Mou vlast bere do ruky Vídeň. Pražské jaro začíná nejočekávanějším a nejdražším koncertem za roky

Dirigent Daniel Barenboim sedí u piana, na klaviatuře popelník, v popelníku odložený doutník a kolem mraky kouře. "Má vlast je mimořádná skladba i projev národovectví. Nevzpomenu si na jinou zemi, která by měla tak vlastenecké hudební dílo," vypráví, zatímco prstem vyťukává motiv z díla Bedřicha Smetany.

Čtyřiasedmdesátiletý izraelsko-argentinský dirigent, jenž žije v Berlíně, o české hudbě nemluví jen tak do větru. Barenboim se v uplynulých měsících postaral o nevídanou obrodu Mé vlasti. Skladbu z roku 1879 nejprve s berlínskou Staatskapelle a pak s proslulými Vídeňskými filharmoniky uvedl v Berlíně, Vídni a Paříži. Dnes ji zahrají v Mnichově. Ale teprve zítra přijde to hlavní − zahájení letošního ročníku festivalu Pražské jaro.

Díky účasti renomovaného dirigenta i vídeňského tělesa je koncert v Obecním domě nejočekávanějším startem festivalu za mnoho let. A mimochodem také nejdražším. Festival částky nezveřejňuje, dle odhadů však koncert mohl stát až 10 milionů korun. Srovnatelně nákladné bylo v novodobé historii Pražského jara snad jen angažmá London Symphony Orchestra před dvanácti lety.

Daniel Barenboim není jediný, kdo teď Mou vlast zná nazpaměť. Zatímco dirigent s českou partiturou křižoval Evropou, v patách měl štáb dokumentaristy Martina Suchánka. "Považuji za klíčové, že náš film zachycuje celý proces od zkoušek Mé vlasti s orchestrem až po závěrečné aplausy na koncertech," vysvětluje Suchánek, když stiskne mezerník a na monitoru zmrazí obraz dirigenta rozprávějícího s doutníkem v ruce.

Do střižny v pražských Vršovicích přišel Martin Suchánek v kvapu. Stejně jako Barenboima jej čeká hektických pár dní: dnes dirigenta doprovodí do Mnichova, se čtyřčlenným štábem bude natáčet také na Pražském jaru a v neděli snad do svého snímku pořídí poslední záběr − Barenboima hrajícího na Smetanův někdejší klavír.

Film, o nějž ještě před dokončením projevují zájem zahraniční televize, však už teď obsahuje cenné záběry. Kdo si byl vloni v Praze poslechnout Barenboima, jak diriguje Brucknerovu Pátou, musel se spokojit s okamžikem ze třetí věty, kdy se rozvášněný dirigent s taktovkou vytočil z osy a mrkl do publika, zda dává pozor. Víc očního kontaktu nebylo.

V Suchánkově filmu je však Barenboimovi vidět do tváře, což je úplně jiný zážitek. Pro ty emoce a úšklebky, tělesné reakce, které v dirigentovi Smetanova hudba vyvolává. Nechává se jí vláčet do stran, tančí vestoje. Napřahuje ruce a Mou vlast, jako by se mu snad zhmotnila před očima, šteluje jako technik či snad operující chirurg. Potápí se do ní rukama, taktovkou cuká s tempem jako s loutkou na provázku. Když se mu jedna pasáž nezdá, opovržlivě si změří nástrojovou sekci a hned hudebníky hubuje. Záhy zase zjihne.

Barenboim diriguje takřka bez přestání. Kromě toho, že v německé metropoli vede orchestr Staatskapelle Berlin a tamtéž novou hudební akademii, dále provozuje mládežnické těleso hudebníků z Blízkého východu. Angažuje se v politice, hraje na klavír. Prakticky nepřetržitě létá z jednoho konce světa na druhý. "O to víc oceňuji, s jakou odpovědností přistoupil k Mé vlasti," podotýká ředitel Pražského jara Roman Bělor.

