim řekla komise sestavená z vědců. Také politici se o doporučení vědců enormně zajímali a víceméně všechna pak implementovali do reálného života. V Česku to bylo jiné, rozhodovali spíše politici než vědci.

Syn slavného českého fotbalisty vydává knihy v Oxfordu. Vysvětluje, co čeká Ukrajince a Rusy po válce

27. 6. 2022 ▪ 6 min. čtení

Má tedy věda třeba v Německu vyšší prestiž než v Česku?

Nedávno jsem viděl údaje o tom, jaké profese lidé v jednotlivých zemích nejčastěji vyhledávají na internetu. V Německu to bylo slovní spojení „jak se stát profesorem“. To vypovídá o tom, že povolání profesora, tedy vědce, se v Německu těší velmi vysoké reputaci. Práce v akademické sféře je druh kariéry, o kterou mají mladí Němci stále zájem. V Česku to velmi pravděpodobně tak není, vědci se tu netěší takové prestiži jako v Německu nebo ve Francii. Ve střední a východní Evropě je míra nedůvěry k vědě výrazně vyšší než v západní Evropě.

A kořeny toho leží v komunismu?

Předpokládám, že důvodem je komunistické období – vědci během něj byli součástí systému. Byť samozřejmě existovali i vědci v disentu. Po roce 1989 v akademické sféře nedošlo k žádným velkým personálním změnám. Vědci z devadesátých let byli prakticky ti stejní vědci jako z doby komunismu. Tento způsob spojení vědců s politikou přispěl k tomu, že v ně občané měli menší důvěru. Velmi jasně je to vidět v Polsku, a to především nyní, kdy je u moci konzervativní vláda. Na druhou stranu, komunisté také často používali vědce jako obětní beránky v rámci různých kampaní. Před nástupem komunismu to v celé střední a východní Evropě bylo jinak – profesoři byli velmi uznávané osobnosti, které lidé často poznávali na ulicích. Těšili se výborné pověsti. V Německu, jak jsem řekl, to do jisté míry přetrvalo dodnes.

Co dělají špatně samotní vědci?

Když vědci mluví mezi sebou, jsou velmi opatrní v používání slov jako pravda nebo objektivita. Protože dnes už víme, že vědecký proces takto nefunguje. Používají se třeba různé modely, o nichž vědci vědí, že se více či méně blíží „pravdě“ a že s tím, jak se budou zpřesňovat, bude se zpřesňovat i naše míra poznání. Ale nemůžeme ji označit za pravdu, když víme, že jde jen o model. S veřejností vědci komunikují úplně jinak – obvykle k ní promlouvají jako kazatelé, kteří přesně znají pravdu. Vezměte si třeba model černé díry. Když byla vytvořena její první fotografie, byla velmi neúplná a během let se postupně výrazně zpřesňovala. Ale s veřejností vědci od začátku komunikovali ve stylu – podívejte se, takhle vypadá černá díra. Na Netflixu je o tomto případu k dispozici zajímavý dokument.

A to, že vědci s lidmi komunikují špatně, se podle vás projevilo i v covidu?

Jedním z nejvýraznějších příkladů bylo to, co vědci říkali o šíření covidu prostřednictvím kontaktu ruky s nějakou plochou. Během prvního roku a půl jsme byli přesvědčováni, že i tímto způsobem se covid může přenášet. Poté nám ale vědci sdělili, že tomu tak není – a přitom k tomuto odlišnému závěru došli víceméně na základě stejných dat. Od začátku věděli, že RNA viru se skrz dotek přenáší, ale nebyli si jistí, jestli přitom virus stále zůstává aktivní a může vás nakazit, nebo ne. Ale s veřejností takto nekomunikovali – prostě řekli, že nákaza možná je a že by lidé měli nosit rukavice třeba v obchodě. Dnes už víme, že se takto nakazit nemůžeme a nošení rukavic bylo zbytečné. Vědci tedy tehdy s veřejností nekomunikovali s opatrností, s níž jinak komunikují mezi sebou. Důvěru veřejnosti v jejich práci to samozřejmě oslabilo. Výjimkou bylo Německo, tam vědci i třeba v televizních vystoupeních říkali, že si ohledně nákazy prostřednictvím dotyku nejsou jistí.

Co by tedy měli vědci dělat jinak?

Vědci by se podle mě měli naučit komunikovat s veřejností tak, že ji budou brát vážně, nikoliv že ji budou jen poučovat. Protože pokud v tom nepřestanou, neuspějí a vzbudí ve veřejnosti nedůvěru, jak jsme viděli v covidu.