Esej Jana Bureše: Proč potřebujeme (euro)sebevědomí

Na Evropu se u nás dá svést prakticky všechno špatné. Politici toho rádi využívají, voliči to rádi slyší. A podle toho to také vypadá. Přes sedmdesát procent lidí u nás nechce podle průzkumu Evropské komise euro − tedy suverénně nejvíc ze všech zemí Evropské unie. Bohužel ale nejde o projev zdravého sebevědomí, ale spíš o odraz strachu a nedospělosti české společnosti, která si neumí uvědomit a přiznat vlastní zájmy. Pak ale těžko můžeme v Evropě cokoliv prosadit. Naše kritika Evropské unie a eura není ničím jiným než "ubrečeným" a nekonstruktivním odmítáním všeho, co se nám nabízí. Bude to přitom právě euro, které se stane důležitým testem naší schopnosti hrát v unii sebevědomější roli.

Na Evropské unii, potažmo eurozóně se dá kritizovat hodně věcí. Unie je přes veškerou snahu stále příliš daleko od svých občanů. Komisi schází demokratická legitimita, není volena, a Radě EU zase zodpovědnost − hlavy států se sjedou v pátek do Bruselu, aby přijaly rozhodnutí, a v pondělí není na místě už nikdo, kdo by si za ním stál.

Velkým tématem je také společný rozpočet. Zejména eurozóně, sdílející jednu měnu a teoreticky i jeden bankovní systém, vadí, že je příliš malý. Těžko ale zásadněji navyšovat společné finance, pokud jsou za to, kolik jednotlivé země vydávají, odpovědné národní vlády. Pokud by se to mělo v budoucnu stát, bude třeba sladit sociální systémy, které tvoří mamutí část národních rozpočtů. To si dnes ovšem nedokážou představit ani největší eurooptimisté. Podobnému megaprojektu by muselo předcházet nejen strukturální sblížení ekonomik, ale především otevřenější celoevropská debata odkazující na společné hodnoty. Od Lisabonu přes Amsterdam po Sofii jsou dnes klíčové hodnotové pojmy jako třeba solidarita chápány každým trochu jinak. A Brusel nenabízí pro debatu o nich prostor, což nás vrací zpět k problému přílišné vzdálenosti unie od jejích občanů.