Evoluce zla: S šikanou se setkala polovina českých školáků. Agresivita je prostředek, jak získat uznání, říká expert

První facku ještě ustojí. Po druhé − silnější − padá k zemi. Následují kopance. Sotva patnáctiletá dívka se ani nebrání, jen si kryje hlavu. Marně. Dvě útočnice si skulinku najdou. Tahají ji za vlasy a sprostě nadávají. Děsivá scéna má ale ještě děsivější pozadí: diváky, kolemjdoucí − a není jich málo. Všichni brutálnímu násilí přihlížejí, až na jednu dívku, která vezme telefon a celou scénku natáčí. A pak sdílí na sociální síti a sbírá lajky.

Případ, který se nedávno odehrál v Mladé Boleslavi, není ničím výjimečný, naopak. Podobný jev se šíří po světě už více než patnáct let, a má dokonce i svůj ironický název: happy slapping, což lze přeložit jako šťastné nebo spokojené fackování. Objevil se v jižním Londýně, kde si skupinky teena­gerů vybraly neznámou oběť, fyzicky na ni zaútočily a její překvapené reakce natočily na video, které pak sdílely na internetu. Nezůstalo jen u fackování, s narůstající popularitou v útočnících vzrůstala agresivita, oběti svlékali, osahávali. Postupně happy slapping zahltil sociální sítě a ukázal, co všechno jsou lidé schopni pro úspěch svých příspěvků udělat.

"Agresivita je mimo jiné prostředkem, jak získat uznání. A když chci získat více uznání, sdílím na sociálních sítích," popisuje Martin Dolejš z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci úzkou vazbu mezi rostoucí agresivitou a kyberprostorem.

Svá slova opírá o vlastní výzkumy i o celosvětové studie lidského chování na internetu. Ty vesměs dokládají, že anonymita, kterou kyberprostor poskytuje, dodává lidem odvahu k páchání a šíření zla. Že se temné stránky lidské duše derou do popředí, když se člověk může skrýt za jinou identitu, schovat se v davu.

Tím lze vysvětlit i apatické chování svědků agresivních útoků. Psychologové jej nazývají efekt přihlížejícího a tvrdí, že čím více svědků událost má, tím menší je pravděpodobnost, že někdo z nich vystoupí a pomůže.