Mimochodem Davida Klimeše: Vítejte v korporativistické druhé republice

Kolikrát už vlastně skončila ta první polistopadová republika? Měla končit po vítězství Andreje Babiše ve sněmovních volbách minulý říjen. Pak po druhém prezidentském zvolení Miloše Zemana v lednu tohoto roku. A nyní už zase podle opozice končí po vyslovení důvěry Babišově vládě opřené o komunisty.

To je trochu moc konců polistopadového Česka najednou. Poměry se nepochybně mění, ale jde o letitý proces, který nelze vtěsnat do jednoho historického okamžiku, a už vůbec ne do okamžiku takové intenzity, jakou měl 1. říjen 1938, kdy začala neslavná druhá republika v minulém století.

Byť nám ale schází jeden dějinný okamžik i vhodná historická paralela, neměli bychom si útěšně namlouvat, že pravidla politického provozu, na která jsme si tu od roku 1989 zvykli, nejsou z velké části už pryč.

Čím tedy můžeme definovat druhou polistopadovou republiku? Není to v první řadě autoritářství, i když o něj jde jistě taky. Není to návrat komunistů, i když i to je varující. Je to především nástup korporativismu. Nová vláda ANO a ČSSD s podporou KSČM není nejnebezpečnější neskonalým mocenským apetitem Andreje Babiše ani soudružskou ekipou za ním, ale stíráním hranic mezi státem, byznysem a zájmovými lobby. Babiš jednou jistě odejde (ať už v poutech, či bez nich), ale s jeho korporativistickým dědictvím se druhá republika bude vypořádávat ještě dlouho.

Postupný úpadek první republiky

Až se jednou budou dějepisci pokoušet o periodizaci polistopadového Česka, možná že poslední tři dekády rozdělí na fáze: první československá a česká republika 1989−2010, úpadek první republiky 2010−2017, druhá republika, od roku 2018.

Úpadek polistopadového systému nejprve začal u moci zákonodárné. V roce 2010 se oba garanti polistopadového vývoje − ODS a ČSSD − stali pro voliče natolik nedůvěryhodnými a prolezlými klientelismem, že nezískali poprvé od roku 1996 nadpoloviční většinu hlasů. Naopak poprvé se nějaké jiné protestní straně než komunistické podařilo získat více než desetinovou podporu (Věci veřejné). Z tohoto úpadku tradičních stran povstala nová protestní hnutí, až v roce 2017 volby přesvědčivě vyhrálo ANO.

Po zákonodárné moci to odnesla ta soudní. ODS pod vládou Petra Nečase sice dala justici a policii potřebnou volnost, ale výsledek skončil žalostně. A odnesl to sám Nečas: 13. června 2013 policie vtrhla na Úřad vlády a tehdejší premiér se zmohl jen na lakonické: "Konejte svou povinnost." Z obřího zásahu do politického provozu zbylo žalostně málo a reputaci justice poškozují i další kauzy. Třeba exministryně Vlasta Parkanová čekala na soud pět let, zahájen byl teprve minulý rok, konec je v nedohlednu. Neuvěřitelné.

Zjevné omyly vypjatého protikorupčního boje dovolily politikům znovu se obalit hroší kůží, a tak tu máme úspěšného hejtmana či kandidáta na primátora, kterým justice sedí za krkem a oni si z toho nic nedělají. I proto Andrej Babiš tak snadno dokázal zmanipulovat veřejnost, že jeho trestní stíhání vlastně není vůbec žádný problém.

A nakonec to odnesla moc výkonná. Po těžkých úderech na stabilní postavení exekutivy, kam patří i nedomyšlená přímá volba prezidenta, přišly volby minulého roku, po kterých nikdo s nikým nechtěl spolupracovat. V té chvíli parlamentní demokracie s poměrným systémem umírá, protože právě na kompromisu je založená. Prezident přestal být hledačem konsenzu, místo toho de facto nadekretoval Babišovu vládu, která měla vládnout tak dlouho, dokud nezíská i legitimitu. Neschopnost demokratické opozice odvážit se jít s vítězem do vlády či se alespoň pokusit vyvolat předčasné volby nechala prezidentský dekret v platnosti až do července, kdy Babiš doplnil svou vládu zdecimovanou sociální demokracií a umožnil mocenský návrat svých někdejších komunistických spolusoudruhů.

Ne, to už opravdu s první polistopadovou republikou nemá mnoho společného.