Rozpráví v kanceláři v pražské Hellichově ulici, nedaleko od parku Kampa, kam se bude páteční zahájení festivalu přenášet na velkoplošnou obrazovku. Mnozí koncert raději zhlédnou v přenosu České televize, zájem přijít na Kampu však na Facebooku deklarovalo přes dva tisíce lidí. "Vloni jsme projekci na Kampě uspořádali poprvé a zradilo nás počasí. Letos také může lehce mrholit, aspoň by už ale mělo být teplo," doufá Bělor.

Při dotazu na Barenboima vyzdvihuje, že slavný dirigent prosadil Smetanovu hudbu na program i jinde než v Praze. "Díky němu se Má vlast dostala na evropské výsluní," říká Bělor a zjevně potěšený si představuje, jak před pár měsíci čtrnáct stovek Francouzů odcházelo z koncertu v Paříži a "všichni měli v hlavě Mou vlast".

Je to asi jeden z mála okamžiků, kdy se teď Bělor může zastavit a snít o Paříži. Osmapadesátiletý muž, který dříve řídil orchestr FOK a šéfem Pražského jara je od roku 2001, v těchto dnech absolvuje setkání s hudebníky, sponzory i diváky. Do kanceláře v Hellichově ulici vbíhá na poslední chvíli a hned zase spěchá na další schůzku. "Během festivalu je to samozřejmě trochu běsnění. Práce na Pražském jaru však není sezonní," vypráví Bělor, který program festivalu se svým týmem sestavuje průběžně po celý rok.

Ve světě klasické hudby se koncerty dojednávají několik let dopředu. Nyní už tak organizátoři Pražského jara dokončují ročník 2018, a navíc znají první účinkující, kteří přijedou roku 2020. "Program se rodí z jakéhosi našeho kolektivního vědomí. Je to výsledek činnosti mé i mnoha mých kolegů. Jednou za čas shromáždíme nápady i nabídky a předestřeme je umělecké radě, která nám někdy docela silně oponuje," popisuje.

Některé interprety Pražské jaro nahání mnoho let. Jiné odmítne, protože s nimi nevyjedná odpovídající program. A angažmá dalších vyplyne třeba ze schůzek s agenty, kteří přijedou a objednají se k Bělorovi na schůzku. "Špičkové orchestry jako Vídeňská filharmonie nicméně očekávají, že za nimi ředitel festivalu přijede jednat osobně," vysvětluje Bělor. A na konto programu ještě zdůrazňuje, že každý ročník Pražského jara musí mít jednotící linku, programovou řadu či zaměření, aby nešlo jen o libovolný shluk koncertů.

Letos podruhé Pražské jaro takovou linku vymyslelo se španělskou a jihoamerickou hudbou, což je poměrně elegantní. Interpreti či vážné skladby do programu zaplují stejně přirozeně jako hudba žánru flamenco, kterou uvádějí mnohé světové přehlídky klasické hudby − podobně jako jazz se také flamenco běžně hrává v sálech uzpůsobených klasické hudbě.

"Po revoluci jsme splatili všechny dluhy vůči americké, britské, německé, v poslední době snad i italské hudbě, ale Španělsko a Portugalsko jako by vždy stály stranou naší pozornosti," popisuje Bělor, z jakých úvah se tato programová řada zrodila.

Letos už španělská hudba nefiguruje jen na programu. Zástupci festivalu se také vypravili do Madridu, kde Pražské jaro představili zhruba stovce španělských partnerů i novinářů. A ve spolupráci s tamním Českým centrem a kanceláří CzechTourism chtějí tímto směrem jít též v dalších letech.

Aniž by byl konkrétnější, Roman Bělor nyní popisuje, že by si Pražské jaro třeba mohlo vyměňovat inspiraci se španělskými festivaly. "Což neznamená, že jen nějaký ansámbl přivezeme do Prahy, nýbrž že opačným směrem také někoho doporučíme a trochu české hudbě pomůžeme do světa," dodává.

Teď je ale laťka vysoko. V těchto dnech české hudbě ve světě největší službu dělá dirigent Barenboim s Mou vlastí.